S panem kardinálem Dominikem Dukou jsme hovořili o církvi, hodnotách, mladé generaci i o puntíkatých hrnečkách. Dostali jsme se na téma koronavirové krize i aktivitu Hany Lipovské v Radě ČT. Zajímá vás, čeho si na mladé generaci cení a jakým výzvám podle něj mladá generace čelí? Jak vnímá svou vlastní práci?

 

Dominik Duka se narodil v roce 1943 v Hradci Králové, kde vyrůstal v křesťanské rodině. Studoval tamější gymnázium a poté se vyučil strojním zámečníkem, po absolvování vojenské služby studoval teologii a byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů. V roce 1970 byl vysvěcen na kněze, v roce 1998 na biskupa a v roce 2012 byl jmenován kardinálem. Zdroj fotografie: https://www.ceskatelevize.cz

 

Co pokládáte za hlavní poselství křesťanství?

 

Odpovím parafrází slov jednoho svého idolu: „Nebude-li Francie veliká, nebude.“ Nebude-li naše společnost a Evropa křesťanská, nebude. Křesťanství má hodnoty, které jsou dány v genech této společnosti, a bez nich se tato společnost rozpadne.

 

A jakými hodnotami by se měla katolická církev prezentovat? Občas může působit víc negativně než pozitivně, víc proti než pro.

 

Hodnota je skutečnost, kterou prochází a kterou vytváří Ježíš Kristus. On nás neposílal do světa jako organizované společenství, ale řekl svým učedníkům „jděte do celého světa a hlásejte evangelium,“ to znamená zvěst o Bohu, a apoštol Pavel, který vytváří středomořské křesťanství, říká „hlásáme Krista“ – bez hlásání Krista se všechny ostatní otázky stávají podružnými a nemají žádný svorník. Jsou to takové jednotlivé poučky, které přestávají být hodnotami. To je, myslím, pro současnou církev nejpodstatnější.

 

Jak bychom tedy měli Krista představovat světu?

 

On se nám představil sám, představil se nám jako ten, který nejen žil před dvěma tisíci lety, ale který stále vede svoji církev a je v ní stále živě přítomen, jednak v textu Písma svatého, jednak v liturgii a jednak v životě církve samotné, to znamená v tradici, která nese toto poselství. Také víme, že se s Kristem křesťané setkávají ve svém osobním životě a dávají o něm svědectví.

 

A jak se s Kristem setkáváte Vy? Jaká situace Vás ve Vašem duchovním životě nejvíc formovala?

 

Takových situací bylo vícero, ale určitě bych jmenoval rozhodování v době dospívání, když jsem si uvědomil, že musím brát křesťanství opravdu vážně, že nejde pouze o určitou pozici. Později šlo o takové životní události, se kterými jsem se setkal jako voják, jako kněz nebo i jako vězeň. To jsou momenty, které hrají v životě člověka důležitou roli. Moje poznání vyšlo z toho, že tu není jiný důvod pro existenci světa, pro existenci člověka i pro moji existenci než Bůh, který je Stvořitelem, a který mi podává ruku. Pokud by nebyl Bůh, tak lidský život nemá žádnou cenu.

 

Jaké hodnoty jsou podle Vás pro mladou generaci důležité?

 

Já si myslím, že vaše generace do jisté míry cítí nedostatky, v kterých předchozí generace zklamaly. Tekoucí identitu si nevymyslela vaše generace, ale nejranější naše, jde o takzvanou umlčenou generaci, která se narodila mezi lety 1925 a 1945. To je generace, která prošla první republikou, zkušenostmi druhé světové války, věděla, co je to totalita, nacismus a komunismus. Věděla, co je to zrada. Základní potřebou mladé generace je, aby neztratila paměť, o tom mluví velmi často papež František; neříká tomu historie, ale paměť.

 

Má-li mladá generace splnit úkol, který je jí dán, nemůže mít tekoucí identitu, ale musí mít upevněné vědomí toho, kdo jsem, kam jdu a čeho chci dosáhnout. Je to možné za předpokladu, že víme, že nejsme sami, že jsme s druhými a pro druhé. Nejdůležitější pro dnešní dobu je vědomí, že největší jistotou je společenství rodiny, protože vliv rodičů a praprarodičů se nedá nikdy smazat, jak v pozitivním, tak v negativním smyslu.

