Zaostřeno na Karabach (Jak to vidím já)

Do války za samostatnost v Náhorním Karabachu mezi Armény a Ázerbájdžánci jsem jezdil hned počátkem 90. let. Jednak jako student novinařiny Univerzity Karlovy, reportér Svobodného slova i jako spolupracovník humanitární organizace Lidových novin Epicentrum, abych zjistil, jak se využila lékařská pomoc z Československa z léta 1992 v nemocnici tamějšího hlavního města Stěpanakert.

Arméni tehdy zvítězili ve válce - ve které přišly o život desítky tisíc lidí na obou stranách a půldruhého milionů uprchlíků přišlo o své domovy - i když bojovali proti několikanásobné přesile. Obsadili navíc i dobitá ázerbájdžánská území za hranicemi Karabachu a vyhlásili samostatnou Náhorně-karabašskou republiku, později přejmenovanou na Republiku Arcach. 

Jenže na letošní podzimní čtyřicetidenní válku nebyli připraveni, a tak ji prohráli. Před pár dny dobyli Ázerbájdžánci díky velké vojenské převaze i podpoře Turecka starobylé město Šuša, historicky důležité pro obě válčící strany a navíc na dostřel karabašského hlavního města Stěpanakert. Vzápětí podepsali příměří o ukončení války a vyklizení sporných území představitelé Ázerbájdžánu, Arménie a Ruska, které má své geopolitické zájmy na obou stranách.

Náboženská válka?

Z Karabachu odjíždějí v těchto týdnech ze strachu o svůj život desítky tisíc Arménů. Jsou varováni i historickými zkušenostmi, kdy za Osmanské říše v roce 1915 zahynulo při genocidě přes 1,5 milionu Arménů. Jenže pogromy se konaly i v rozpadajícím se Sovětském svazu koncem 80. let, a to na obou stranách. Připomeňme tragické události ve městech Baku, Sumgait nebo Chodžaly, kde zbytečně umírali civilisté kvůli vyvolané vzájemné etnické nenávisti.

Naopak mnozí z odhadovaného milionu Ázerbájdžánců, kteří přišli o domov za nepokojů a války v letech 1988-1994, se těší na návrat do vlasti. Pohledem obyčejných lidí, se kterými jsem se během uplynulých třiceti let potkával jak v Arménii a Náhorním Karabachu, ale později i v uprchlických táborech v ČR nebo Ázerbájdžánu, mají pravdu obě strany. 

Náhorní Karabach, obývaný většinou křesťanskými Armény, byl v roce 1923 politickým rozhodnutím Stalina přiřknut muslimskému Ázerbájdžánu. Zatímco v době totality utlačující víru nebylo náboženství zdrojem ani důvodem velkých krvavých nepokojů mezi religiózně rozdělenými národy, rozpadem komunistického bloku nacionalistickými tendencemi místních politiků či samozvaných vůdců se vše mění. Kromě válek v Jugoslávii se tak od počátku 90. let odehrává z různých příčin i řada občanských i národnostních válek v bývalých sovětských republikách, včetně Náhorního Karabachu (připomeňme Moldavsko a Podněstří, Tádžikistán, Gruzii a Abcházii i Jižní Osetii, Čečensko i obsazení Krymu a odtržení východní Ukrajiny za podpory Ruska). Obyvatelé Náhorně-karabašské autonomní republiky, ležící na území historicky připadající k starobylé Arménii a obývané většinou křesťanskými Armény (i když se za éry SSSR jednoznačný poměr arménské většiny vůči ázerbájdžánské menšině postupně a cíleně ztenčoval), nechtěli během Gorbačovovy politiky tzv. perestrojky zůstat součástí muslimského Ázerbájdžánu. Nepokoje, demonstrace a politické aktivity arménské inteligence koncem 80. let, dožadující se práva na sebeurčení, přerostly s rozpadem SSSR v regulérní válku, v níž obě znepřátelené strany využívají zbraně, které na jejich území zanechala sovětská armáda.

