Já přece vím, co chceš! Nemusíš mi to říkat! Nejsem blbej!

„On mě vůbec nechápe! Copak neví, co bych si přála k Vánocům?“ „A řeklas mu to?“ „Na to snad musí přijít sám!“ Už jste letos podobný rozhovor absolvovali nebo alespoň zaslechli? Kolik vztahů naráží na skutečnost, že lidé neumějí číst myšlenky, že k splynutí duší dochází častěji na filmovém plátně než ve skutečném světě, že dobrá vůle často nestačí.

Svého partnera si napřed vysníme. Holčičky už ve školce, chlapci později, ale většinou dřív, než navážou první vztah, všichni vědí, jaký musí jejich partner být, aby vztah mohl fungovat. Často trvá mnoho let, než si uvědomí, že aby vztah mohl fungovat, i oni sami musí mít určité vlastnosti, a leckomu to způsobí depresi. Bohužel mnohdy se lidé pokusí i tento úkol vyřešit sami, aniž by se svým partnerem příliš komunikovali o tom, co by si přál on. Nejsme blbí, víme přece, jaký má být člověk, když žije správně. Na to nepotřebujeme od nikoho radit. Tak proč to nefunguje?!

Hospodin stvořil člověka ke svému obrazu. Z toho, jak to chodí mezi lidmi, můžeme brát poučení pro svůj vztah s ním. Žalm 147 nevychází z toho, že „to nefunguje“. Připomíná, že svět byl stvořen dobře, že Hospodin má vlastnosti, za které ho můžeme chválit, a že z jeho vlastností má svět i každý jednotlivý člověk prospěch.

Žalm vyjmenovává, jaký Hospodin je: buduje společenství, pojmenovává (vstupuje do vztahu), řídí běh přírody a pomáhá těm, kteří to potřebují. Utěšuje zkroušené, trestá svévolné, krmí mláďata, sesílá déšť a sníh. Stará se o zemi, kterou stvořil, o lid, který si vyvolil. A především? Především sděluje, co si přeje. Říká lidem, na čem mu záleží, čeho si váží, co oceňuje. Svému národu dal zákon, přikázání a vždy, když to bylo třeba, posílal učitele a proroky, aby jeho slovo připomínali v aktuálních situacích. Nemusíme se dohadovat, jak si ho naklonit, on nám svou vůli sdělil hned v počátku našeho vztahu. Ne oběťmi, ne naší vlastní silou, ale zpěvem díků za jeho milosrdenství. Nemusíme jednou stát před posledním soudem jako u rozvodu a fňukat „Jak jsem to mohl vědět? Vždyť nic neřekl!“ Řekl. Dal nám příručku, ve které vyjmenoval pravidla a doplnil je o řadu praktických příkladů. K tomu připojil možnost se dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu ptát a poslouchat odpovědi.

Psychologové doporučují jako prevenci manželských krizí si podobnou příručku vytvořit i doma. Položit na skříň blok, do kterého oba partneři píší, co by si přáli, co je zraňuje a co jim dělá radost. Věci, které je někdy těžké říct nahlas, protože v konkrétní situaci mohou vyznít nesprávně a pak už se k nim nikdo nechce vracet. V psané formě je snazší je formulovat neutrálně, lze o nich delší čas přemýšlet, než člověk zareaguje. Blok tam ale nesmí ležet jen chvíli, je třeba se k němu vracet, kontrolovat, zda člověk na něco nezapomněl, nepřekroutil. K vztahům v tomto ohledu nemůžeme přistupovat jako k vaření – jednou si přečíst recept, zapamatovat si ho a pak se jím po zbytek života řídit; problém nastane, jen když něco popleteme. Vztahy jsou živé – a vztah s Hospodinem není o nic statičtější než vztahy s lidmi.

I u Hospodina se nám můžesnadno stát, že už dlouho žijeme s přesvědčením, že je nám přece jasné, co po nás chce. Z každého kázání si vezmeme potvrzení svých názorů nebo pocit, že farář slova Písma nepochopil. Přitom máme jedinečnou možnost sami číst knihu před tváří jejího autora, u ruky s notebookem plným komentářů, které v bázni Boží napsali vzdělaní lidé. Víme, že znát Hospodina vyvolává v lidech potřebu ho chválit. Svět byl stvořen dobře. Je nám dána možnost být šťastní ve vztazích na zemi i ve vztahu se Stvořitelem. Chce to jen málo – vzít vážně druhého a poslouchat slova, ta řečená člověkem i ta seslaná.

2. neděle po Narození Páně 

1. ČTENÍ Sir 24, 1-4. 12-16 ( řec. 1-2. 8-12 ) 
Moudrost Boží sídlí ve vyvoleném lidu. 

Čtení z knihy Sirachovcovy. 
Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. 
    Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví! "
    Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. 
    Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví. 


Žl 147, 12-13. 14-15. 19-20 Odp.:Jan 1, 14 
Odp.: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. nebo: Aleluja. 

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě. 
Odp. 
Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo. 
Odp. 
Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání. 
Odp. 


2. ČTENÍ Ef 1, 3-6. 15-18
Předurčil nás, abychom byli přijatí za jeho děti skrze Ježíše.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. 
Bud' pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna. 
    Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví. 


EVANGELIUM Jan 1, 1-18
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. 

Začátek svatého evangelia podle Jana. 
    Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. 
    To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. 
    Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. 
    Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. 
    A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. 
    Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "
    Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. 
    Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.