První hodiny nového roku jsou už za vámi, já ještě sedím ve starém roce, neboť se nacházím na jihu USA a jsem tak o sedm hodin pozadu. Jsem v USA už čtrnáct měsíců, déle než bylo v plánu, a tak nežiji tím, čím žijete právě teď v České republice. Kde právě teď sedíte, když si čtete tyto řádky?

 

 

Snažím si představit vaše tváře a prostředí, kde všude se můžete nacházet. Já sedím s notebookem na klíně v naší komunitní kapli. Součástí mého „doma“ je totiž i kaple. Jsem Dcera sv. Pavla, řeholní sestra. A tohle jsem okoukala od našich amerických sester, že si často podobné „práce“ berou na konzultaci přímo do kaple. Zašla jsem sem, protože mám tvůrčí prázdno následkem velké pocovidové únavy a nechci zklamat ty, kteří počítali, že jim článek na 1. Leden dodám. Vůbec by mě, schopnou téměř vždy napsat cokoliv o čemkoliv, nenapadlo, že budu na takovém tvůrčím dnu. Ale to je nakonec dobře! Díky tomu jsme autoři hned dva. Stížnosti, prosím, uplatňujte u toho druhého, přímo u Nejvyššího!


Po chvíli ticha, kdy jsem se snažila nadhodit několik témat, ale ani jedno mi On neodkývl, mám prý hned do prvního odstavce napsat - a taky to udělat – že se za vás právě teď modlím. A že On o vás ví, že ví o vašich starostech, že zná vaše úsměvy, že vám fandí na vašich cestách a že když se někde zaseknete, tak místo výčitek šeptá, jak z toho ven. A ví o vašich otázkách! (Já ne, na co jste se ptali?)


Jistě jste slyšeli v kázáních a ve vánočních přáních často našli, že narozený Ježíš je Emanuel, Bůh s námi. Ať o tom víme či si toho zrovna nejsme vědomi, ať v něho věříme nebo si nejsme zas tak moc jisti, ať ho chválíme nebo mu zrovna něco vyčítáme, ať spíme či bdíme, ať se smějeme či pláčeme, je stále s námi: s tebou, s tvou rodinou, s tvými přáteli. Je však také s tvou protivnou sousedkou, nepříjemným šéfem v práci, s kamarádem, kterému jsi věřil, a přesto tě zradil. Tohle je pro mě jeden z velkých objevů roku 2020, který si s sebou nesu do dalšího roku! Je to můj objev č. 2. K jedničce se ještě dostaneme. (Ejhle, tak o tomhle má být tento článek. No to ti, kolego spoluautore, Pane Bože, pěkně děkuji. Jít s vlastní kůží na trh, o tom mě dokážeš přesvědčit jen ty, všem ostatním bych to odmítla!)


Jaké byly tvé objevy? Máš čas si na chvilku sednout a ohlédnout se za tím uplynulým rokem (asi se tak už stalo, promiň, zapomínám, že ty už máš ráno v novém roce). Nechce se ti, protože to je bolestivé, či nevíš o ničem, co by za to stálo? A nebo ti to přijde zbytečné, vždyť to byl docela fajn rok (a dejte mi všichni pokoj s covidem). Ať už je to jakkoliv, co je to, co se se vepsalo do paměti srdce, co je třeba zálohovat na disk víry a co třeba i sdílet s ostatními, když jim to bude moci prospět? Starozákonní Židé si často opakovali (dalo by se říci, že o tom je vlastně dost podstatná část Starého zákona), co Hospodin s nimi učinil. Rozvzpomínali se na to v rodinách při slavení Velikonoc, proroci jim to opakovali zvlášt ve chvílích, kdy se zdálo, že už jim není pomoci. Tenhle objev je č. 1., nepatří jen do roku 2020, ale byl letos zvlášť důležitý. I řeholní sestra má své těžké chvilky. A tak se kolikrát má modlitba soustředila jen na cílené rozvzpomínání se na to, co Bůh učinil v mém životě, zvláště když se mi zdálo, že aktuálně Bůh není na příjmu. To, že jsem na příjmu nebyla já, tak to je už objev č. 3 a ten platil speciálně pro tenhle rok. Ale že mi to trvalo, než jsem to přijala.


A už se o slovo hlásí objev č. 4: i sebelepší plány a představy nepřinesou takové plody, jako když se naslouchá Duchu Božímu. Kolikrát mi bylo něco na poslední chvíli změněno, stálo mě to přemáhání, leckdy znovu vynaloženou práci, ale pak se ukázalo, že to bylo přesně kvůli někomu, kdo to potřeboval. A i když ne vždy mám jasný důkaz kvůli komu se tak stalo, v tomhle Pánu věřím. A tak si i teď opakuji: „Andreo, nekaž mu to, nemusíš být za každou cenu originální.“ Kdybych mu nevěřila, tak tu před vás se svými „objevy“ nelezu.


