URNA - specifický policejní útvar založený v roce 1981, který je určen k řešení nejzávažnějších forem trestné činnosti, terorismu či únosů osob nebo dopravních prostředků. V současné době je nejčastější pracovní náplní jeho členů spolupráce s detektivními útvary policie při zadržování zvlášť nebezpečných pachatelů trestné činnosti. Pojďte nahlédnout pod pokličku elitnímu policejnímu útvaru spolu s jeho šéfinstruktorem mjr. Jiřím Ignácem Laňkou.

 

URNA v akci. | Autor: Tomáš Holeček, zdroj: Člověk a víra

 


 

 

Co je Útvar rychlého nasazení?

 

Pane majore, představte nám, prosím, v krátkosti Útvar rychlého nasazení a jeho pracovní náplň.

 

Jako první je třeba říci, že Útvar je součástí policie, takže podléhá zákonu o policii a zákonům této země; jsme policisté a z toho naše činnost vychází.

 

Útvar rychlého nasazení je protiteroristická jednotka. Je to útvar s celorepublikovou působností a naší náplní je boj proti terorismu a organizovanému zločinu - to je nejvyšší laťka naší práce. Také spolupracujeme s detektivními útvary a pomáháme jim při zvlášť nebezpečném zatýkání.

 

Abych vysvětlil: třeba kolegové z NPC (Národní protidrogová centrála) potřebují zadržet podezřelého, který je evidentně nebezpečný, už má za sebou nějakou násilnou trestnou činnost a ví se o něm, že je ozbrojený. Naši policisté z útvaru jsou pro tyto případy vycvičeni a vyzbrojeni, takže kolegové z NPC přijedou, domluvíme se a oni nám dají veškeré informace. My toho člověka zadržíme a po zadržení jim ho předáme. Svým způsobem jsme malým kolečkem v policejním soukolí.

 

V neposlední řadě působíme i v zahraničí. Tam je naší hlavní náplní ochrana ambasád, hlavně jejich zaměstnanců. Jsou to většinou zastupitelské úřady, které jsou v zónách, kde probíhají bojové operace a kde je zvýšené hrozící nebezpečí.

 

Když přijde žádost o spolupráci třeba s NPC a je znám podezřelý, kterého je třeba zadržet, NPC vám určí místo a čas zadržení, nebo si je určuje URNA sama?

 

Většinu těchto informací dostaneme od kolegů, kteří na případu pracují a znají lidi a prostředí, ve kterém se pohybují. Navíc mohou do zásahu vstupovat další požadavky, kdy a kde je potřeba podezřelého zadržet.

 

Při samotné přípravě na zásah je potřeba si místo prohlédnout, podívat se, jestli jsou tam nějaké objekty a jak tam vypadá terén. Podle toho se připraví taktika zákroku, ať už se může jednat o zadržení automobilu nebo o zadržení v budově. Podle zvolené taktiky zákroku se připraví výstroj, tedy, jestli budou mít na sobě těžký komplet - kombinézy, těžké balistické vesty a přilby, nebo jestli budou třeba v civilu nalehko.

 

URNA při výcviku CQB. | Autor: Petr Lusk, zdroj: soukromý archiv

 

Takže podezřelého k zadržení, místo a čas zadržení určuje vyšetřující útvar.

 

Ano, dá se to tak shrnout. Primárně je to podle požadavků těch, kdo daného podezřelého potřebují zadržet. Jiná situace by byla, pokud by se jednalo o nějaký teroristický útok.

 

V takovém případě si místo a čas vybral terorista, takže to je jasně dané. Také záleží na tom, jestli jsou tam rukojmí. Pak je nutné zjistit, jak objekt vypadá. Musíme dát dohromady lidi, kteří o objektu něco vědí a získat co nejvíce informací. Na jejich základě se sestaví taktika.

 

Kolik času bývá na přípravu akce, když jde o pozvání ke spolupráci od detektivních útvarů?

 

To je různé. Nedá se to paušalizovat. Záleží na tom, jak to „hoří“: někdy jsou to desítky minut a někdy je času daleko víc, takže máme i několik dní, abychom si celé místo obhlédli. Rozpětí je opravdu široké.

 

Třeba při takovém bankovním přepadení se taktika „dělá na koleni“, že?

