Jiní, ti nemocní, hloupí, nebezpeční, bez potenciálu. Je mi jich líto, ale… Tyto přívlastky a věty můžeme slýchat v diskuzích o lidech s postižením. Občas možná máme pocit (pokud máme to štěstí a nemluví se o nás), že to jsou lidé, kteří jsou jiní než my, že to, co ztěžuje život jim, nás nikdy nemůže potkat. Z opačné možnosti můžeme mít strach. Hranice mezi zdravím a nemocí je velmi tenká a nemoc si nevybírá, každý z nás se může stát tím nemocným, hloupým, neschopným a každý z nás se může snadno s někým znevýhodněným potkat. Proto považuji za důležité se věnovat cestě, kterou jsme jako společnost ušli, dnešnímu stavu a vyjádřit vděčnost všem, kteří se na tom podíleli. Na konci článku najdete několik odkazů na organizace, které se zabývají pomocí lidem s rozličnými druhy postižení. Možná to zní jako fráze, ale práce s lidmi, kteří musí překonávat úplně jiné překážky než lidé zdraví, je obrovskou lekcí, která nám možná pozmění náš pohled na svět. Budeme k němu citlivější.

 

(Tvořeno se slečnou s PAS.)

Proměnu vnímání lidí s postižením lze strukturovat podle různých kritérií. Nepřekvapivou skutečností je, že neexistují žádné prameny z dob pravěkých a mnoho jich nenalezneme ani z dob starověkých, přesto už se některé objevují.

 

Za nejstarší pramen lze v naší kultuře považovat Bibli. V jejích starozákonních textech je nemocný člověk vnímán především jako člověk, jehož stihl Boží trest, ať už za jeho vlastní činy nebo za činy jeho rodiny.  Později se v knize Jób dozvídáme, že na člověka není sesláno trápení jako odpověď za jeho špatné chování, že nás mohou potkat těžkosti bez našeho zavinění.

 

Ostatně na tuto otázku odpovídá Ježíš jednomu ze svých učedníků, který se ptá: „Kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ A Ježíš odpovídá, že ani on, ani jeho rodiče, ale že se tak narodil proto, aby na něm byly ukázány Boží skutky. Z toho můžeme usuzovat, že utrpení, nějaký druh postižení nebo nemoci může mít často význam, který nemusí být na první pohled pro každého pochopitelný.

 

Odlišný pohled nabízí starověká římská společnost, která se vyznačuje důrazem na sílu. Slabými bylo opovrhováno a často byli zavražděni nebo zotročeni. Nebyl to ovšem oficiální postoj; existoval zákon, který označoval zbavení se slabého potomka za vraždu. V několika jiných starověkých kulturách byla dokonce ustanovena povinnost rodiny se o člena s postižením postarat.

 

Z jiné perspektivy problematiku vnímá středověká společnost, na našem kontinentu převážně křesťanská. Pomoc lidem s postižením je vnímána velmi pozitivně, mimo jiné proto, že jsou považováni za seslané Bohem.

 

V době renesance a humanismu se rozvíjí pohled na člověka, jak na zdravého, tak člověka s postižením, a jsou zakládány první ústavní zařízení; ty bohužel nesplňují pouze pečovatelské účely, ale i účely vězeňské. Ve společných prostorách žijí nemocní s násilníky či zloději.

 

V dalších letech vzrůstá důraz na vzdělání a výchovu a někteří lidé s postižením se tak mohou více zapojovat do chodu společnosti. Ti, u nichž zapojení bylo vyhodnoceno jako nemožné, zůstávali i nadále v ústavech.

 

Nadějný vývoj se zabrzdil ve třicátých letech dvacátého století a později i během druhé světové války, kdy jsou obecně slabí jedinci posíláni nikoliv do táborů koncentračních, ale přímo vyhlazovacích, které jsou někdy příznačně nazývány továrny na smrt. Naší pozornosti by neměl uniknout program Eutanázie, na kterém pracovali mnozí němečtí doktoři již před válkou. Jeho cílem bylo zahubit slabé jedince ve prospěch silnější árijské rasy. Přestože byl natočen i propagandistický film, ve kterém byli nastrčení jedinci nuceni říkat, že by chtěli zemřít, většina společnosti tyto praktiky nepodporovala, a proto byl program prováděn v utajení.

