Marek Orko Vácha: Pravidla fotbalu

Mám se za každou cenu soustředit na pravidla? Nebo je lepší se raději zaměřit na hru samotnou a pravidla brát s rezervou? A jaký je vztah mezi fotbalem, katechismem a přírodními vědami? V následujícím textu se Marek Orko Vácha zamýšlí nad pravidly a dogmaty a jejich rolí v křesťanství a v životě katolíků. A také nad tím, proč nelze křesťanství vnímat jako soubor výroků a tezí.

Co bylo dřív, hra nebo pravidla?

Přírodovědně vzdělaný člověk, který se chce něco dozvědět o katolickém náboženství, postupuje vlastně velmi logicky a intuitivně, když chce zjistit, čemu vlastně ti křesťané věří. Postupuje racionálně, když se ptá po dogmatech víry a jedná tak, jak jsme zvyklí z našeho chápání světa.

Pokud chci zjistit, jakou politickou stranu budu volit, přečtu si volební program a podle toho se rozhodnu. Aspoň někdo to tak udělá.  Kdybych se náhodou chtěl stát dokonce jejím členem, musím znát program opravdu velmi podrobně, a pak se se stranou ztotožním nebo neztotožním, vstoupím nebo nevstoupím. Pokud chci zjistit, čemu vlastně věří katolíci, musím si nejprve nastudovat program a dogmata katolické církve. Křesťané jsou přece lidé, kteří sdílí určitou sumu názorů o světě. Pak zvážím, zda vstoupím nebo nevstoupím. Tento přístup vypadá velmi logicky.

Věřící jsou přece lidé, kteří si něco o něčem myslí, kteří mají určitou sumu názorů, a kteří krom víry v existenci jezevců, kun, sobolů a rosomáků věří ještě v existenci pár dalších bytostí z oblasti zoologie, dobrých andělů, zlých andělů, nebeských kůrů a Boha. Proč tomu tak je, zůstává pro přírodovědce otázkou. Mají pro víru v tento širší bestiář bytostí nějaký zvláštní důvod, viděl je z křesťanů kdo kdy, má pro jejich existenci nějaké důkazy?

Obvyklým, intuitivním, logickým přístupem mých mnoha kamarádů biologů je postupovat podle staré dobré metodologie přírodních věd, tedy spolehnout se na pozorování a experiment. Ovšem anděly ani Boha samotného nelze obvykle spatřit, a to ani mikroskopem, ba ani hvězdářským teleskopem, jeho existenci nelze experimentálně prověřit v tom smyslu, že by na určitý impuls vždy odpovídali stereotypní měřitelnou reakcí, nelze je chytit, popsat a konzervovat v muzejce na entomologickém špendlíku. 

Závěr je jasný: křesťané nemají pro víru v anděly, nebeské kůry a Boha samotného jediný důkaz, víra v ně je tedy buď reminiscencí na temný středověk, ze kterého se ještě křesťané nedokázali vymanit (a my už ano), nebo záměrně lžou, aby mátli lidi, získali moc či vydělali peníze, nebo jsou jednoduše na obrovském omylu a věda by jim měla konečně otevřít oči. Vždyť je kolem tolik lidí, kteří věří sebevětším pitomostem, vesmírným lidem, chemtrails nebo homeopatii. Ano, v tomto smyslu z našeho pohledu neexistuje mír mezi vírou a vědou a čím víc postupuje věda, tím víc ztrácí víra. Pokrok ovšem nelze zastavit, a tak dějiny směřují ke konečnému vítězství vědy a ukončení náboženských aktivit jako takových. Věřící ještě stojí nohama v minulosti, my jsme již poslové budoucnosti a ano, jednou shodíme náboženský balast ze stolu a jak se dnes posmíváme víře ve vodníky a víly, kterým se kdysi věřilo, budeme se posmívat za chvíli (a my už to děláme) víře v anděly a nebeské kůry. Jsme avantgardou lidstva, jsme zkrátka dál, než věřící, věda nás naučila myslet, myslet kriticky, ptát se, a hledat důkazy. Naučili jsme se korektnímu myšlení. Pokud jste vy, křesťané, toho názoru, že tyto zvířátka existují, je to jednoduché, ukažte nám je, a uvěříme. Dokud neuvidíme, neuvěříme.