 

Může to tak vypadat, i když naši lidé mají samozřejmě skutečně velkou zásobu zkušeností. Z toho vyplývá velký klid. Náš útvar bude příští rok slavit čtyřicet let své existence; za tu dobu jsme získali velmi mnoho vlastních zkušeností, ale pomáhají nám i zkušenosti od jiných kolegů.

 

Kolik máte zásahů ročně?

 

Významných zásahů je kolem třiceti.

 

Co si představit pod významným zásahem?

 

Když zasahujeme proti skutečně nebezpečnému pachateli. To je gró naší práce.

 

 


 

 

Elitnímu útvaru pod pokličku...

 

Jak se dostat do URNY?

 

Je to těžké, velice těžké. Už ty první, největší oka síta, kterými propadli zájemci, je samotný zájem o službu u nás. Když si představíte, že naše republika má deset milionů obyvatel a jenom nějakých čtyřicet pět tisíc z těch deseti milionů je policisty, a z těch čtyřiceti pěti tisíc chce sloužit u našeho útvaru méně než stovka. Už ten vlastní zájem o službu je jakýmsi prvním limitem.

 

Dále člověk, který k nám chce jít, musí projít velmi těžkým výběrovým řízením, které má několik kol. Poté, co se přihlásí do výběrového řízení, musí absolvovat lékařské prohlídky. Musí být absolutně zdráv, tedy musí mít kvalifikaci 1A. Prochází psychologickými testy, které jsou nesmírně důležité. Je to celodenní baterie velmi specificky nastavených psychologických testů, které nám ukazují formaci osobnosti, zda odpovídá našim požadavkům.

 

Následují základní tělesné testy. Ty jsou celkem známé, ale limity, které tam máme, nezveřejňujeme, protože potřebujeme, aby zájemce ze sebe dostal úplně nejvíc, co v něm je.

 

Celé toto výběrové řízení je sledováno psychologem, veliteli zásahových týmů i staršími členy zásahových týmů, kteří vyhodnocují chování zájemce, protože to je také velmi dobrý a významný ukazatel.

 

Jinými slovy: na fyzických testech, které jsou velmi náročné, je vidět, jestli ze sebe zájemce vydává úplně všechno, nebo jestli to jen tak flinká; těch faktorů je hodně.

 

Takto vypadá první kolo výběrového řízení. Pokud tímhle člověk projde, je pozván na druhé kolo - takzvaný „pekelný týden“. To je sedm dní, které stráví v našem výcvikovém zařízení, a tam se ho snažíme co nejrychleji dostat až na dno, aby z něj spadly slupky, které člověk na sobě může mít a které ho nějak „chrání“. Během tohoto procesu se projeví v celé své nahotě jeho osobnost.

 

Pro ty, kteří projdou „pekelným týdnem“, je pak třetí kolo výběrového řízení, ale to už není tak fyzicky náročné, spíš psychicky, a tím je pohovor před výběrovou komisí a ředitelem útvaru.

 

Odstřelovač týmu URNA. | Autor: Petr Lusk, zdroj: soukromý archiv

 

Když uchazeč projde tímto velmi náročným výběrovým řízením a nastupuje k útvaru, může si vybrat své pole působnosti, nebo mu je přiděleno?

 

Ne, nemůže si ho vybrat. Samozřejmě se zohledňují určité preference, které člověk má. Když přichází s nějakou zvláštní znalostí, jako je odstřelovač nebo umí lézt po horách nebo se potápět, tak se tyto znalosti samozřejmě berou na zřetel, ale ne v prvních letech, v nichž slouží u útvaru. Napřed musí projít funkcí operátora, tedy bojovníka, jak my říkáme. To znamená, že se stane členem zásahového týmu.

 

Pokud je člověk přijat, absolvuje dvouměsíční základní kurz. V tomto kurzu jednak nafasuje všechny věci, které bude jako bojovník používat, naučí se je ovládat a naučí se základům taktiky, tak aby do týmu šel přiměřeně vyškolen a měl potřebné dovednosti a znalosti. Poté si ho formuje tým, ke kterému byl přidělen.

 

Když už má člověk za sebou dvouměsíční základní kurz a je přidělen k zásahovému týmu, dostává se s týmem do akce?

