Blíží se „Dušičky“ a tudíž i častější dětské otázky ohledně smrti. Na ně je někdy těžké odpovídat. ČIověk neví, co může a nemůže říci. Proto si na toto téma pohovoříme s Barborou Rackovou, která pracuje jako hagioterapeutka (hagioterapie je psychoterapie pomocí biblických příběhů) v psychiatrické nemocnici v Bohnicích a také jako psychoterapeutka pro děti a dospělé v poradně pro pozůstalé. 

 

Zdroj: https://www.flickr.com/

 

Baru, mohla bys nám na začátek říci, zda je lepší s dětmi o smrti hovořit otevřeně, nebo bychom měli raději milosrdně mlžit? Často se totiž setkávám s tím, že lidé nechtějí dětem o smrti nic říkat, aby jim nezpůsobili psychické trauma.

 

Určitě jsem pro to, abychom nemlžili. A možná to bude znít drsně, ale osvědčuje se mi říkat věci tak, jak jsou. Tedy ne „babička spinká, babička odešla“, ale volit slova jako „umřela, smrt“ a jim podobné. To ale neznamená, že musíme děti zatěžovat všemi detaily. Osvědčuje se mi upřímně s dětmi mluvit o tom, co je zajímá, a to do takové míry, jak moc se ptají. Když už se ptají, tak je zkrátka ta otázka nějak trápí a chtějí znát pravdu. Nemá cenu mlžit, protože si na tyto těžké otázky vybraly nás. Mají k nám důvěru. A u takto těžkého tématu - jako je smrt - je lepší, když to dítě může probrat s člověkem, ke kterému má skutečně blízko, u kterého může prožívat pocit jistoty, bezpečí, komu věří. Pokud mu pravdivě neodpovíme, bude odpovědi hledat jinde. A to je škoda. Za prvé těžko říci, co se kde dozví. A za druhé - proč tímto podrývat důvěru, kterou do nás vložilo?

 

Zaujalo mě, jak jsi zmínila, že se nemá říkat: „babička spinká, odešla“. Proč?

 

Děti (a zvláště ty malé) nerozumí tomu, že to je zjemnění výpovědi a berou to doslovně. Proto se  v naší poradně pro pozůstalé často setkávám s dětmi, které mají od úmrtí někoho blízkého problémy se spánkem. Bývá to často proto, že se děti bojí ztratit kontrolu samy nad sebou - což se spánkem děje - aby nedopadly jako babička, která přece taky spinká. Nerozumí tomu, jaký je mezi těmi výpověďmi rozdíl.

 

Zajímá děti téma smrti?

 

Z různých výzkumů vyplývá, že děti se smrtí zabývají daleko více, než si my dospělí připouštíme. Tím, že s nimi o smrti nebudeme hovořit, je od tohoto tématu stejně neochráníme. Mohu uvést dva výzkumy. V první studii Antonyová dětem pokládala projekční otázky typu: „Když šel večer chlapec spát, na co myslel?“ Děti přitom netušily, že se tento výzkum zaměřuje na dětské vnímání smrti. V 60 % odpovědí těchto dětí zazněly slova jako smrt, vražda, zabít nebo různé situace, které by ke smrti mohly vést (například únos). Dalším často zmiňovaným výzkumem je studie od Lapusové a Monkové, která ukazuje, že děti mají největší strach ze školních známek, hadů, pavouků atp. Ale zajímavé zde je, že se  výzkumníci neptali přímo dětí. Ptali se jejich maminek. To znamená, že výsledkem nebylo to, čeho se bojí DĚTI, ale to, o čem se JEJICH MAMINKY domnívají, že děti straší nejvíce. Byl proto vytvořen kontrolní vzorek, kde se výzkumníci ptali přímo dětí. A ukázalo se, že pokud se odpovědi maminky a dítěte neshodovaly, v 90% těchto případů podcenily maminky strach dítěte ze smrti. 