Dobře. Začněme tím, že svět v sobě obsahuje ještě i jiné věci, na které opravdu metodologie přírodních věd nedosáhne. Třeba otázku, jaký to všechno zde má smysl, má-li jaký (ať již odpovíte „má“ nebo „nemá“, již to není odpověď z přírodovědeckého světa a metodologie přírodních věd vám je pro tuto odpověď k ničemu), proč je něco a ne nic, a když se máme chovat dobře z kdovíjakých evolučních důvodů, co to znamená to „dobře“ – mám opravdu obětovat svůj život za dva sourozence nebo za osm sestřenic či bratranců, vždyť co když to jsou špatní lidé, líní, poživační, sobečtí, a sami se moc do rozmnožování nehrnoucí, to mám opravdu za ně umřít? 

Byla by to filosofie pozitivismu, která by řekla, že všechno, co existuje, existuje v časoprostoru, celý vesmír se vším všudy je tedy poznatelný metodologií přírodních věd. Tak ano, tohle si věřící nemyslí. Věřící si ovšem zároveň nemyslí, že by se Bůh a andělské kůry ukrývaly někde v hlubinách časoprostorového vesmíru, v závětří za galaxiemi a byly by tedy součástí přírody. Nikoli, jsou to skutečnosti mimo čas a mimo prostor a mimo hmotu, řeknou věřící. 

Takovýchto a podobných otázek jistě čtenář vymyslí spoustu, otázek, na které mi ani pečlivá observace či neméně pečlivý experiment odpověď nedají. Zda má život smysl, proč je něco lepší než nic, zda má smysl se chovat dobře a když, tak co je to to dobro. Ano ano, i kdyby všechny přírodovědné dotazy byly zodpovězeny, našich existenciálních úzkostí se to ani nedotkne.

Ano, shodněme se pro začátek, že jsou věci, na které přírodní vědy se svou metodologií nedosáhnou. To jistě nutně neznamená, že andělé existují. Znamená to jen, že pokud jsou mimo časoprostor, jejich existenci nelze přírodními vědami potvrdit ani vyvrátit. No dobře, to je ale málo, pak opravdu mohu věřit v existenci velkého špagetového monstra. 

Řekněme to ještě jinak. 

Ve svým způsobem přírodopisném filmu Avengers vystupují krom lidí i postavy z jiných světů, polobohové či jiné pozoruhodné organismy z hlubin vesmíru, včetně poloboha Thora a jeho nevlastního bratra Lokiho, kteří nejsou z této Země. My v našich běžných životech mimo kinosály v jejich existenci zpravidla nevěříme. Katolíci, zdá se nám přírodovědcům, věří zhruba ve svět filmu Avengers, v to, že vesmír je zabydlen ještě i jinými bytostmi než jsou lidé a pampelišky, věří v anděly, v démony, v nebeské kůry, v mocnosti a síly, a v jediného Boha nad nimi. Přírodovědec se logicky ptá, proč mají katolíci bestiář bytostí, v jejichž existenci věří, širší, než normální zoolog, a kde mají pro existenci takto extravagantních druhů důkazy – viděl je někdo dalekohledem, nafotografoval je někdo, má někdo jejich pozůstatky, sekvenoval jim někdo jejich genom? A pokud ne, pak není důvod v ně věřit. V jaké bytosti tedy katolíci věří a jak mají poskládán svůj svět a svou víru? 