 

Ještě před tím, než je někdo povolán do akce, musí se vše pořádně naučit. Pracovní týden bojovníka se skládá hlavně z výcviku. Bojovníci cvičí a procvičují taktiky zákroku v různých prostředích - v budovách, v dopravních prostředcích a podobně.

 

Učí se ovládat zbraň; je tam hodně střelecké přípravy z různých typů zbraní, které se používají. Dále se musí naučit pracovat s lanem, protože u zásahů se může vyskytnout i práce ve výškách, ať už je to na budově nebo slaňování z vrtulníku.

 

Samozřejmě se učí i jiné věci, jako je zdravotnická příprava, která je nesmírně důležitá a učí se na vysoké úrovni. Výcvik má opravdu velkou pestrost a tvoří velkou většinu pracovního času, který bojovníci tráví na útvaru.

 

Takže až po tom všem může vyrazit do akce.

 

Ano, až potom jsou povoláni do akce.

 

Velitel dostane základní briefing od odpovědného důstojníka, svolá svoji jednotku a přednese jim, co se bude dělat, kde se to bude dělat a co bude zapotřebí, aby měli na sobě, jak mají být vybaveni, jaké mají použít dopravní prostředky. Určí čas, kdy mají nastoupit, a vyráží se.

 

Přesuneme se k akci. Modelová situace: do banky vtrhne ozbrojený člověk a drží tam rukojmí. Jak v takovém případě postupuje URNA?

 

Napřed se získávají informace, protože už na tom někdo „dělá“. Vždy, když se někde něco stane, jsou tam místní policejní síly, které informují operační středisko. Přes operační středisko, které má skutečně neuvěřitelný dosah a velkou pružnost, se informace okamžitě dostává k nám. Odpovědný důstojník po konzultaci s operačním důstojníkem vyhlásí pohotovost a bojovníci, kterých se týká, se sjedou. Pokud jsou na základně v pracovní době, okamžitě se začínají připravovat. Pokud jsou doma, třeba v noci, využijí svých dosahových vozidel, rychle se sjedou na útvar, vezmou si věci, které už mají připravené, a podle pokynů svého velitele buď okamžitě vyjíždějí anebo jdou ještě na briefing, který máme na základně. Záleží na typu akce.

 

Bojovníci s výbavou nastoupí do vozidel a dojedou na místo, kde již nějakým způsobem fungují policejní síly: třeba už je celý objekt uzavřen nebo tam probíhá vyjednávání. Vyjednavače nemáme jenom my, vyjednavači působí po celé republice. Na místě se zásahový tým spojí s velitelem, nahlásí se mu a získá od něj informace. On jim řekne, jak to tam vypadá a podle situace se začíná připravovat plán zákroku.

 

Tým URNA při slaňování z helikoptéry. | Autor: Petr Lusk, zdroj: soukromý archiv

 

Jak se při plánování zákroku volí přístupové cesty a vstup do objektu?

 

Jak jsem už říkal, nejdůležitější jsou informace. Naši lidé se snaží získat co nejvíce informací jak budova vypadá, jakou má strukturu a kudy se tam dostat, aby se rukojmím, kteří jsou na místě, nic nestalo.

 

První, kdo tam je, zahajuje vyjednávání. Snažíme se s pachatelem domluvit, vysvětlit mu bezvýchodnost jeho situace. Cílem je, aby celá situace skončila bez jakéhokoliv násilí, aby se všichni v pořádku rozešli domů. Pachatel samozřejmě ne, ten jde vysvětlovat, co to provedl za lumpárnu. To je ideální případ, který by mohl nastat.

 

Pokud toto řešení není možné, tak se po vyhodnocení všech okolností, které tam jsou, zvolí nejvhodnější způsob průniku do budovy a taktika, která se použije pro zadržení pachatele.

 

Naším cílem je, aby se ani jemu nic nestalo, aby byl schopný dalších procesních úkonů. Jak jsem říkal na začátku, jsme policisté, naším úkolem je pachatele zadržet a všechny rukojmí předat v naprostém pořádku. Různé akční scény z béčkových filmů jsou otázkou kinematografie, nikoliv reality.

 

Co se pak děje po akci?

