Role žen v církvi je aktuální téma. Osmdesáti osmiletá Ludmila Javorová vždy hledala a nacházela způsoby, jak být v církvi aktivní a sloužit ostatním. V dobách komunismu pracovala v rámci podzemní církve, po revoluci byla katechetkou. Víc o její činnosti se může dozvědět v několika knihách, které o ní vyšly. 

 

Domluvit se v těchto těžkých časech na rozhovoru s brněnskou farnicí paní Javorovou nebylo snadné. Vitální žena žijící v jednom z velkých paneláků připomínajících továrnu na bydlení má stále mnoho povinností. Náš hovor začal debatou o stavu přírody. Bylo vidět, jak je paní Javorová s touto problematikou obeznámena. A tak jsme si povídali o hraboších, o destruktivním zemědělství, které nepoužívá hlubokou orbu, zato však lije do země tuny škodlivých hnojiv, a jak pronajaté velké lány trpí pod obrovskými agrodružstvy. O tom snad jindy. V tomto rozhovoru jsme se zaměřili na současnou církev. Myslím, že člověk, který se pohyboval v době komunismu mezi biskupy, kněžími (většinou ze skryté církve) a zároveň mezi obyčejnými lidmi k tomu má co říct i dnes. Všeobecný rozhled Ludmily Javorové je obdivuhodný. Jistě k tomu přispěla i formace a tajné přednášky v dobách naší nesvobody, které absolvovala.

 

Jaké aktuální výzvy v církvi vnímáte dnes?

 

Je třeba vést dialog, nebát se mluvit, nebát se ptát. A ty otázky klást směrem k Otci. Církev se rodí v člověku jako Boží království. Kristus je prostředníkem mezi Otcem a námi, to je jeho úkol až do konce, než se završí stvoření. Lidstvo dnes není ukotveno ani v křesťanství, ani v sobě, ale v tom, kolik má peněz… Lidstvo je svázáno materiálními věcmi, což je ego, to nezdravé. Nepřeje duchovnu, oslabuje důvěru v Boží moc a zbavování se toho něco stojí. Nechali jsme se spoutat, což jsou důsledky komunismu.

 

V čem spočívá úkol křesťana, člena církve? Má vyznávat, svědčit (životem), učit (tj. služba), posvěcovat (svátosti) a od křtu má k tomu výbavu (píše se o tom v koncilních dokumentech – je pomazán na kněze, proroka a krále).

 

Člověk také potřebuje druhého, nemůže žít sám. A vidím velký dar Ducha Svatého v tom, že existuje církev. Ale plní svůj úkol? Mohu já přijít za církví s otázkami, mám tam volný přístup? Není to v ní příliš středověké? Neodsuzuji, ale vidím potřeby. Když jsme žili v „totáči”, biskup byl náš bratr. Všechny potřeby se hodnotily. Biskup je největší kapacita zodpovědná za duchovní vývoj. Já jsem člen církve, ty jsi člen církve. My ji neodsuzujeme, ale vidíme, že je tu určitá stagnace. My jinde a oni jinde. Nemělo by to být. Také je potřeba samozřejmě se za církev modlit.
 

Když biskup Tomáš Holub v rozhovoru pro deník N reflektoval dění v církvi, vyjádřil se i kriticky. Uvědomil si prý například, že církvi u mládeže ujíždí vlak. Souhlasíte?
 

Já si asi položím otázku proč? Proč se to děje? Protože nežije mezi lidmi. Ona je kdesi nahoře. Ale církev budujeme my. Církev je tvořena z Božího lidu. Všimla jsem si, že lidé, kteří vystudují, mluví jazykem naučeným. Já tvrdím, že církev žije právě v Božím lidu, který to dělá tak, jak vyrostl, tak jak je, tak si utváří vztah. A tady církev žije, jenomže jí nikdo nevěnuje pozornost. Každý by měl mít takové vzdělání, aby dokázal svoji víru obhájit, aby dokázal pracovat, jak je potřeba. Všechny studijní materiály (teologické, pozn. red.) jsou stavěny na hierarchii moci v církvi. Čili oni to žijí a spíše se dívají na to, že lidé jsou nevěřící. Lidé touží po víře. Já jsem tady měla v neděli návštěvu, kluka, a on mi vykládal o svých kamarádech. A říkal o nich, že jsou velmi dobří, ale že se o nich nedá říct, že jsou klasičtí věřící. Oni uznávají, že je nad nimi nějaká moc, velká moc. Oni neřeknou Bůh. Tato generace sáhne po tom, co vychází z tebe, má ráda pravdu.
 

Projevuje se v životě církve encyklika Laudato si?
 

To je krásná encyklika. Ale řekla bych, že spíš oslovuje mladé, že je to něco jiného, než co doposud znali. Moje generace to moc neslyší. Bůh stvořil člověka a má z něj radost, těší se z něj, protože s ním bude naplňovat svět, dokončovat ho. Bůh chce spolupracovníky. Bůh tvoří, tvoří stále, protože je láska a láska tvoří. Když nevím jak, tak se budu ptát. Chci být tím jeho nástrojem, to je důležité.

 

Příroda člověku nic moc neříká, protože o ní nepřemýšlí. On totiž cítí tíhu svých starostí. Chce zabezpečit děti, ale děti jsou mnohem schopnější, než rodiče mnohdy tuší. Mladí nemusí být hnedka vybaveni byty, jak se to dnes dělá. Nechme je, oni také potřebují tvořit a naučit se důvěřovat, že v této a této situaci nemusíme mít komfort. Ať přijde cokoliv, já plním úkol tím, že jsem nástrojem. Pán Bůh nás neopustí. Když ti padají bomby na hlavu a vidíš lidi kolem sebe umírat, nemůžeš jim pomoct. Támhle někdo visí na Dornychu, jak to bylo. Přijde bomba a uřízne ti půl baráku. Paní volá: „Zachraňte mě.” A ty tam nemůžeš a ani hasič tam nemůže. První odezvu, jakou dostaneš, je, proč to Pán Bůh dopouští? To nedopustil Pán Bůh, to dopustili lidé. Ale důvěru mám. I když spadnu, i když zemřu, pokračuji v životě a on mě neopustí. Toto nám chybí. Jak mladým, tak generaci před nimi. Všechno se hodnotí jen přes peníze, ale přes hodnoty ne. A také mi vadí, že si přece nemůžeme donekonečna půjčovat biliony. To se chytám za hlavu.
 

Ludmila Javorová na starší fotce.

Medailon: Ludmila Javorová se narodila v Brně v roce 1932, kde v zázemí katolické rodiny prožila okupaci a posléze i těžká léta padesátá. V dobách totality se plně věnovala podzemní církvi z okruhu Koinótés (díky Felixi Maria Davídkovi, jehož byla nejbližší spolupracovnicí), vzdělávání a péči o nemocné. Reakcí na tuhou normalizaci a trvalé zavírání věřících do vězení bylo její jáhenské a kněžské svěcení z rukou tajného biskupa F. M. Davídka v roce 1970. V té době končily v kriminálech i ženy a neměly tak přístup ke svátostem; tímto způsobem by bylo možné jim sloužit. Ludmila Javorová však nikdy nemohla vykonávat svou kněžskou službu veřejně. Po revoluci jí byl udělen zákaz sloužit a její kněžství nebylo uznáno. Dále se věnovala výuce náboženství, práci ve farnosti a vedení společenství žen. O Ludmile Javorové vyšlo několik knih (např. Z hlubin bezedných, ...).


Autor je pracovníkem Moravského zemského muzea a zabývá se obdobím normalizace.

 

https://www.darujme.cz/projekt/1203787