Z novin je známo, že víra je nějak definována nepřekročitelnými dogmaty. Samotné slovo dogma má již dnes pejorativní význam, ve smyslu víry v něco ustrnulého, kovového, bez možnosti diskuse, věř nebo jdi pryč přístupu, v co katolíci jaksi omezeně, tupě, slepě, věří nebo nějak musí věřit. 

Přírodovědec tak zadá do googlu „dogmata katolické církve“ – a nic. Respektive (zkouším v listopadu 2015), první nadějný odkaz je z dosti extravagantních a spíše protináboženských Parlamentních listů, pak jakási stránka s nepříliš povzbudivým názvem Katolická dekadence a třetí je dosti divoký odkaz Starý vlk signály cé zet. Zarážející je, že zde není žádný odkaz na pražské arcibiskupství, brněnské biskupství, Vatikán, katechismus, nějaký oficiální web katolické církve, nic! Že by katolíky dogmata nezajímala, se zdá být mimo fantazii. Pro všechno na světě, katolík přece musí vědět, čemu věří! Přece někdy někdo musel sestavit soubor názorů a atlas bytostí, v jejichž existenci katolík věří! A musí se to někde učit a katolík to přece musí znát nazpaměť! Jak taky jinak definovat katolíka, než tím, v existenci jakých divadelních person věří? 

No a pak tedy přírodovědec začne ta dogmata studovat, třeba z těch Parlamentních listů, a ona jsou dosti nepochopitelná: „Bůh je absolutně věrný“, „Boží podstata je člověku nepochopitelná“ (tak k čemu nebo ke komu se katolíci modlí?!), „Subjektem vnitřně božských vycházení (v aktivním a pasivním smyslu) jsou božské Osoby, nikoliv božská přirozenost“, nebo dokonce „Jsoucnost Boží může člověk poznat přirozeným rozumem z věcí stvořených.“

Závěr je zřejmý - než věřit tomuto, pak raději Avengers, nebo můj osobní přírodní teismus, který si mohu přitesat podle svých potřeb a pohledů a názorů k podobě, která mi vyhovuje, můj názor na svět, velké Cosi.

Tento postup přírodovědce je intuitivní a logický. Jenomže má drobný zádrhel, k jehož pochopení může vést náznak, že dogmata nejsou uvedena na prvních stránkách katolických webů a praktikující katolíci současnosti dogmata, s výjimkou Creda, typicky nemají vystavené na stránkách. A troufám si odhadnout, typicky je katolíci ani neznají a nikdy je ani neslyšeli.

Dogmata jsou mantinely, pravidla hry, pravidla, která vznikla kdysi dávno nebo kdysi nedávno, ale vždy jako odpověď doby na nějaký, tehdy aktuální,  dobový problém. Trochu, z určitého úhlu, se podobají axiomům v matematice.  To, co je důležité, je hra samotná. Ano, ta základní pravidla – Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země… zná každý. Dogmata o východech v Boží Trojici znají profesoři dogmatiky a nějakou dobu, než zapomenou, i jejich nebozí studenti, jinak asi moc nikdo. Vtip je v tom, že v životě nejde jen o pravidla, nýbrž především o hru. 

Je to stejné, jako kdyby přírodovědec slyšel o tom, že existuje hra, která se jmenuje fotbal, a kterou praktikuje nezanedbatelné procento obyvatel planety a mnohem větší procento přihlíží významným zápasům. Proč to ty fanoušky baví sledovat? ptá se biolog. Přírodovědec tedy intuitivně a logicky sedne k počítači a vygoogluje dogmata fotbalu: zdají se děsivě komplikovaná! V pravidlech FAČR, jak jsem je našel na síti, se například uvádí:

„Hráč, který je v ofsajdové pozici, bude potrestán za ofsajd jen tehdy, jestliže v okamžiku, kdy míčem zahraje nebo se míče dotkne některý z jeho spoluhráčů, je podle názoru rozhodčího aktivně zapojen do hry tím, že

• ovlivňuje hru, nebo

• ovlivňuje soupeře, nebo

• získává ze svého postavení výhodu.“[1]

Celé pravidlo 11 je roztaženo na stranách 70–73 plus barevné přílohy, které komentují 13 možných herních situací! K pochopení ofsajdu je totiž potřeba definovat co je to „ofsajdová pozice“ a co znamená „aktivně se zapojit do hry“. Podobnost s dogmaty katolické církve mi přijde až zábavná: obojí je děsivě komplikované, obojí je psáno jazykem, kterému rozumí jen zasvěcenci, obojí je mimo tento svět.