Ano, moc se mi nechce. Zdá se mi, že jsou malé a vlastně šíleně obyčejné. Jak to, že jsem tolik běžných věcí objevila až tak pozdě? Asi právě proto, že jsou tak obyčejné a já často hledala něco víc, něco, co si zasloužím vlastní silou (schopnostmi, talenty, etc.). A taky, že jsem se zuby nehty držela svých očekávání, se kterými jsem před čtrnácti měsíci odletěla do USA na zkušenou a ona zabírala místo v mém životě pro to, co mi Pán ve skutečnosti nachystal. A držela jsem se také spousty vzpomínek, které bránily, aby ke mně přicházely nové události.


Nechce se mi o tom psát, protože jako řeholnice bych přeci měla být „lepší“. Představte si, že si to nejen myslí lidé okolo mě, ale i já sama – tahle pýcha ve mně, to je další objev – č. 5 -, včetně toho, že právě z té pýchy pak pochází strach něco pokazit, a tedy i něco nového začít, pokud si nejsem absolutně jista, že to zvládnu sama (a tedy jaksi automaticky vylučuji prostor pro Boží působení). Součástí toho je strach, co tomu řeknou druzí. Kdo tohle znáte, tak mi rozumíte. Americký pobyt mi v tomhle hodně pomohl – další objev, už šestý: nemusíš umět vše, ale vždycky je něco, v čem jsi obdařená, víc uschopněná než druzí a čím můžeš přispět do společného díla. V USA – nebo jen v našich komunitách? - vás umí pochválit i za zcela obyčejnou věc jako je vyndání nádobí z myčky! Kdybych tohle měla dotáhnout, tak rok 2021 je pro mě výzvou umět objevovat v druhých jejich dary a nebát se být „trapná“ a poděkovat opravdu za cokoliv, co mi do této chvíle přišlo jako samozřejmost. Mám ještě tak měsíc, abych si to natrénovala před návratem do Evropy.


Ne, opravdu nevypíšu všechno, co se mi teď vybavuje, když s vděčností vzpomínám a procházím dny roku 2020. Když se teď ohlížím, vnímám více to, za co jsem vděčná, než to, co mi přišlo tak těžké, když se zrovna odehrávalo a já se v tom topila. S odstupem se krize jeví o něco méně dramatické, neshody už urovnané, rány hojící se. Tenhle objev (7.) bych tedy nazvala: nehroť všechno hned, dopřej si odstup. Časový a třeba i fyzický. A opět: dopřej odstup i druhým. To, co vyslovili a co tě ranilo, nebylo promyšleno předem, spíše to byla okamžitá reakce. A i když si ten zásek ještě nesu, oni už o tom nevědí, protože kdyby o tom věděli, omluvili by se. Ještě před mou půlnocí v mé modlitbě vyslovím slova od-puštění a pošlu to po vodě Božího milosrdenství. To by šlo opakovat třeba každý týden, o sobotní noci.


Osmý objev: Boží slovo je jako klíč k životu a zrcadlo mě samotné. Na spousty těch objevů bych nepřišla a nebo je nepřijala, kdybych každodenní chvílí nad úryvky z Písma se neučila vidět svět a Boha v něm. Jen On mi může „kecat do života“ natolik, že mi nevadí, i když mě upozorňuje na něco negativního, co bych si raději ani nepřipustila. V Božím slově jsem nacházela útěchu, povzbuzení, inspiraci, korekci, odpočinek i vzpruhu. Prostě vše. V mém případě dokonce i tehdy, když mi jiné druhy modlitby vůbec „nefungovaly“. Když se mi zdálo, že Bůh mlčí nebo že mě neslyší, promlouval stále skrze Písmo. S tím se pojí i poznání (objev č. 9), že vždy je postor a čas na otázky, ale že Bůh má i svůj čas odpovědí. A že když mlčí, může to být i proto, abych svou otázku formulovala jinak. A v tichu ne-odpovědi zůstávala ve spojení s Ním, tříbila svůj sluch.


