Vyrůstala v malé vesnici na Vysočině, byla obklopena zvířaty, která celá rodina využívala, ale časem došla k závěru, že takový život žít nechce. O tom, jak se z holky z vesnice stane veganka, jaké byly začátky při přechodu na rostlinnou stravu, nebo o tom, jaké má veganství výhody a nevýhody a s jakými reakcemi se na svůj životní styl setkává, vypráví studentka DAMU Karolína Knězů.

 

https://www.flickr.com

 

Kdy ses poprvé dozvěděla o veganství? Jaké byly tvoje reakce? Šlo o lásku na první pohled, nebo tě to vyděsilo?

 

Kdy jsem se o tom dozvěděla poprvé, to si přesně nepamatuji, ale bylo to zhruba před čtyřmi a půl lety; myslím tím dobu, kdy jsem se dozvěděla, co je to za životní styl a začala jsem se o to víc zajímat. Ze začátku mi to přišlo hrozně hezký, ale utopický, bojovala jsem i s tím, jestli to není trochu sektářská záležitost. Potom jsem zjistila, že to jsou úplně obyčejní lidé, kteří mají určitý názor a ten žijí a praktikují. Láska na první pohled to tedy úplně nebyla, ale hodně mě to hned od počátku zaujalo a chtěla jsem se o tom dozvědět víc.

 

Jde jen o způsob stravování, nebo o něco víc?

 

Myslím, že zhruba první dva roky to pro mě byl jen způsob stravování, protože jsem se o tom tak dozvěděla. Postupem času jsem pochopila, že jde o celkový způsob života, v každém rozhodnutí se skrývá tvoje volba, jestli budeš žít konvenčním způsobem života, nebo jestli tak žít nechceš. Musím říct, že je to něco, co do dneška nemám zvládnuté, něco, čeho se stále snažím dosáhnout a myslím, že bude trvat ještě dlouho, než se budu moct prohlásit za stoprocentní veganku.

 

Jaký je tedy ten ideál veganství? K čemu směřuješ?

 

Myslím, že ideálem je žít co možná nejvíc bez utrpení ostatních. Cokoliv, čím se obklopuješ, by mělo být ze zdroje, který nikomu neubližoval - nemít doma kožený nábytek, nenosit kožený boty. Souvisí to samozřejmě i s lidskými zdroji, že nejde o to, aby to bylo co nejlevnější, ale co nejvíc humánní. Ideálem je podle mě mít čistý svědomí v tom, co kolem sebe máš a do čeho ty jako člověk přispíváš, ať už finančně, nebo časově.

 

,,Myslím, že ideálem je žít co možná nejvíc bez utrpení ostatních."

Mohla bys jmenovat nějaké konkrétní případy?

 

Co se týče stravy, tak samozřejmě nekupuješ žádné živočišné výrobky, nejíš mléčné výrobky, to znamená mléko, máslo a tak dále, maso, to je úplně zakázané, nebo spíš jde o takový první level. Co se týče oblečení, tak nenosíš třeba věci z vlny, takže nosíš bavlnu nebo, bohužel, nějakou syntetiku, nenosíš kožené oblečení, boty z usně. Obecně, pokud se člověk zajímá, tak nekupuje oblečení, pokud neví, odkud pochází. Souvisí to hodně s ekologií. Když o tom přemýšlíš, tak tě potom žere svědomí tolik, že jdeš až do těch největších detailů.

 

Jaké postavení má ve veganství člověk? 

 

Veganství samozřejmě nepopírá, že jsme na vrcholu potravinového řetězce, ale vnímá člověka tak, že má narozdíl od zvířat možnost volby. Zvířata se podřídí svým pudům, ale člověk může ovlivnit, co si dá k večeři, a veganství se snaží o to, aby ta volba nikoho neomezovala a nikomu neubližovala. Jde o to, že jsme výš a  jsme o tolik výš, že ostatní nemusíme omezovat.

 

Řeší veganství i lidské zdroje, například dětskou práci?