Je zde šestnáct dalších pravidel, pravidlo volného přímého kopu, pokutového kopu, které se kopou, pokud se provinilý hráč dopustí jednoho z deseti možných přestupků (část A pravidla 12) a pravidlo o tom, kdy se píská penalta za „ruku“, se všemi nejasnostmi, co když je ruka u těla, co když je nastřelená, a jak moc musí být u těla, a zda rameno je ještě ruka, v jaké vzdálenosti má stát „zeď“, jak definovat „malou domů“ a rozhodnout, kdy brankář může brát balón rukama a kdy smí jen kopnout, a tak dále a tak podobně. Závěr je jasný: pravidel je tolik, jsou tak komplikovaná, těžká na pochopení a někdy v reálné hře dvojznačná, že takovou hru nemá cenu hrát a je nepředstavitelné, že by někdo mohl mít v tomto světě radost ze hry. Fotbalisté tak musí být nejspíše bezduché stádo ovcí, ohlupované rozhodčími, kteří jim nařizují, co smí dělat a co ne, a kteří na začátku, jako to nesvéprávné stádo, musí kamsi nastoupit a poslouchat písničky a bez práva na vlastní názor se podřizovat pravidlům, na písknutí začít hrát, na písknutí odpočívat, bez práva na vlastní názor, bez vlastní svobody jen poslouchají, co velí rozhodčí, kterým vykazují absolutní poslušnost. My, svobodní lidé svobodné doby, chceme vtrhnout na trávník, vykřiknout – tak takhle ne! a osvobodit všechny hráče z jejich stejnokrojů, z jejich poslušnosti, z jejich ujařmení, a ukázat, že existuje i svět mimo tribuny… a oni, s vymytým mozkem, si budou navzdory nám dál kopat tu svou.

My už se zoufale dovoláváme rozumu, argumentujeme, proč jako fotbalisté musíte hrát tupě, slepě pole pravidel, bez možnosti diskuse, bez možnosti diskursu se zeptat, zdali by se nemohlo hrát ještě i jinak, třeba podle svých vlastních, osobních pravidel, která vyjadřují můj názor? A navíc ze hry samé praktický užitek není žádný, ani u fotbalistů, ani u těch, co vysedávají na tribunách. Fotbal, komu to prospěje? 

Vůbec, k čemu je taková hra dobrá? rozčilují se svobodní racionální lidé. Snaha dopravit bez pomoci rukou míč do vymezeného prostoru, co se tím vyřeší, komu to prospěje, co se tím získá, no tak ten míč tam nakonec bude a co dál? A ještě se na to dívat, to bych se unudil k smrti. A platit za to? To už jsme v celoplanetárním ústavu pro choromyslné. Neměli bychom místo zápasu raději prakticky pomáhat potřebným?

A úplně stejně užitek není žádný ani u těch, co se modlí. Ani u těch, co provozují liturgické tance kolem oltáře. Neměli bychom místo tanců kol oltáře raději pomáhat potřebným? 

Můžete mít nastudovaná celá pravidla fotbalu zpaměti a znát zpaměti veškeré dějiny fotbalu, a přesto vůbec nevíte, proč to ty lidi baví hrát. Důvod, proč hrajeme fotbal, je jinde než v pravidlech fotbalu. Důvod, proč se modlím, je jinde než v přesné znalosti dogmat.

