„Vezmi svého jediného syna a obětuj ho jako oběť zápalnou!“ Jeden z nejznámějších příběhů Bible a pro mnohé jeden z největších oříšků. Zvláště matky malých dětí nechápou, jak může milující a milosrdný Bůh něco takového vůbec vyslovit. A jak může úctyhodný praotec, zakladatel náboženství, na něco takového přistoupit a být odhodlán to udělat? Proč nezkusil Hospodina usmlouvat, jako to udělal v případě Sodomy a Gomory? Vlastní syn mu za to nestál?

 

Zdroj: www.flickr.com

 

Má vzít svého jediného syna? Abraham už přece jednoho syna má. Je mu sedmnáct a Abraham ho nedávno na naléhání své ženy a se souhlasem Hospodinovým poslal do pouště. O obou dětech mu Hospodin slíbil, že z nich povstanou velké národy. Obě ale vzápětí posílá na hranici života a smrti. Každého ze synů na jeho cestě doprovází jeden rodič, který sice má Hospodinův slib vzniku národa z tohoto dítěte, ale který zároveň svým rozumem vidí, jak se blíží konec. Izmael umírá na poušti žízní. Jeho matka Hagar se na to nemůže dívat, odchází stranou a pláče. Abraham štípe dříví, na kterém tělo svého syna míní spálit. Ani jeden nemůže chápat, co po nich Hospodin chce. Ani jeden dosud neměl tak snadný život, aby potřeboval výchovnou lekci. Oba mají za sebou vzestupy a pády, špatná i dobrá rozhodnutí. Pořád se ale obracejí na Hospodina s prosbami o pomoc. Co víc by po nich měl Hospodin chtít? Copak tohle nestačí?

 

My přece víme, že jediným pánem života a smrti je Hospodin. Nemůžeme dát nikomu život a nesmíme nikomu život vzít. Zároveň každý, kdo se narodil, ví, že zemře (zřejmě s tím počítali i ti dva v dějinách, kterých se to nakonec netýkalo). Ani největší bloud si nemyslí, že smrti unikne. Podle svých vlastností se snažíme naplnit nějakým způsobem čas, který nám byl dán, případně zajistit si smrt co nejpozdější a co nejméně nepříjemnou. I rodič ví, že jeho děti tu nebudou věčně, ale doufá, že se smrti svých dětí nedožije. Někdo uznává, že jsou věci, za které stojí umřít předčasnou a nepřirozenou smrtí. Někdo je ochoten svým jednáním riskovat smrt svých dětí. Mnoho z těch, které uznáváme jako hrdiny, jako lidi s obrovským přínosem pro společnost, takto jednali, zemřeli mladí a společně se svými rodinami, v důsledku svého úmyslného jednání. V tomto smyslu uznáváme, že je možné a správné život obětovat.

 

Něco jiného je ovšem souhlasit nebo smířit se s odchodem svého syna do spravedlivé války nebo pomoci někomu přes riziko zkázy vlastní rodiny, něco jiného je vzít nůž a podříznout vlastní dítě jako dobytče. Proč Bůh, pokud chce vytvořit silné národy, nedá svým vyvoleným děti a příznivé okolnosti k jejich výchově, nechce po nich úctu a nezahrnuje je požehnáním? Tak, jako to děláme my se svými dětmi, nebo se o to alespoň snažíme? Proč svým požadavkem zpochybňuje svoji roli milujícího Pána a zpochybňuje i roli svého služebníka v očích ostatních? Proč jde za hranice přirozenosti, proč žádá něco, co jde proti pudům, kterými nás vybavil? Proč chce věci, které nelze pochopit? 

 

To je asi první z těch věcí, které nelze pochopit – že Hospodin nás sice vybavil rozumem a svobodnou vůlí, ale občas po nás chce, abychom se svobodně rozhodli nejednat podle toho, co říká rozum, a prostě důvěřovali. Někdy vedou cesty, po kterých nás Hospodin vede, na dno. Do pouště bez vody. Na horu, kde má plát hranice. Po rozbouřené hladině Nilu. Pryč je společenství Božího lidu, dodržování zákona a projevy vděčnosti. Zůstal samotný člověk, zbavený všeho, nucený Hospodinem dělat něco, co na první pohled odporuje Hospodinovým plánům. „Ploďte a množte se a naplňte zemi,“ řekl Hospodin. A v poušti sedí plačící žena, odvrácená od syna, protože nesnese jeho smrtelný sípot. Na horu kráčí muž, kterého se syn ptá, co budou obětovat, když s sebou nevzali žádné zvíře, a on mu musí na jeho otázku odpovědět. Větší tíseň snad nemohou zažít.

 

A vzápětí ukazuje anděl Hagar studnu a ona i její syn jsou zachráněni. Abrahamovi anděl zadrží ruku a Hospodin mu opakuje své sliby. Začíná éra náboženství bez lidských obětí. To není Bůh, kdo chce život člověka pro své uspokojení. To člověk je tak krutý, že si dokáže vymyslet bohy, které lidské oběti žádají. Hospodin napřed nahradí dosud běžné lidské oběti zvířecími a pak, jak víme od Izajáše, se i tuku dobytčat nasytí a místo něj žádá očistu srdce a dobré skutky.

 

Jediný prvorozený syn, který z Hospodinovy vůle zemře, je jeho vlastní syn. Žádný člověk svého syna obětovat nemusí. Náš Bůh není krutý, ale není ani nenáročný. Nemusíme se bát, že po nás bude chtít zabití vlastního dítěte (což neznamená, že se nebudeme muset smířit s jeho smrtí). Přesto si potřebujeme vzít z Abrahamova odhodlání příklad. Poslechnout Hospodinova slova, řečená skrze Izajáše, a odklidit mu z očí své zlé skutky, sice není úkol tak skandální, jako ten, který žádal po Abrahamovi, ale možná není o moc snazší. Je to totiž úkol na každý jednotlivý den. 

 

 

 


 

 

2. neděle postní 

 

1. ČTENÍ Gn 22, 1-2. 9a. 10-13. 15-18 
Oběť našeho praotce Abraháma. 

Čtení z první knihy Mojžíšovy. 
   Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím." 
   Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!" 
   ( Anděl ) řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, ne-boť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abra-hám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. 
   Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl." 2


Žl 116 (115), 10+15. 16-17. 18-19 Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. 

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: "Jsem tak sklíčen! " Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. 
Odp. 
Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno. 
Odp. 
Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme! 
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 31b-34
Bůh neušetřil vlastního Syna. 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 
Bratři! 
   Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! 


EVANGELIUM Mk 9, 2-10
To je můj milovaný Syn. 

Slova svatého evangelia podle Marka. 
   Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. 
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. 
   Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. 
   Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých". 

 


 

www.darujme.cz/projekt/1203787