 

Současná generace má obrovské šance, které jsme my neměli, ale v tom obrovském množství nabídek je zároveň hrozně těžké obstát. Zažil jsem to, když jsem šel nakupovat vánoční dárky, hrnečky. Když jsem přišel k regálu, byl jsem najednou úplně ztracený. V dětství jsem hrnečky kupoval a byl jsem na to odborník; nejcennější byly bílé s puntíky, jinak byly všechny stejné. Ale teď jsem stál před regálem a padl na mě takový splín, že to už není pro mě. Přiznám se, že tohle si uvědomuji strašně nerad.

 

„Základní potřebou mladé generace je, aby neztratila paměť, o tom mluví velmi často papež František; neříká tomu historie, ale paměť.“

 

Co na mladé generaci obdivujete?

 

Já to vezmu trochu ze široka. Víte, rekatolizaci neudělali jezuité, ale Josef II., protože nařídil povinné náboženství, Marie Terezie nařídila povinnou školu, a najednou ty děti přišly, mami, ty neumíš číst, tati, ty neumíš počítat. Rodiče to úplně ponížilo. Dnes je to podobné například s technologiemi. Přijde malé děcko a umí s tím. Já se přiznám, že na počítači píšu strašně nerad, jen diktuju; nemá to klávesnici jako psací stroj. Navíc když se to člověk naučí, tak mi dají zase nový počítač a zase se to musím učit od začátku. Dnes ráno jsem potřeboval někomu zavolat a nešlo to; už mám prsty takové neohrabané. To je to, co obdivuji: počítače vás nutí používat jiná myšlenková paradigmata, která jsou pro nás cizí, a to je možná i trochu příčinou nedorozumění mezi starší a mladou generací. Například při rozhovoru postupuje mladá generace v dávání příkladů jinak než ta starší. Tady je potřeba mít vzájemný respekt. 

 

Jakým výzvám podle Vás čelí mladá generace? 

 

Můj kontakt s mladou generací už není tak častý, setkáváme se při různých příležitostech, ale tam vždy mluvím ze své pozice. Mladou generaci znám třeba z rodinných setkání. Naše rodina je velká, první problém tedy je, že se musím představit, tu čtvrtou generaci už nedokážu zařadit. Navíc se setkáváme jednou za dva, za tři roky. Tady nejsem expert, to bych skutečně lhal. Na druhé straně jsou momenty, kdy se někdo při některých příležitostech svěří a z toho mám takové zvláštní poznání, že v  lidských trablech jako by generační rozdíly nebyly. Je to to samé v jiném vydání. Nepovažuji tuhle generaci ani za horší, ani za lepší. Když starší generace říká, že je to teď konec světa, že to či ono za nás nebylo, tak to není pravda, bylo, ale v trošku jiných kulisách. Co si ale myslím, že je velmi důležité, je nepodlehnout tomu, čemu z velké části podlehla předchozí generace, slibům, že život bude snadný. Nebude. Je třeba si uvědomit, že i vy budete podrobeni perným zkouškám, a proto je dobré neutíkat před překážkami, ale postavit se jim. Tenhle cvik vám chybí. Až na ten koronavirus nic takového, jako jsme měli my, nemáte; nás do toho strčili. Ale on Pán Bůh vychovává a dá člověku i ty překážky. Každá generace musí projít, jak se říká, křtem ohněm.

 

„Co si ale myslím, že je velmi důležité, je nepodlehnout tomu, čemu z velké části podlehla předchozí generace, slibům, že život bude snadný. Nebude.“

 

Někteří mladí křesťané v sobě možná mají jisté napětí, protože se s některými Vašimi názory neshodují, ale zároveň jste hlavou místní katolické církve. Zajímalo by mě, jak by se vlastně s takovým napětím měli popasovat, nebo do jaké míry je možné s Vámi nesouhlasit?