Něco úplně jiného než studium pravidel je ale být cestou ze školy hvizdem pozván na plácek, kdy se skupina školáků spontánně rozdělí a ani to nemusí být na ty s tričky a ty bez triček a začne se kopat do mičudy mezi brankami, které jsou zimprovizovány ze školních brašen. V tu chvíli přijde radost ze hry. A jsem pevně přesvědčen, že žádný z těch školáků nebude znát detailně pravidla fotbalu, tak jak jsou oficiálně nadefinovány a pověšeny na příslušném webu FAČR, a nebude se hrát na ofsajdy a asi ani na outy. Tak co, jsou ti školáci manipulováni jako bezduché stádo ovcí, jsou ohlupováni, drženi v nevědomosti, jsou hloupí, nevzdělaní, lhostejní, že hrají hru, u které pořádně neznají ani pravidla, nebo je dokonce na plácku ani nedodržují? Přírodovědec ohrne nos a řekne si, že s touhle partou tedy nikdy.

Podstatou fotbalu je radost ze hry. Proto chlapci celého světa fotbal hrají a milují ho. Podstatou křesťanství je rovněž radost ze hry, podstatou je vztah, víra, cosi, o čem můžeme mluvit jako o vztahu k osobnímu Bohu, kterému na mně nějak záleží, pokud se tyto věci dají opisovat slovy. Zkuste racionálnímu mimozemšťanovi vysvětlit ten pocit, když z dálky trefíte horní růžek branky. Zkuste mimozemšťanovi vysvětlit ten pocit, když stojíte v horách a jste vděčni za to, že život není fakt, nýbrž dar. 

Můžete mít nastudovány všechny fyzikální zákony vesmíru, znát zpaměti všechny konstanty a umět vypočítat pohyby galaxií, ale přesto nevnímat oheň za rovnicemi, nemít vášeň pro život a nevidět jeho smysl. Znalost pravidel fotbalu nerovná se radosti z fotbalu. Můžete znát všechna pravidla fotbalu zpaměti a přitom netušit, proč jej lidé tak vášnivě hrají. 

Dogmata vznikala postupně v různých dobách jako odpověď na různé problémy doby, jako vznikala pravidla v reakci na různé složitosti hry, které dnes třeba již nejsou aktuální. A ano, kdo se hlouběji ponoří do hry, bude mít ten zážitek, že mu suchá pravidla začnou plát plamenem, a bude mu dáno co a proč a že se snažíme naším lidským jazykem vyjádřit nevyjádřitelné a že skutečnost je mimo jazyk. Podstatou je plamen, ne ty úsečky okolo.

Budiž to řečeno jako příměr. Katolíci jsou ti, kdo jsou na hřišti a baví je fotbal a hrají ho rádi. Ano, mají své vážené profesory dogmatiky, kteří někde v kabinetech studují detaily pravidel sedmnáctého století a jejich historický vývoj, od nejstarších dob až k dnešku s přihlédnutím k době a jejím filosofickým kontextům – ale koho z normálních lidí by tohle zajímalo! Copak musím znát všechny zákruty sedmého nebo třeba třináctého století a jaké teologické problémy se řešily v různých částech tehdy známého světa? Copak pro radost ze hry na plácku musím vědět, že fotbal vznikl někde v Anglii v 16. století a že se podobné hry s různými pravidly hrály ve středověku po celé Evropě? Copak tyhle informace ke hře potřebuji? Zde je i vysvětlení pro tu kosmologickou záhadu, že katolíci svá dogmata zpravidla neznají, nemají vyvěšena na žádném z oficiálních webů a krom těch, která jsou v Credu, jim jsou, odvažuji se říct, vcelku jedno. Jedna věc je diskutovat o humoru, o jeho pravidlech a srovnávat jej s jinými literárními žánry, druhá věc je slyšet jiskřivý vtip s výbuchem smíchu. Jedna věc je diskutovat o lásce, druhá věc je milovat. Jedna věc je číst si v kuchařce, druhá věc je to jídlo jíst. Je možno uspořádat tisíc konferencí o víře a stále ji neprožít. 