 

Za sebe musím říci, že jsme ještě s dětmi žádnou takovou situaci řešit nemuseli, ale téma je i tak zajímá. Více otázek čekám samozřejmě teď na „Dušičky“, kdy budeme obcházet hřbitovy. Loni jsem našemu tříletému synovi vysvětlovala vše okolo návštěvy hřbitova, jak půjdeme pozdravit naše „umřitý“ babičky a dědečky a tak podobně.  Načež syn po otevření vrat hřbitova okamžitě ukázal na nejbližšího šedesátiletého pána a zaječel: „Mamíííí, ten umřitej pán se hejbééé!“  Tak jak, Baru, vysvětluješ dětem, co je smrt a co se s „umřitými“ děje? Říkáš i dětem z nevěřících rodin o Bohu, o nebi, o tom, že na nás naši blízcí někde čekají? 

 

Pro mě je rozdíl, jestli to vysvětluji svým dětem nebo dětem na terapii. Svým dětem říkám, že máme babičky a dědečky v nebi u Pána Boha. Povídáme si spolu o tom, že smrtí sice končí pozemský život, ale že v nebi nějak pokračuje. Upřímně jim také povím, že mám o nebi nějaké představy, ale jestli to tak opravdu bude, to nikdo úplně neví. A také se jich ptám, jak si nebe představují ony. Zároveň, i když věříme v posmrtný život, se jim snažím vysvětlit, že je normální prožívat zoufalství, smutek, lítost, když nám někdo blízký zemře. Přestože dotyčný žije dál u Boha a jednou se spolu zase setkáme. 

S dětmi v terapii je to pro mě jiné. Tuhle část nechávám na rodičích, aby oni sami předali představu toho, co je po smrti. Je pro mě důležité, aby pečující osoby mohly být v souladu s dětmi. Do poradny mi chodí nejčastěji děti, jimž zemřela maminka, tatínek nebo sourozenec. To jsou děti, se kterými si primárně nepovídám o tom, co je po životě, ale hodně si s nimi hraji a skrze hru zjišťuji, jak to tady na zemi zařídit co nejlépe, aby jim tu zase mohlo být dobře. Tyhle děti už bytostně prožívají, co to znamená smrt. Možná ji celou nechápou, protože koncept smrti se v průběhu života vyvíjí. Na kognitivní úrovni dítě chápe až později, že je smrt nevyhnutelná, nevratná, nepředvídatelná, že znamená ztrátu fyzických funkcí. Tohle všechno hned dítě nechápe, ale jsem přesvědčená, že na emocionální úrovni máme strach ze smrti odjakživa.

 

Mohla bys nám doporučit třeba nějaké dětské knížky, které by dětem pomohly toto téma lépe pochopit?

 

Já jsem v této problematice náročný čtenář a ve většině knížek se neztotožňuji s představami, které tam autor vložil. Raději si s dětmi o smrti povídám v kontextu mojí a jejich fantazie. Ale třeba nakladatelství Cesta domů vydalo několik knih s touto tématikou. Mně se líbí dvě knihy : Návštěva malé smrti a hlavně Bratři Lví srdce od Astrid Lindgren. U té je problém, že si u ní vždy popláču. Ale zase je hezké, jak mě u toho oba synové utěšují :-). Dále bych doporučila pustit dětem filmy jako Lví král, Hodný dinosaurus, Jack Frost, Jumanji nebo V hlavě a následně si o nich s dětmi pohovořit.

 

Na závěr bych chtěla podpořit rodiče, aby dětem říkali to, co si sami myslí. V tu chvíli totiž budou nejdůvěryhodnější. A to i s tím, že často nevíme co a jak bude. S tím, že je to těžké bolavé téma, ze kterého je nám smutno. A také je dobré děti nechlácholit tím, že umírají jen staří. Všichni víme, že to není pravda. A když se děti ptají, tak odpovídám pravdu - bohužel se občas stává, že někdo umře příliš brzy.

 

https://www.signaly.cz/info/podporte-signaly-cz