Málokdo dnes nemá neustále se měnících proticovidových opatření plné zuby. I ti, kterým minimalistický život vlastně vyhovuje, by si rádi odpočinuli od nutnosti každý den sledovat, jak se opatření změnila a kolik výjimek bylo zase vydáno. Vakcína se zdá být nadějí, ke které se všichni upínají – ti, co se očkovat plánují i ti, kteří se třeba očkovat nemohou, ale o to víc potřebují proočkování společnosti. I když neřešíme, zda může vakcína uškodit našemu tělu, můžeme se ptát, zda nemáme do svých úvah zahrnout i úplně jiné aspekty.

 

www.flickr.com

 

Střední školou jsem lesník a bakalářským studiem sociální pracovník. Nemám tedy co mluvit do tohoto tématu, spíš bych se měl starat o staré nebo opuštěné stromy.

 

Život před nás ale staví každý den morální dilemata, a to často v nemalém množství (a COVID-19 nám v tomhle rozhodně jen přidal) a všichni si musíme najít způsob, jak s každým z nich nutně nezabít desítky hodin studia a přemýšlení a přeci jen se zorientovat alespoň natolik, aby se člověk v poslední den nemusel stydět, že příliš mnoho zlého spáchal nebo dopustil vlastní zaviněnou nevědomostí. A já se musím přiznat, že jsem ve spěchu a s vnitřním nakloněním stranit jedné z variant v otázce očkování proti Covidu-19 málem svůj názor ve věci vakcinace proti koronaviru podcenil. A to se přitom jedná o použití buněčných kultur pocházejících z potracených plodů, kdy tyto buněčné kultury společnosti použily buď při vývoji nebo testování vakcín!

 

Když jsem si na radiovaticana.cz přečetl článek Kongregace pro nauku víry o mravní přijatelnosti proticovidových očkování, řekl jsem si v duchu „Roma locuta, causa finita.“ A zaplesal jsem. Je to přesně, jak jsem si myslel!

 

Stejně jako Kongregace, ani já se necítím oprávněný posuzovat otázku bezpečnosti očkování a pro sebe jsem si řešil jen otázku etickou, s ohledem na prostředky použité při výzkumu a výrobě některých vakcín. A tak jsem měl v sobě klid, ale jen do dnešního dne. V jedné internetové diskuzi jsem narazil na příspěvek, který odkazoval na stanovisko našich biskupů a můj postoj (očkovat se, očkovat se, očkovat se) problematizoval. Pak už to ve mně probíhalo podle zaběhlého schématu. Vnitřní monolog se ubíral od „Co mě zase obtěžuje nějaký konspirátor se scestným názorem?“ přes „Dohledám si, že pěkně kecá a vytmavím mu to,“ až po „Aha. To je pravda.“

 

Vlastně se mi ten názor, který vycházel ze stanoviska ČBK (byť v něm není tak jednoznačně popsán), zdá být takový správně katolický. Říká totiž ANO, ALE. Jde o to, že ne všechny vakcíny jsou mravně stejné a že člověk by měl mít možnost volby mezi nimi na základě etických kritérií. A že i v případě, že není z objektivních důvodů v rozumné časové době v jeho možnostech nechat se naočkovat některou z vakcín morálně neproblematických, by neměl být perzekvován za odmítnutí vakcinace, pokud mu tak velí svědomí.

 

Co z toho plyne pro mě? Je nějaká možnost ovlivnit ještě teď politiky, aby se snažili minimálně pro další objednávky preferovat některé značky? Mám se aktivně snažit zajistit si vakcínu podle svých preferencí, i když tím budu vše komplikovat? I pokud bych na to měl vynaložit finanční prostředky? Nebo to není má povinnost? Končí tím, že není morálně závadné přijmout kteroukoli z těchto vakcín (pokud v danou chvíli není jiná možnost), má povinnost se starat? Svou možnost změnit to, že možná nebudu mít na výběr, jsem už prošvihl?

 

Každopádně jsem upřímně a bez přehánění nadšený z toho, že naši biskupové své stanovisko vydali. Je to dokument, který v mých očích přesně odpovídá tomu, jak a v jakých oblastech by měli biskupové vystupovat. Ale to jsem zase u toho, že bych se měl raději starat o stromy ve finančních problémech a neplést se do věcí čarodějů, jak by řekl jeden moudrý hobit.

 

Vít Raška - Alveryon

 

https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/201222stanovisko-ceske-biskupske-konference-k-ockovani-proti-covid-19

 

www.signaly.cz/podporte