 

V našich zemích byl tři roky po válce zaveden komunistický režim, který dával důraz především na pracovní schopnost, a jakmile člověk schopen pracovat nebyl, byl přesunut do ústavní péče a tím izolován od vnějšího světa.

 

Na světové scéně došlo k důležitým změnám v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Na počátku šedesátých let uznává Evropské společenství právo na přípravu do zaměstnání bez ohledu na povahu postižení. V roce 1971 se konala první mezinárodní konference, která se zabývala právy a koncepcí vzdělávání. Za zásadní je považováno především období mezi lety 1983 - 1992, kdy byla vydána například Úmluva o právech dítěte, jejíž součástí jsou taková ustanovení týkající se dětí s postižením, která mají usnadnit rozvoj osobnosti a usilovat o co nejsilnější zapojení do společnosti. 

   

V roce 2003 byl vydán Evropský akční plán rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením, který je platný dodnes a zaměřuje se především na tyto oblasti - dostupnost zaměstnání a stabilita v něm, celoživotní vzdělávání podporující zaměstnanost, přizpůsobivost, osobní rozvoj a aktivní občanství, využití nových technologií důležitých pro poskytování rovných příležitostí a bezbariérový přístup do veřejného prostředí potřebný pro získání zaměstnání a dosažení pracovní i sociální mobility.1

 

Vytyčený cíl je to jistě správný, reálnou snahu Unie pracovat na tomto programu už nechám na zvážení čtenáře. Za  pozornost stojí princip, na kterém se snaží Evropská unie rozhodovat - nic o zdravotně postižených bez zdravotně postižených. Ten bych považovala za krok vpřed.

Na Českou republiku se samozřejmě legislativa Evropské unie vztahuje, protože jde ale spíš o vytyčený cíl, je už na každém státě, jaký postup povede k jeho dosažení. 

 

Než se pustíme do samotných zákonů, představíme si dva pojmy, které v nich jsou používány a je třeba jim rozumět. Jsou jimi integrace a inkluze a zmiňuji je proto, že jsou často používány záměnně, přestože o shodné pojmy nejde. Cílem integrace je začlenit ty, kteří jsou vyčleněni; podle Wikipedie tomu odpovídá výrok „vzít ty jiné mezi sebe“. Inkluze pracuje více s člověkem jako s jedinečnou osobou bez ohledu na diagnózu, barvu pleti nebo sociální status.

 

Oba pojmy pravděpodobně slýcháme nejčastěji v souvislosti se školstvím, případně se zaměstnáním a právě na první oblast se vztahuje vyhláška č. 73/2005 Sb., která vymezuje následující možnosti vzdělávání - individuální integrace, skupinová integrace, speciální škola a kombinace zmíněných možností. Všimněme si, že nepracuje s pojmem inkluze, protože české školství zatím není na takové úrovni, aby jí mohlo dosáhnout. Zbývá nám pouze doufat, že se na ni jednou dostane. Podíváme-li se na věc pragmaticky, je pro samotný stát výhodné mít více vzdělaných a pracovně schopných občanů.

 

Takový postup podporuje i zákon č. 108/2005 o sociálních službách; druhý odstavec jeho §2 stojí za přímou citaci - „Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.“

 

Obecná snaha řešit situaci lidí s postižením tu je a s potěšením můžeme sledovat, že se jí dostává stále více prostoru. Překonali jsme v téhle oblasti už mnoho překážek. Vznikají organizace, které se věnují zapojování lidí s postižením do společnosti a ulehčují situaci rodinám, například nabídkami osobní asistence, hlídání, právním poradenstvím nebo zaměstnáním v chráněných dílnách. Pokud by vás lákalo pomoci v tomto sektoru, je možné se v rámci některých organizací zapojit; výběr je skutečně široký a několik odkazů najdete pod tímto článkem. Nezbývá než poděkovat všem, kteří pomáhali a pomáhají a díky nimž se situace neustále zlepšuje.