Chránit křesťanství se v této době stává pro mnohé obyvatele Karabachu jedním z hlavních motivů účasti ve válce, byť primárně o náboženský konflikt nejde. „Tohle je svatá válka a my bojujeme proti muslimům, aby neovládli celou Evropu,“ tvrdili mi tenkrát mnozí vojáci, s křížky na krku a růženci v rukách, v ostřelovaných zákopech na frontě, kteří zároveň uznávali, jak se dokázalo Československo klidně rozdělit na dva samostatné státy.

Kosovský model zakázán

Vojenskou porážku Ázerbájdžánci tenkrát po přijetí příměří v roce 1994 mohli jen těžko unést, protože přišli kromě prestiže (menší a chudší země porazila tu větší a bohatší) o velkou část území a milion uprchlíků tak i o své domovy. Arméni územní zisky zdůvodňovali argumenty, že z těchto oblastí je jejich země ostřelována, což mělo logiku. Např. mezi ázerbájdžánským Agdamem a karabašském Askeranem je vzdálenost do 30 km čili na dostřel tehdejších raketometů Grad (laicky - obdoba kaťuší z II. světové války). Obsadili i pro ně životně důležitý Lačinský koridor se silnicí, spojující Arménii s Karabachem.

Politicky však Ázerbájdžánci měli trumfy v ruce, protože podle mezinárodního práva je Náhorní Karabach stále součástí Ázerbájdžánu, a i když národy mají oficiálně právo na sebeurčení, zároveň existuje právo na celistvost hranic a jejich neporušitelnost. I rezoluce OSN hovořily dlouhodobě ve prospěch Ázerbájdžánu, aby Arméni okupovaná území opustili a umožnili návrat uprchlíkům. Navíc jiné země (až na některé státy USA či neuznané republiky jako Abcházie nebo Jižní Osetie), dokonce ani Arménie, samostatnost Náhorního Karabachu nikdy neuznaly. (Existuje i jakási paralela, že státy jsou nejednotné např. v uznání arménské genocidy za doby Osmanské říše.) Nějaké mírové plány přitom existovaly i před letošním zářím. Problematická a nečitelná je ovšem schizofrenie politiky mezinárodního společenství, jako by některé národy byly favority mocností, a měly výjimku. Příkladem je mezinárodní uznání muslimského Kosova (byť i zde panuje neshoda mezi různými zeměmi včetně evropských), zatímco křesťanské Srbsko, jehož bylo součástí, s tímto aktem nesouhlasilo. Karabašci se nechali samostatným Kosovem inspirovat, ale marně demonstrovali za mezinárodní uznání samostatnosti.

Ropa nebo křesťanství

Ázerbájdžán je bohatá země také díky ropě a zemnímu plynu, zatímco Náhorní Karabach a Arménie velkým bohatstvím (samozřejmě až na vyhlášený arménský koňak) neoplývají. Jenže jedna jejich deviza (kromě Araratu v dnešním Turecku, jenž ležel na území starobylé Arménie a kde měl podle Bible přistát Noe po potopě světa), kterou obohatili celosvětovou historii a především nás křesťany, je neoddiskutovatelná. Arméni jsou nejstarší země, kde uzákonili křesťanství jako oficiální náboženství, stalo se tak už v roce 301, čili ještě pár roků před tím, než k stejnému rozhodnutí dospěli v Římě. Na ochranu tradic křesťanské víry se však mocnosti současného světa neohlížejí. Spíš je zajímají zásoby nerostného bohatství a geopolitická moc. Ázerbájdžán se myšlenky na navrácení okupovaných území nikdy nevzdal a současný prezident jde ve šlépějích svého otce. Vytrvale zbrojil, ovlivňoval politiky na mezinárodní scéně včetně té naší, a díky nakupování zbraní např. z Ruska, Turecka nebo Izraele a díky garantované vojenské podpoře Turecka měl trumfy v ruce.