 

Určitě existují vegani, kteří tohle absolutně neřeší, protože v základu to je jen o stravě, ale myslím, že pokud má člověk nějaké etické cítění, tak ho určitě nenechá chladným, že jeho boty vyráběli někde za minimální mzdu, skoro zadarmo. Myslím, že veganství je něco, co můžeš realizovat okamžitě, ale postupně se k němu může přidávat například preference fair trade výrobků.

 

Že je potom snadnější jít do hloubky…

 

Přesně. Já jsem se prvně zajímala o jídlo, o to, co si vyloženě dám do těla, a to byl krok k tomu, abych se potom začala zajímat dál, odkud pochází oblečení, které si kupuji v obchodech, jestli se mi to líbí, nebo nelíbí. Jde o to, že pokud si člověk položí otázku, jestli je v pořádku jíst maso, tak je pro něj potom snadnější položit si otázku, jestli je v pořádku mít boty, které vyráběl stejně starý člověk. Přichází to potom daleko přirozeněji.

 

Jak jsi s veganstvím začínala?

 

No, já jsem pocházela z prostředí, kde jsme měli králíky a slepice a využívali jsme je pro naši potřebu, bylo to normální. Zároveň jsem s tím asi odmala úplně nesouhlasila. Vždycky jsem si dokázala představit, že bych nejedla sýry, mléko, ale zato mi strašně chutnalo maso. Byla jsem hrozný masožrout. Ale asi tak před čtyřmi lety jsem začala řešit, že se mi úplně nelíbí v tom pokračovat jíst takhle dál. Začala jsem si hledat nějaké informace, koukala jsem na nějaká videa. Ta byla velmi zásadní, myslím si, že člověk, který je vidí a je citlivý, tak si potom prostě nezvládne dát maso. Stále jsem se obklopovala takovými informacemi, až jsem to přeháněla a skoro bych řekla, že jem se sebetrýznila. Potom se ve mně vybudoval takový pocit viny, že takhle žiji a věděla jsem, že to tak nepůjde dál, že musím něco zásadně změnit. Napřed jsem byla čtrnáct dní vegetarián a potom jsem se ze dne na den stala vegankou, už jsem s tím nechtěla mít nic společného. Dnes bych už takhle rychlou změnu nikomu nedoporučovala, protože jsem si až praxí hledala způsob, jak se vlastně stravovat, abych všeho měla dostatek a tehdy jsem jedla dost dlouhou dobu špatně. 

 

Jak to vnímalo okolí? Rodina, kamarádi?

 

Těch reakcí bylo a je hodně. Myslím, že dodnes je to pro lidi taková zajímavá věc, taková kuriozita, a někteří jsou stále přesvědčeni, že si to rozmyslím. To, co mi vadí, je, pokud si z toho někdo dělá srandu. Já si ji z toho samozřejmě dělám dost slušně také, ale někdo má spíš tendenci mi stále dokazovat, že je to něco divného a směšného a moc nechápu, jak to někoho může tolik pobuřovat. Najdou se i takoví, kteří mi začnou tvrdit, že maso potřebuji, a že mám nějaké zdravotní problémy, o kterých ani sama nevím, nebo že jsem tak malá - mám sto padesát čtyři centimetrů - protože nejím maso. Rodina to brala spíš jako nějakou dietu, která přejde a začnu jíst normálně, ale to se nestalo, tak už to nejspíš bere jako fakt. Ale jinak byly reakce především kladné, kamarádi mě v tom dost podporovali.

 

,,To, co mi vadí je, pokud si z toho někdo dělá srandu. Já si ji z toho samozřejmě dělám dost slušně také, ale někdo má spíš tendenci mi stále dokazovat, že je to něco divného a směšného a moc nechápu, jak to někoho může tolik pobuřovat."

 

Jaké změny s tímhle způsobem přišly do tvého života? Omezovalo tě to nějak? Jak?