 

To není otázka jenom mladých. V katolické církvi neměli nikdy všichni stejné názory. Něco jiného je církev, pravda víry, morální zásady a něco úplně jiného jsou konkrétní kulturní, politické či společenské postoje. Tady jsem nikdy nevyžadoval, že by se podle mě měl mladý člověk řídit. On se bude prát s něčím úplně jiným, než s čím se teď peru já. Já se peru podle svého svědomí a určitě nechci být člověkem, kterému bude všechno jedno. Já nechci, aby mě někdo adoroval, říkal, že to dělám dobře. Jediné, z čeho nemohu ustoupit, je, že jednám podle svého svědomí, a to samé platí pro ostatní.

 

Je dobré nejednat podle toho, co napíšou noviny. Na Karlštejně jsem hovořil s paní ministryní a rektorem univerzity, který je lékařem, a za dva dny slyším něco úplně jiného. Tak kde je pravda? Stačí si porovnat některé věci. Někdo říká jaká strašná je situace, kolik lidí umírá. Jako starý ministrant chodící na pohřby to můžu říct všem těmto průzkumníkům, kdy a na co se umírá. Výsledek je, že tento rok zemřelo méně lidí než v předchozích třech letech. V některém týdnu to vyskočí, ale proč hned blázníte, proč hned srovnáváte. Nebo katastrofa ve Spojených státech - to jsem si spočítal, že mají cirka tři sta třicet milionů obyvatel, my máme deset, tak proč srovnávat, kolik lidí zemřelo jim, kolik nám. Máme sice lepší zdravotnictví, ale hádáme se o nepatrné zlomky procent. Žádná katastrofa v tomto smyslu není. Je to jen nepříjemné, každý nemá lehký průběh nemoci, ale někdo ani neví, že koronavirus má. Je to také o přístupu lidí.

 

Nebo si představte, že navrhnu paní Lipovskou, protože jsme se dvacetkrát viděli, vím, z jaké je rodiny, znám jejího strýce, kněze, který byl vězněn. Vím, že je nadaná ekonomka a má morální zásady. V radě ČT se dělají kontroly, je to něco jako NKÚ; ona tam nastoupí, vyvolá hlasování, je jich tam třináct a deset hlasuje s ní, jeden se vzdá hlasování a dva hlasují proti. Kde je tedy pravda? Já do toho nic neříkám, protože jsem nikdy rozpočet televize neviděl, ale někdo hned píše, že se bojuje o demokracii. Demokracie o tom přece není, my tady taky máme nějaké ekonomické a finanční problémy a neničíme tím církev, nepoškozujeme sami sebe. To není otázka demokracie, ale kvalitní, poctivé práce. Někteří lidé si to potom přečtou v novinách a hned vědí, jak to je, a takových kauz je mnoho.

 

(pozn. autorky k uvedeným statistikám: článek vznikl 2.12.2020)

 

Četla jsem, že Vašimi cíli byl návrat majetku církvím a oslovování mladých, tak bych se chtěla zeptat, jak se Vám je dařilo naplňovat?

 

Můj kontakt s mladými byl jednak podzemní: s těmi, kteří se vydávali na cestu duchovního života, ať to byli chlapci, nebo děvčata. Po listopadu 1989 jsem působil jako vyučující na teologické fakultě. Neúčastnil jsem se práce s mládeží na úrovni nějakého mládežnického hnutí; to bylo dané tím, že můj úkol byl organizačně restituovat duchovní život u nás. Pomáhali mi s tím i další spolupracovníci, kteří už dnes nejsou tolik vidět.

 

Udělal byste něco jinak? Je něco, co třeba považujete za chyby?

 

To se dá takhle těžko říci. Já jsem mnohé věci viděl úplně jinak, než jak proběhly, ale jestliže jste někým pověřen splněním některých úloh, tak je musíte splnit, jak chce on a ne tak, jak chcete vy. Nemohu si přisvojovat právo rozumět všem otázkám. Církev je navíc společnost velmi variabilní a práce s ní musí probíhat v určitých podmínkách. Říct, že bych dělal něco jinak, je pouze hypotetické kdyby.