 

Jakmile proběhne zásah se zadržením pachatele a předáním rukojmí, naši lidé zůstanou na místě do příjezdu detektivů, odborně orgánů činných v trestném řízení, kteří si případ převezmou. Na místě pak provádějí další policejní úkony a naše jednotka se stáhne zpět na základnu. Na základně proběhne vyhodnocení a každý ze účastněných policistů, našich bojovníků, napíše úřední záznam, který se potom přikládá ke spisu a dál předává orgánům činným v trestním řízení, tedy kriminalistům, kteří celou kauzu vyšetřují. Nakonec jedeme domů.

 

Tým URNA při střeleckém výcviku CQB. | Autor: Petr Lusk, zdroj: soukromý archiv

 

 


 

 

Slovo pro ministranty od trenéra elitních policistů

 

Pane majore, kromě toho, že jste „trenér“ policistů z URNY, kteří určitým způsobem pomáhají druhým lidem, jste i trvalým jáhnem, takovým trenérem pro ministrany. Jak bychom mohli srovnat ministrantskou službu u oltáře se službou u URNY?

 

Zaprvé je třeba si uvědomit, že policejní služba je skutečně službou. Není to práce, není to zaměstnání, je to skutečně služba a je to služba druhým a zkušenosti nám ukazují, že je to služba častokrát až do krajnosti. To znamená, že policista musí, řečeno v církevním žargonu, vydat svědectví svým vlastním životem.

 

Od roku 1993 do současné doby ve službě zahynulo už přes sto policistů a služba, kterou konají, není službou pro jejich rodiny či pro ně samotné, ale je to služba celé společnosti. Policisté každý den ve službě riskují život pro lidi, které vůbec neznají - riskují životy pro své bližní.

 

V této rovině služby se dostáváme i na pole církevní, protože pro křesťana je prvořadá služba podle vzoru našeho Nejvyššího Velitele, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale naopak, aby sloužil druhým, a tuto službu dovedl až do konce, tedy na kříž. To je pro běžného člověka naprosto nepochopitelné, ale policisté tohle chápou velice dobře, i když většina z nich ne v téhle rovině, ale princip služby je stejný.

 

Pro policistu je naprosto nepřípustné, aby se ve službě choval jinak než mimo službu. Být policistou znamená být policistou, když jsem ve službě, po službě, o dovolené, ve svém volnu. To samé musí vnímat každý křesťan, zvláště ti, kteří jsou povoláni ve službě u oltáře, protože není rozdíl, jestli mám na sobě kleriku a superpelici nebo jestli jsem v džínách a košili, stále jsem služebníkem Páně. Služba nás v tomto propojuje.

 

Takže platí, že „jednou ministrant – navždy ministrant“.

 

Tak. Měla by to být skutečná služba a skutečné povolání ke službě.

 

Policisté v útvaru mají nějakou svou přípravu – fyzickou a psychickou. Jakou vlastní přípravu by měl dělat ministrant?

 

Stejně jako policisté opakují taktické zásady a občas si také opakují poučky ze zákona, tak zrovna tak by každý ministrant neměl zapomínat na modlitbu, která je nesmírně důležitou formací každého křesťana a zvláště pak toho, který slouží u oltáře. Každý ministrant by si měl si opakovat to, že je služebníkem Páně, to je konec konců smyslem modlitby.

 

A také by si měl opakovat postupy při mši svaté, aby byl platným pomocníkem a ne, aby se tam motal; měl by mít podobný fyzický trénink, který naši kluci absolvují ve výcvikovém prostoru na „Killing House“.

 

Bohoslužba je službou, která má povznášet, a nemá působit jako komické divadlo, když ministrant neví, co má dělat a plete věci. Fyzická část je zrovna tak důležitá jako psychická.

 

Pro ministranta je služba u oltáře něco jako ostrá akce pro naše bojovníky, tam také musí všechno sedět, musí tam být všechno připraveno, musím vědět, kam se mám postavit; stejně tak v kostele musím vědět, co mám dělat, jak pomoci Paterovi, aby mše skutečně proběhla tak, jak má.

 

Policisté, stejně jako ministranti, čelí různému nepochopení či posměškům. Jakým způsobem by měl na takové věci ministrant reagovat?

 

U policie i jako křesťané jsme vystavováni úplně stejným nepříznivým vlivům, ať už jsou to různá pokušení, posměšky či nepochopení ze strany druhých; v tom to má policie podobné jako křesťané.