 

To je jedna z velkých nevýhod veganství, že ať jedeš kamkoliv, tak nevíš, jestli se tam najíš. Jednou jsme jeli s rodinou na dovolenou a měli jsme all inclusive a já jsem jedla celých čtrnáct dní jen přílohy, protože tam nic jiného nebylo, což rozhodně není ideální. Samozřejmě nemůžeš čekat, že se ti bude okolí přizpůsobovat, ale najít občas kompromis je těžké. Na školních výletech nebo teď na adaptačním kurzu jsem většinou jedla vegetariánské varianty, věděla jsem, že to není veganské, ale nedalo se s tím nic dělat. Bude to i tím, že už to teď vnímám trochu jinak, míň striktně. Jde hlavně o nějakou cestu, jde o to, jestli to z nějakého důvodu porušíš a seš s tím v pohodě, protože k tomu byl dobrý důvod, nebo jestli to porušíš a třeba s tím úplně přestaneš. Na začátku jsem si jinak vařila sama, což zpětně hodnotím pozitivně, naučilo mě to víc samostatnosti, kupovala jsem si i vlastní potraviny. Když uděláš takovou změnu, je podle mě hloupost obtěžovat s tím ostatní, ty jsi tu změnu udělala. Někdo to potom už ví, že některé věci nejíš, tak ti třeba připraví něco veganského, ale ty to po nikom nevyžaduješ.

 

Dokážeš si představit, že by ses někdy vrátila k živočišné stravě?

 

Ne. Nikdy. Já jsem ráda za to, že takhle žiji a možná to bude znít trošku sobecky, ale já mám pocit čistého svědomí.

 

Je hezké spojit sobeckost s veganstvím…

 

To jo. Jde o to, že mám pocit, že jsem si uvědomila něco, co lidé často nechtějí přijmout a nechávají to být, neřeší to, protože je to rádoby normální. Pochopila jsem, že to nemusí být normální a člověk tak nemusí žít proto, že tak žijí všichni. Už bych se k tomu nedokázala vrátit s čistým svědomím, jako by se nic nestalo, a nemít to před očima.

 

,,Pochopila jsem, že to nemusí být normální a člověk tak nemusí žít proto, že tak žijí všichni."

 

Teď bych se ještě vrátila k té samostatnosti: ty jsi říkala, že sis začala kupovat jídlo a mnoho z nás má veganství spojeno s předraženými regály v supermarketech. Jde jíst vegansky, levně a plnohodnotně?

 

Myslím, že peníze nejsou žádný problém, člověk rozhodně nemusí být bohatý, aby se takhle stravoval. Mnohdy je to možná i levnější. Velká část lidí ani neví, co všechno je veganské a běžně to jí. Občas se mě někdo zeptá, jestli jím chleba, kde samozřejmě vůbec nic živočišného není, stejně jako v rohlíkách. Pokud si někdo chce kupovat nějaké speciální náhražky masa, nebo upravené mléčné výrobky, tak sice může, ale já to moc často nedělám. Sójové mléko si sice kupuji, ale tím, jak jsem mléko vyškrtla ze své běžné stravy, tak ho tak často nepoužívám a vydrží mi dlouho, takže ta vyšší cena potom vlastně ani nevadí. Jinak ovoce a zelenina jsou drahé pro všechny stejně a nemyslím si, že tím, že jsem vegan, toho jím víc než před tím. Většina mého jídla je založena v obilovinách a luštěninách, což jsou dost levné záležitosti. Pokud člověk chce, vždy jde najít nějaká levnější varianta. Samozřejmě se tomu musí věnovat čas, ale myslím, že jde jíst takhle dlouhodobě udržitelně a plnohodnotně. Pokud někdo za jídlo utrácí hodně peněz, je to spíš tím, že je bohatý, než tím, že je vegan.

 

Jaké to má zdravotní výhody a nevýhody? Sledovala jsi u sebe nějaké?

 

Jedním z problémů veganství je to, že si musíš hlídat určité věci, které ve stravě nemáš, například B12 nemají vegani z čeho získat, takže to nahrazují suplementy. Někteří lidé tvrdí, že ani bílkoviny jako vegani nemůžeme z ničeho získat; těch mám rozhodně dostatek, jen si to víc hlídám. Co se týká zdravotních změn, tak u sebe jsem nikdy žádné velké neregistrovala, občas jsem měla bílé skvrny na nehtech, ale potom jsem doplnila vápník a zase to časem zmizelo. Když jsem sledovala videa s jinými vegany, tak někteří naopak vyprávěli, že jim to změnilo zdravotní stav opravdu strašně, někomu to zase pomohlo. Osobně mi přijde, že mám třeba podstatně rychlejší trávení, že mám po jídle málokdy pocit nějaké těžkosti, což je určitě dobré.

