Jak být šťastný snadno a rychle v devíti krocích

Blaze je chudým, plačícím, žíznivým, pronásledovaným? Tupeným, pronásledovaným a křivě obviňovaným? Co je tohle za provokaci? Za lacinou útěchu? Blaze je uzdraveným, nasyceným, těm, kterým bylo odpuštěno. Aktuálně: blaze je důchodci, kterému pošlou pět tisíc, ne hladovému umělci.

Když si v samoobsluze přihodíme k nákupu časopis, abychom měli co číst v tramvaji, dozvíme se z něj, že blaze nám bude, když zhubneme, najdeme si partnera s dokonalými vlastnostmi (a ideálně i dokonalou postavou a dokonalým platem), když sebou nenecháme manipulovat (čímž se myslí, když se nenecháme přesvědčit, abychom dělali, co se nám dělat nechce), když si koupíme nový kabát a zajedeme si na luxusní dovolenou. Pokud to nestačí, můžeme si zaplatit služby kouče, který nás naučí, co dělat, abychom se blaženě cítili. Hlavně musíme být sami sebou a nenechat se nikým brzdit a svazovat. Životy jiných jsou jejich starostí a my jsme za své štěstí zodpovědní sami – a jsme zodpovědní právě jen za své štěstí. Čas od času se v časopise objeví článek o někom, kdo udělal něco obětavého, aby se neřeklo, že se nemyslí na hodnoty – ovšem souvislost s ostatním textem je nulová, takže nikdo nemusí z tramvaje vystoupit zneklidněn, že snad plánovaná návštěva posilovny nebo kadeřnice mu štěstí nezajistí.

Tenhle svět odjakživa patřil dravým a sebevědomým. Starozákonní přikázání měla tu výhodu, že na ně stačila silná vůle. Neprotivila se příliš přirozené touze po rozletu, jen ji držela v mezích zákona, aby se rozlétnout mohl každý a ne na úkor druhého. A úspěch v rozletu se bral jako projev Božího požehnání. Jsi bohatý, máš zdravou ženu a hodně dětí? To jsi asi zbožný, jinak by tě Hospodin tolik neobdarovával.

Ježíš napřed řekne, že neúspěch v tomto životě neznamená prohru. To, že člověk pláče, že nemá slov, nedostane se ke slovu nebo jeho slovům není popřáno sluchu, neznamená, že je vzdálen Bohu. Bůh o takovém člověku ví a má pro něj připravenou útěchu. A ti, co mají ctnosti, které společnost často nepřijímá s nadšením? Ti, co upozorňují na nespravedlnost a žádají její potrestání, ti, co odpouštějí, usmiřují, neintrikaří? Co víc lze dostat, než vidět Boha (VIDĚT Boha!), být nazván Božím synem, mít podíl na nebeském království.

Útěcha pro ty, kteří nebudují kariéru v tomto světě, se hodí. Nenechte se zblbnout veřejným názorem, že je třeba se hnát za úspěchem. Zůstaňte klidně potichu, klidně si pobrečte, nestyďte se, že ve sporu ustoupíte, že upřednostníte ukončení konfliktu nad svým ziskem, že kvůli pomoci slabému jste sami pokládáni za slabé.

Část lidí si oddechne, že jejich situace není na překážku jejich vztahu s Bohem. Bůh po člověku úspěchy nechce a to, že nepřicházejí, není dokladem, že snad vztah Boha a člověka nefunguje, jak má. Část získá oporu ve svém váhání, zda nejsou „moc měkcí“, zda snad Bůh nechce, aby jeho služebníci ukazovali světu na odiv, že kdo je s Bohem, je na tomto světě vítězem. Pro část lidí to bude nepřirozený úkol, s kterým budou třeba celý život bojovat. Neprosazovat se, nehádat se, nehrát za všech okolností silného. Odpouštět. Občas se z toho zkřiví palce na nohou a stejně to nepůjde. Ale už vědomí, že se to má, že pomsta není nic obdivuhodného a odpuštění není slabost, je krok správným směrem.

Tohle všechno by šlo. Jenže jak má být člověku blaze z toho, že je tupen, pronásledován a křivě obviňován? To je přece jedno, pro co a pro koho. Lze žádat, aby to člověk snesl, když je třeba, ale proč by z toho měl být šťastný, radovat se a jásat? Kvůli odměně v nebi?

Úskalím života založeného na úspěchu mohou být vztahy. Při cestě vzhůru mohou vzít za své, na ty přetrvávající není dost času, pohled zaměřený na sebe neumožňuje dát druhému, co potřebuje. Vztah s Hospodinem za své vzít nemusí, ale je v ohrožení. V kázání na hoře Ježíš říká: Hospodin přijímá ty, kteří jsou v očích tohoto světa neatraktivní. Uplakané, zakřiknuté, do prohraných bitev se pouštící. Pronásledované a utlačované. A tedy, člověče, když vidíš uplakaného a pronásledovaného, věz, že Hospodin právě tohoto člověka miluje a čeká na něj s otevřenou náručí. Tenhle opomíjený a zneuznaný člověk má v Hospodinových očích velkou cenu. Měl by ji mít i v Tvých. A tak mohou být plačící a pronásledovaní skutečně šťastní i na tomto světě uprostřed svého strádání. Jsou milováni Bohem a všemi, kdo milují Boha a kdo si tato slova nechají proniknout do srdce.