Život v cizině mi také ukázal, jak je pro mě důležité modlit se ve vlastním jazyce, nahlas a jasně vyslovovat to, co je ve mně, o co prosím, zač děkuji. Má angličtina moc nepokročila, rozumím sestrám, ale na spontánní modlitbu to pořád ještě není. Vzala jsem to jako fakt a na dlouhou dobu se odmlčela. Jakoby se však ve mně plamínek horlivosti pro Hospodina taky odmlčel. Vnímala jsem, že mi něco moc chybí. A tak, když na jaře přišel i v ČR lockdown, začala jsem se online modlit s několika přáteli a jejich přáteli. Radost a nový život ve mně mi jen potvrdil, že tohle je určitě objev č. 10! Pod číslo 11 by se dalo zahrnout všechno, co souvisí s bytím spolu s druhými. Jsem docela společenský člověk, ale taky nedám dopustit na chvíle, kdy jsem sama. Když mi bylo těžko, obyčejně jsem někam zalezla a nechala na sebe všechno padat. Ale ono je dobré mít kolem sebe lidi. Takové, kteří nevyčítají, nevyptávájí se, kteří prostě jen s vámi jsou. A já vím, že když jim na how are you neodpovídám, protože prostě neumím říci, že fine, tak to přijmou a vím, že se za mě modlí. Až americký styl života, o kterém jsem si v Evropě myslela své, mi ukázal, jak je požehnané stát někomu po boku, mít čas naslouchat, upřímně se o něj zajímat a vyjadřovat mu přání toho nejlepšího (přijde mi, že my Češi to moc neumíme, že jsme více ponořeni v negativitě, v kritickém pohledu na druhé a ve větším uzavření se, aby nás někdo nepokořil nebo nezranil). Když nemusím před druhými skrývat své slabosti, mohu také snadněji požádat o pomoc. A tohle slabost není. Ten, koho žádám, příště požádá mě nebo zase někoho dalšího. Je to síť vzájemné pomoci. Žádné počítání: dala jsem, měl by dát. Štědrost lidí v USA je další lekcí, ale o tom třeba až jindy.


A nebo vlastně klidně hned teď: objev č. 12 - svět je větší a pestřejší než si myslím! Poznala jsem úžasné lidi, kteří - kdybych je měla nějak zaškatulkovat, - by byli pro někoho nepřijatelní. Třeba Robin, moje učitelka angličtiny z Bostonu, která nepatří mezi praktikující víru a politicky byla poněkud doleva, a přesto její zájem o každého z nás žáků (já jediná byla bílá a z Evropy) byl ukázkou Otcovské péče o každého člověka. Vždy byla ochotná pomoci, mně i na dálku a to kdykoliv, když jsem to potřebovala a „hořel“ mi termín odevzdání nějakého textu pro média. A proti ní Pat, zdejší zarytá volička Trumpa, a zároveň opravdu praktikující svou víru a nasazená ve službě ve farnosti i v pomoci nám paulínkám. I nad ní by někdo z mých dalších přátel mohl ohrnout nos. Ale v její štědrosti se zase odráží část Boha, který dává slunce i déšť spravedlivým i těm, co si to v lidských očích nezaslouží. Při každém novém setkání se učím nesoudit, neškatulkovat hned a vidět lidi i události v kontextu.


Chtěla jsem těch objevů mít dvanáct, na každý měsíc v roce jeden. Ale ještě je tu jeden. Je navíc, protože je nade vším, pro každý čas: Bůh je ještě větší a ještě víc jiný než si kdokoliv myslí. Můj spoluautor „kýve“, že tohle je dobrý závěr. A dodává: poznávejte mě, nezůstávejte u toho, co víte, co jste si už ohmatali, co fungovalo, co vám řekli druzí. Uplynulý rok mě, zřejmě nás všechny, naučil, že všechno může být jinak, ale On zůstává neměnný a přece pokaždé jinak poznatelný.

 

Blíží se můj čas půlnoci. Ta loňská mi odbyla v New Yorku (nebylo to v plánu), letošní v zapadákově kousek od New Orleansu (ani to nebylo v plánu). A za rok? Snad už v Evropě (město raději netipuji.) Nevím. Všechno může být jinak. Podstatné zůstává, že tam bude se mnou Bůh, spoluautor každého dne mého života. Ať už jeho přítomnost budu „cítit“ a nebo ne. Ten, který mě zná lépe než já sama sebe, který ví, co potřebuji a kolik mi toho nadávkovat a kdy. Včetně toho, kdy mi je třeba něco odebrat, abych NIC nezaměnila za NĚJ.


Vy, kdo jste dočetli až do konce, vězte, že jedna z mých prvních modliteb roku 2021 (až vy budete sedět u odpolední kávy) bude za vás. Ať i tento rok je rokem objevů, jejich velikost určuje jen to, nakolik promění váš život a život vašich bližních.


sestra Andrea alias signální Neposeda

 

P.F. modlitba
Pane, svěřuji
svou minulost tvému milosrdenství,
svou přítomnost tvé lásce,
svou budoucnost tvé prozřetelnosti.

Sv. Pio z Pietrelciny

 

Pokud se Vám líbí autorova tvorba, můžete podpořit fungování S.magazínu | signaly.cz/podporte