„Když jsem se dozvěděl, že bude obnovené nacisty zavřené velehradské gymnasium Tovaryšstva Ježíšova, hned jsem se přihlásil,“ vzpomíná v knižním rozhovoru, nazvaném Deník venkovského faráře, Jan Rybář. Tehdy mu bylo deset let a chtěl se stát knězem a jezuitou. Jeho rozhodnutí nezviklalo, ani když o pár let později komunisté řády zrušili a novice poslali do internace. Neodradila ho ani manuální práce na stavbách ani slídění Státní bezpečnosti. 14. ledna 2021 tento legendární jezuita odešel k Tomu, na koho celý život spoléhal.

 

Zdroj: archiv Jana Rybáře

 

Tím, jak se nám dal Bůh všanc, když se narodil ve chlévě, nám chtěl říct něco podstatného, podtrhuje Jan Rybář, a sice, že se ho nemusíme bát, nemusíme si ho držet od těla. Možná že nakonec právě v tom, nakolik dokážeme důvěřovat Božímu milosrdenství, se ukazuje, jak silná je naše víra. „Bůh nás stvořil k tomu, aby nás oslavil. Jsme vybráni, jsme stvořeni k oslavě. Směřujeme k radosti.“

 

A Jan Rybář si vnitřní radost nenechal nikdy vzít. S humorem vzpomínal, jak pro překvapené studentíky gymnázia po válce nebylo na internátu místo a museli spát na chodbě za jednoduchým závěsem. Mýt se mohli v teplé vodě jednou týdně. Což ovšem nebylo nic proti podmínkám v internaci či ve vězení ve Valdicích. Rybář na ty dva roky v tvrdém vězení vzpomíná vděčně - tady mohl přijmout vytoužené kněžské svěcení, tady se setkal s nejlepšími českými a slovenskými teology. Tady se učil rozlišovat podstatné od nepodstatného, nezbytné od zbytného. Tady také zažil nevybíravé nátlakové metody StB a časté nepříjemné kontroly, pátrající po literatuře či jen vlastních poznámkách. „Šťáry dělali pečlivě, a to nám ještě měsíc co měsíc každému roztahovali konečník, jestli tam něco neschováváme…“

 

V polovině šedesátých let se Rybář vrátil do civilu a opět do stavebnictví. Skládá z kabiny jeřábníka panely a většinu času tráví mezi dělníky a dělnicemi, až to přátelům, tajným jezuitům, nedá a jedno dne se zeptají: „Jeníčku, tys šel po městě s takovýma divnýma ženskýma!“

 

Pro Jendu, jak mu přátelé nejčastěji říkali, bylo dělnické prostředí vítanou příležitostí, jak porozumět běžnému světu. Pocházel z řemeslnické rodiny z Bílovic a jako nadaný jedináček trávil čas mezi dospělými, často jezdívali na půvabná poutní místa v okolí a jinak ležel v knihách. Na stavbách objevoval zvláštní svět lidí, kteří bydleli na svobodárnách, pracovali celý život na směny, snadno uměli propít výplatu či se spokojit s partnerem na jednu noc.

 

Vlastně až během pražského jara se Jan Rybář mohl otevřeně hlásit ke svému kněžství a ke spolubratřím jezuitům. Mohl také na dva roky vycestovat na studia na teologickou fakultu v Innsbrucku. Delší studia mu zmařila nastupující normalizace. Mohl se však vrátit a zapojit do pastorační práce jako běžný kněz. Působil v Poříčí u Trutnova. Daleko od Prahy, v místě, kam chodilo do kostela nemnoho lidí, především starých sudetských Němců a Romů. Ovšem v místě žila i řada lidí, kteří sice nechodili pravidelně do kostela, ale na kus řeči s bystrým farářem si čas našli.

 

Foto: Josef Beránek

 

Životní teologie Jana Rybáře rostla v diskusích s výraznými kněžími ve Valdicích, z nichž mnozí měli za sebou zahraniční studium. Rostla v jeho vlastním studiu na jezuitské teologické fakultě v Innsbrucku a stejnou měrou právě v rozhovorech s lidmi, kteří nějak podvědomě hledali duchovní hodnoty.  Díky jeho pozorovacímu talentu a umění přímočaře glosovat společenské dění se jeho myšlenky dostaly nejen k těm, s nimiž se stýkal, ale později po samotové revoluci i ke čtenářům radničních novin v Rychnově, ke čtenářům farních a jezuitských zpravodajů a dalších médií. A Jan Rybář umí být pěkně ostrý. Na adresu lidí z paneláků, kteří nevědí, proč by chodili do kostela, říká: „Nemají kde se setkávat, leda u popelnic, když vynášejí odpadky.“  Ovšem na adresu pánů farářů a věřících říká, že často jen opakují fráze a diví se, že druhé neosloví, když nemluví ze sebe. Z duše protivné mu bylo, když někdo v dobré víře okecával zjevně neudržitelné teze.

 

Má-li být nějaká nová evangelizace úspěšná, musíme vyjít vstříc lidem ze sídlišť, musíme dát všanc naše přesvědčení a pokusit se to, na čem stavíme, říkat vlastními slovy. A především - musíme vsadit na Boha milosrdného, na Boha, jehož spravedlnost se projevuje jeho věrností příslibu milosrdenství. „Na kříži Ježíš neplatí za naše hříchy (komu by platil?), platí láskou za naši nelásku."

 

Říkal také, že evangelijní chudoba není stav nouze, ale citlivost k potřebám druhých. Tím se také řídil do posledních dní. Žil v panelákovém bytě s výhledem na Černou horu. Kliku si u něj podávali lidé bloudící a hledající, staří přátelé i spolubratři. Všechny nás přitahoval jeho humor, jeho nakažlivé přesvědčení, že je to v posledku Bůh, kdo touží po smíření s námi, kdo touží po tom, s námi obyčejnými lidmi tvořit budoucnost.

 

Josef Beránek, spoluautor knižního rozhovoru Deník venkovského faráře

 

https://www.darujme.cz/projekt/1203787