Po svých expedicích jsem měl skoro tři sta přednášek o Antarktidě, dostal jsem se tam tehdy, když tam ještě skoro nikdo nebyl. Po každé přednášce přišel vždycky pocit zmaru. Jedna věc je promítat diapozitivy, říkat jména ptáků a ukazovat na fotografiích nekonečné západy slunce, ale k čemu to, když sedíme všichni ve vyhřátém kinosále! K čemu vykládat, jak s námi šlehly vlny, když nikdo z přítomných nemá respekt k té studené vodě, nikdo ji nezažil! Jak mluvit o víře, jak vysvětlovat pravidla hry a zejména důvod, proč hrát, když sedíme všichni na Zemi jak v tom vyhřátém kinosále. A my místo, abychom vyběhli ven, sehnali si všechny možné brigády a naspořili na letenku do Punta Arenas a dál na jih, tak se na internetu ve vyhřátých křeslech u domácích počítačů s šálkem čaje v ruce hádáme o slovíčka, o výklad pravidel a o detaily. Ale nikdy, nikdy nevyjdeme ven.

Jeden kamarád, ateista, se v mi v dosti intimní chvíli svěřil (okolnosti neuvádím a reálie příběhu záměrně rozostřuji, ale ty důležité věci se přesně takto staly), že se kdesi v přírodě, zcela sám, v noci probudil, dvě hodiny se modlil a pak znovu usnul. Jsem věřící nebo ne, ptal se mě pak udiveně. Příběh uvádím jako ilustraci faktu, že zážitek hry je důležitější než nastudovaná pravidla. S přírodovědeckou metodologií, s názory na sex před svatbou ani s dogmaty to nemělo nic společného.

Podstatou křesťanství je dotek s numinóznem. Kdo nikdy v životě nekopl do balónu, neporozumí. Podstatou křesťanství je zranění, vztah, dotek nejhlubší ponorné řeky na dně nitra, dotek podstaty vesmíru, kterou je láska, poznání, ale poznání ne v tom vědeckém významu, nýbrž poznání, že věci a události mají svůj smysl. Je to otevření brány do zahrady na nejhlubším dně duše. Křesťané nejsou skupina lidí, kteří mají o něčem nějaké názory. Křesťané nejsou skupina lidí, kteří věří v existenci nějakých dalších ne-zoologických bytostí, nebo to aspoň není to nejdůležitější. Když jsme u těch bytostí andělů a Boží Trojice, to je všechno za slovy, berte to, jak když se dvouletým dětem vysvětluje, co je to traktor – puf puf.  Křesťanství je zásah a nikdy jej nebude lze poznat přečtením příručky. Jako je rozdíl mezi matematickými rovnicemi, které popisují chování vesmíru, a reálným vesmírem s galaxiemi a kupami galaxií, v němž žijeme, je rozdíl mezi suchými dogmaty a extravagantní realitou, kterou se dogmata kostrbatě snaží uchopit do slov. Je rozdíl mezi příručkou pravidel a hrou samotnou. Je velikou iluzí Evropy si myslet, možná tou největší iluzí Evropy vůbec, že existuje jen to, co je změřitelné a to, co lze vyjádřit řečí matematických rovnic a že to je vše, konec příběhu, že neexistuje nic víc. 

Nepopírám, že i studiem pravidel někdo mimořádný může nazřít krásu hry, stejně jako skvělý matematik s fantazií se studiem rovnic může dobrat i k představám krás reálného vesmíru. Křesťanem se ale nestanu, když si zpaměti nastuduji Katechismus katolické církve.

[1] http://nv.fotbal.cz/assets/cmfs/komise/pravidlova-komise/pravidla_fotbalu_01042014.pdf