 

Zvlášť v české kuchyni…

 

Právě. Někdo říká, že má na veganské stravě častěji hlad, ale záleží spíš na tom složení. Ze začátku jsem také jedla víc, ale bylo to tím, že jsem byla nezkušená a jedla jsem věci, které mě ani nemohly zasytit. Pokud to člověk dělá špatně, tak to může mít velká zdravotní rizika, jako všechno, co se dělá špatně. Může potom být unavený, nebo mu mohou řídnout kosti. Člověk může být vegan a jíst pět let jen hranolky s kečupem a všichni asi víme, že to dopadne špatně. 

 

Je nějaká skupina lidí, kterým bys veganství opravdu nedoporučovala?

 

Myslím, že to může být problém pro lidi, kteří jsou chudokrevní a potřebují získávat železo z masa, nebo to může být dost těžké, pokud mají nějaké alergie na jídlo. Ať člověk chce, nebo nechce, tak se nějak omezit musí. Velkým problémem by byla alergie na sóju, protože to je potravina, ve které je dokonce víc bílkovin na sto gramů než v jakémkoliv mase, takže se z ní logicky dělá dost veganských potravin. Dalším velkým problémem by byla alergie na lepek, protože třeba seitan, který se používá ve veganské kuchyni jako skvělá náhražka masa, je skoro samý lepek. Určitě se to dá nějak zkombinovat, ale je to potom daleko dražší, musí se tomu věnovat podstatně víc času. Musí být dost náročné se v tom zorientovat. 

 

Jak vnímáš posun společnosti? Jak se dívá na veganství?

 

Myslím, že ten posun je obrovský. Je to i díky určitému fenoménu, kterým teď veganství je. S tím také souvisí veganství z módy, které se mnoha lidem nelíbí. Osobně mi ale přijde, že je veganství natolik pěkná věc, že je téměř jedno, jestli to děláš ze silného přesvědčení, nebo proto, že je to cool. Hlavně, že to děláš. Co se týká společnosti, tak jde stále dopředu, veganství už se stalo docela normální věcí. Před deseti lety to bylo něco vzácného, kuriozitního a dneska je to běžné. Když jsem začínala s veganstvím, tak byl právě ten největší boom, nezajímala jsem se o to kvůli němu, ale paralelně jsem si na to přicházela sama, a když porovnám možnosti před čtyřmi lety a dnes, tak je to neuvěřitelné. Tehdy jsem si sice i v malém městě mohla koupit sójové mléko nebo tofu, ale dnes snad neexistuje supermarket, kde by nebyl veganský sortiment a ten se stále rozšiřuje. Jde o to, že tu existuje nějaká komunita, která není malá a prodejci se jí chtějí nějak zavděčit. Samozřejmě je to i marketingový tah, veganství je byznys, ale zároveň to ukazuje, že se s vegany počítá. A to je podle mě něco, čeho veganství možná chtělo dosáhnout, že můžeme jít do kavárny a můžeme si dát kafe s jiným než živočišným mlékem, že můžeme jít do restaurace s tím, že se tam najíme. Za to jsem neuvěřitelně ráda.

 

Veganství je často spjaté s levicovostí; vnímáš to tak, nebo je to nějaká nálepka, která rozhodně není pravidlem?

 

Důvodem tohohle spojování může být to, že veganství je, když to řeknu hodně laicky, proti nějakému vykořisťování zvířat, ale není to tak, že veganství se rovná levice. Pokud je někdo vegan, je to spíš z etických důvodů než politických. Souvisí s tím i otázka, jestli je ekologie spjatá s levicí, možná jde v základě o to, jestli lidé chtějí tu konzumní společnost, která teď je, nebo k ní mají spíš odpor. Ale myslím, že veganství je věc životního stylu a nějakého lidského cítění, ne politika.

 

https://www.darujme.cz/projekt/1203787