 

Psychologické okénko na závěr

 

Člověk je nedokonalý tvor a má mnoho vlastností vyplývajících z jeho přirozenosti. Máme tendenci svět kolem nás zjednodušovat, mít strach z neznáma, soudit podle prvního dojmu (efekt primarity), splňovat předsudky lidí kolem nás (sebenaplňující proroctví) nebo člověku s nějakým výrazným rysem přiřknout vlastnosti, které si s ním vnitřně spojujeme (haló efekt). Především poslední dva efekty stojí za za pozornost. Pokud potkáme člověka s postižením, můžeme mu na základě tohoto postižení přisoudit například genialitu nebo horší fyzické schopnosti, a to pouze podle našich implicitních teorií. Pokud někoho považujeme například za fyzicky méně zdatného, tak se k němu podle této domněnky chováme - zrazujeme ho od cílů, nemáme v něj důvěru nebo mu pomáháme s činnostmi, které by jinak zvládl sám, a tím z něj fyzicky méně zdatného skutečně děláme a naplňujeme naše „proroctví“. Obecně je důležité věnovat těmto sklonům pozornost a v kontaktu s lidmi s postižením to pokládám za zvlášť důležité.

 

Odkazy na pomáhající organizace:

 

https://nautis.cz/cz

Národní ústav pro autismus působí v Praze a okolí. Z jeho názvu je jasné, že se věnuje lidem, kteří se narodili s poruchou autistického spektra, jeho cílem je co největší možná samostatnost a plnohodnotný život. Nabízí vzdělávací kurzy, terapie, odlehčovací služby, osobní asistenci, mnoho volnočasových aktivit a další. Je zde možnost dobrovolnictví i pracovního poměru.

http://www.hornomlynska.cz/

Centrum Filipovka nabízí služby osobní asistence, odlehčovací služby a dokonce letní tábory pro děti s mentálním, fyzickým nebo kombinovaným postižení. Nachází se v Praze na Chodově kousek od Kunratického lesa, kde se děti mohou vydovádět. U společnosti si lze najít smysluplnou brigádu a aktuálně hledají i zaměstnance na pracovní poměr.

https://www.fokus-cr.cz/index.php/o-fokusu

Neziskovou organizaci Fokus najdeme na deseti místech České republiky. Věnuje se lidem, kteří trpí duševním onemocněním; jejich cílem je poskytovat každému jednotlivci individuální přístup a vést ho plnohodnotnému zapojení do společnosti.

https://spolecnostduha.cz/

Tato společnost se věnuje především lidem s mentálním postižením. Působí především na území Prahy a nabízí široké spektrum dobrovolnických aktivit, do kterých je možné se zapojit.

https://www.motylek.org/

Organizace působící opět na území Prahy, nabízející služby pro děti s fyzickým, mentálním i kombinovaným postižením. Samozřejmě je možné poslat peněžní dary, ale také budou vděčni za hmotné dary u věcí, které už nevyužíváme a můžeme je poslat dál. Opět je zde také možnost dobrovolnictví.

https://svaztp.cz/

Svaz tělesně postižených funguje na mnoha místech v republice a z názvu vyplývá, že se specializuje především na lidi s tělesným postiženým. Kromě volných pracovních pozic opět nabízí i možnost dobrovolnictví.

http://www.klubpratel.wz.cz/akce.html

Tento odkaz míří na adresu společnosti, která se specializuje na pomoc hluchoslepým; zde je možnost především peněžního dárcovství, protože k dobrovolnictví nebo práci je potřebná určitá kvalifikace.

 

Zdroje:

1 https://clanky.rvp.cz/clanek/c/S/16239/VYVOJ-PRAV-OSOB-SE-ZDRAVOTNIM-POSTIZENIM.html/

https://theses.cz/id/5p1hpi/7605316

https://theses.cz/id/vzzs0x/57793-740498980.doc

https://plzenoviny.cz/hruzy-druhe-svetove-valky-program-eutanazie-jako-moderni-pristup-pomoci-postizenym-a-cesta-k-cistote-rasy

 

www.signaly.cz/podporte