Do letošní čtyřicetidenní války se na ázerbájdžánské straně aktivně politicky nebo vojensky zapojilo Turecko (mimochodem člen NATO, jehož jsme součástí i my), zbraně jim v minulosti prodávala ruská i izraelská strana, přes kterou se podle některých pramenů dostaly do Ázerbájdžánu i zbraně z České republiky. Karabašci mohli spoléhat na lidskou solidární podporu Arménů z Arménie a diaspory v celém světě, díky níž vyhráli i první válku, i na zbraně nakoupené v Rusku, které má navíc v Arménii i stálou vojenskou základnu. Tradiční spojenec Írán se nijak aktivně neangažoval (byl otloukánkem odcházejícího prezidenta USA, který jej označil za světovou bezpečnostní hrozbu, i veřejným nepřítelem Izraele) stejně jako sousední Gruzie, mající sama problémy s odštěpenými republikami Abcházie a Jižní Osetie. Během I. karabašské války počátkem 90. let měly Arménie i Karabach otevřené důležité dopravní i obchodní cesty přes hranice právě do Gruzie a Íránu.

Nová válka v Karabachu mohla koncem září vypuknout plnou silou i kvůli tomu, že svět i média obracely svou pozornost na boj s koronavirem, který dosud zanechal ve světě statisíce mrtvých, nebo na nedávné prezidentské volby v USA.

Česká pomocná ruka

Co tedy můžeme udělat pro obyvatele Náhorního Karabachu my kromě modliteb a posílání peněz na humanitární sbírku? Pokud nám není tragická současnost a nejistá budoucnost arménského křesťanského národa v Náhorním Karabachu lhostejná, zajímejme se stále o tamní aktuální situaci. Apelujme na své politiky a vyzývejme je k aktivitě, protože někteří do regionu jezdili (např. bývalý europoslanec a zkušený novinář Jaromír Štětina, poslanec Jan Bartošek, senátor Tomáš Jirsa nebo jihočeský krajský zastupitel Šimon Heller, který jezdil před lety do Náhorního Karabachu jako turista a zabýval se jím i ve své studentské práci) a dobře ho znají. Oficiální rezoluce k událostem, které budou zveřejněny, mohou podat krajská zastupitelstva, Parlament ČR, aktivně mohou vystupovat i europoslanci. Tradičně početná arménská diaspora ve Francii a všeobecná antipatie vůči vedení současného Turecka, zapojenému do války v Karabachu stejně jako v Sýrii (i odtud utekla v posledních letech početná arménská diaspora, která se usídlila v Arménii i Náhorním Karabachu), situaci nahrává. Čeští novináři, humanitární pracovníci nebo politici s diplomatickou imunitou se mohou do regionu vypravit, aby nás objektivně informovali o situaci: o tom, jak se zde v současné době zachází s Armény, kteří zůstali, ale i o návratu ázerbájdžánských uprchlíků. Humanitární pracovníci pak mohou organizovat pomoc pro uprchlíky, kteří z Náhorního Karabachu ujíždějí Lačinským koridorem do Arménie. Česká katolická charita již zasílá spřátelené arménské charitě peníze na pomoc. Je ale také třeba se zajímat o potřeby ázerbájdžánských uprchlíků, kteří se po takřka třiceti letech vracejí do svých domovů na ázerbájdžánském území, a kteří tehdy prožívali osobní tragédie stejně jako Arméni dnes. (Možná i vás napadnou příklady vyhnanců a uprchlíků jinde ve světě, tedy paralela mezi Izraelem a Palestinou, Kosovem a Srbskem či dalšími znepřátelenými zeměmi v bývalé Jugoslávii.) Navíc počátkem a během 90. let přicházely do České republiky tisíce uprchlíků z Arménie a Ázerbájdžánu právě kvůli válce v Náhorním Karabachu, a možná se objeví i nyní, i když patrně většina najde bezpečí v Arménii nebo Rusku. Je třeba pomoci všem uprchlíkům, aby se mohli vrátit co nejdřív do svých domovů. Stojí proto za to poslat do regionu naše zástupce v rámci mise OSN, Evropského parlamentu, vojenské pozorovatele, kteří by obě znepřátelená etnika udržovali v míru, dohlíželi a  byli prostředníkem jejich normálního a bezpečného soužití. Nebuďme tedy lhostejní a nabídněme pomoc. Jakoukoliv.

Radek Gális, https://radekgalis.cz/