 

Zapojoval jste se jako kněz do politického dění?

 

Církev si musí uvědomit, že není politickou stranou, a kněží mohli zakládat politické strany tak v devatenáctém století, jinak vždycky velmi špatně dopadli. Poslání politické strany není posláním církve. Něco jiného je politický život jako společnosti; ve společnosti jsem a na tomto životě se podílím, protože člověk je také bytost společenská. V tomto smyslu má církev nepřeberné množství rolí – působí ve vzdělávání, charitě, zdravotnictví, věřící pracují ve vězeňství, v armádě nebo v policii. V angličtině také není clerk nějaký pan farář, ale úředník. Naši předci, především feudální pánové, neuměli číst a psát, proto tuto funkci vykonávali biskupové, opati, kněží,… Určité zapojení církve do společnosti je legitimní a autentické, ale musíme mít určitý odstup, nesnažit se suplovat vládu. Už dávno jsme předali žezlo těm, kteří mohou pracovat v tomto oboru, a církev jako taková se může věnovat duchovnímu, dá se říci vzdělávacímu, procesu.

 

A vy osobně jste se například před rokem 1990 nějak zapojoval?

 

Tam byla nastolena jiná otázka. Byl to zápas o svobodu a svoboda je nedělitelná. Nemůže být náboženská svoboda, aniž by byla politická, ekonomická,… Byl to velký zápas. Později po sedmnáctém listopadu a po volbě pana prezidenta Václava Havla bylo dále zapotřebí se na dění podílet a mít kontakt se světem. Je také velký rozdíl mezi úlohou státu a politických stran, proto jsem nikdy v žádné nebyl a můj postoj k nim je neutrální; mimo takové strany, které mají opravdu totalitní ideologii - s takovými jsem nespolupracoval a spolupracovat nebudu. Je neštěstí, že se stále dohadujeme, která strana je demokratická a která není; pokud má demokratické principy v programu a jedná podle něj, tak mi nevadí.

 

Je známo, že jste roku 2018 abdikoval a zároveň byl požádán, abyste ve funkci setrval, dokud se nenajde nějaký nástupce. Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít?

 

Jo, to je otázka. Víte, každý bude mít na svého nástupce ještě větší požadavky, než jakým sám dostál. Jisté je, že patřím ke generaci takzvaných trilobitů ve společnosti: to je moje maličkost, prezident Zeman a předseda ústavního soudu pan Rychetský; jsme jediní v tomto věku, kteří pracujeme. Ještě by k nám mohl patřit někdo ještě starší, a to je pan ombudsman Křeček. Takže bych řekl, že jsme taková přesluhující generace z minulého období. Ten nový člověk by měl být určitě z nové generace, která má úplně jiné zkušenosti, protože zkušenosti člověka také formují, a já patřím ke generaci, kterou formovaly zkušenosti zápasu, boj s totalitou. Vše bylo jiné a bylo to krásné období, ale dnešní situace bude potřebovat někoho, kdo má skutečně zkušenosti z období svobodné - snad to tak můžeme říci - společnosti. I když absolutní svoboda není, není ani absolutní demokracie, je toho ještě mnoho, co je potřeba změnit. Je potřeba lépe rozumět generacím, které se už narodily ve svobodě a prožívají život v trochu jiných souvislostech než my. Ale musí to být také člověk, který se nenechá uzavřít do církevního provozu, nepodlehne pokušení, že církev je možné vést jako podnik a bude vždycky vědět, že jeho hlavní povinností je hlásat evangelium a jít cestou v duchu pravdy.

 

„Je potřeba lépe rozumět generacím, které se už narodily ve svobodě a prožívají život v trochu jiných souvislostech než my.“

 

Jakou radu, nebo jaký vzkaz byste pro nás mladé měl?

 

Nebát se, hledat pravdu a uvědomovat si, že pravdu nehájíme tím, že sekáme napravo, nalevo, ale že pravdu ukazujeme svým životem a argumenty. To je Boží pravda.

 

https://www.flickr.com

 

https://www.darujme.cz/projekt/1203787