 

Většinová společnost je nastavena trošičku jinak a je to ještě horší než třeba před dvaceti lety. Policisté se s tím musí vyrovnávat především psychicky. Naši policisté vědí, že jsou elitním útvarem a hlavně vědí, že jsou policisté, že jsou ti, kdo zajišťují zákon, kdo prosazují zákon, kdo chrání druhé, a tohle vědomí jim dodává sebedůvěru. U našich bojovníků je výhodou, že jsou velmi dobře psychicky připraveni, takticky vybaveni, že mohou být dokonce i ozbrojeni. Hlavní je, že stojí na správné straně a konají dobro, to je strašně důležité.

 

A zrovna tak to mají křesťané, zrovna tak to mají ministranti - oni vědí, že slouží tomu Správnému, slouží Dobru a konají, co nám tady Nejvyšší Velitel nechal a zachoval, a toto vědomí je pro nás obrovskou oporou. A můžou se mi posmívat, že jsem křesťan, a můžou se mi posmívat, že jsem ministrant a že sloužím u oltáře, ale vědomí, že jsem na správné straně, konám správnou věc, mě musí stále podpírat a musí mě držet.

 

Možná bych to řekl ještě takhle: víra v Boha a víra v zákon nám dodává největší sebevědomí, největší sebedůvěru. Vlastní čistota našich úmyslů, našeho jednání, našeho konání, to, že se snažím co nejméně hřešit a co nejméně prohřešovat a když už se něco stane, že si umím přiznat, že jsem zhřešil, že jsem se prohřešil. To je hodně důležité.

 

Co můžeme poradit ministrantům, kteří slouží dlouho, jeví náznaky určitého „vyhoření“ a ztrácejí zájem o službu?

 

Tady je každá rada drahá! Protože to, co by se dalo nazvat syndromem vyhoření, se nevyhýbá nikomu. Pokud někdo dělá dlouho tu samou práci nebo službu, tak se mohou dostavit určité pocity vyprázdněnosti a beznaděje, pocit, že je to stále stejné. Co v tomhle případě dělat? Možná by někomu prospělo dát si chvilku pauzu, víc se soustředit na modlitbu, možná se víc sdružovat, přidat k tomu fyzickou aktivitu, jít hrát fotbal, jít si zaběhat, jít si zacvičit; to by mohlo v takovém případě skutečně pomoct.

 

Na závěr se zeptám, jestli máte nějaké osobní motto, které by mohlo inspirovat ministranty ke službě a k vytrvání ve službě?

 

Já se přiznám, že nemám jedno, mám jich víc a jsou propojená navzájem.

 

To hlavní je to policejní „Pomáhat a chránit“, které charakterizuje hlavního ducha policie, to je naše hlavní poslání. Druhé je motto našeho útvaru „S rozumem a odvahou“, tedy pomáhat a chránit a to vše s rozumem a odvahou, protože odvaha je dobrá, rozum je dobrý, ale musí jít spolu ruku v ruce. Odvaha bez rozumu je zbrklost, rozum bez odvahy je váhavost a liknavost. Pokud je ta odvaha korigována rozumem, je to ideální.

 

A moje osobní heslo je „Servire in Veritate“, to je „Sloužit Pravdě“ a to v pravdě myslím s velkým P. To znamená, že moje služba vychází z celého ducha policie. Byl bych hrozně rád a modlím se a velice si přeju, aby moje služba byla vždycky v duchu Evangelia.

Střelecká příprava. | Autor: Petr Lusk, zdroj: soukromý archiv

Děkuji vám za rozhovor, pane majore, a ať se vám daří.

 

Já vám děkuji. Ať se i vám s Boží pomocí daří.

 

 


 

První část rozhovoru naleznete zde: MJR. JIŘÍ IGNÁC LAŇKA: POLICEJNÍ KAPLAN MUSÍ ROZUMĚT ŘEČI SVÉHO KMENE

 

Tento rozhovor je vydán ku příležitosti VII. ročníku CROSS FORCE - víkendové akce pro ministranty pořádané ve spolupráci s bezpečnostními sbory České republiky.

 

 

Pokud se Vám autorova tvorba líbí, podpořte jej na Darujme.cz