Z Rozsoch přes Vítochov na Karasín

 

Délka trasy: cca 18 km

 

Náročnost trasy: Není to žádná horská túra, ale nohy vás nejspíš bolet budou. Kočárky, malé děti a psy s krátkýma nožičkama nechte doma.

 

Podrobný itinerář: Vlakem dojedete na zastávku Rozsochy, po neznačené cestě se vydáte přes louku směrem k silnici 19, zde se napojíte na žlutou značku směrem na Domanín. Po žluté pokračujete přes Bohuňov až na rozcestník Pletenice, kde žlutá končí, a vy se dáte po zelené značce přes Písečné směrem na Vítochov. Odtud pokračujete po zelené a červené až na rozhlednu Karasín. Z Karasína jezdí autobus do Bystřice nad Pernštejnem nebo tam lze dojít po silnici a naučné stezce. Délka výletu je cca 18 km.

 

Daleké výhledy začínají už od nádraží v Rozsochách. (2020)

 

Každý z nás má krajinu, která je mu obzvlášť blízká, krajinu, o které se mu zdává, když venku udeří plískanice. A právě do té mojí vás dneska pozvu. A určitě to není jen tím, že by mi začaly docházet rozhledny v okolí Brna. Kdepak!

 

Můj dnešní tip na výlet vás zavede do srdce Vysočiny a bude vpravdě kompilací několika různých výletů, neb mám tuto trasu dobře prochozenou a udála se na ní i spousta zajímavých a někdy legračních příhod. 

 

Naše putování začíná na nejhezčím nádraží roku 2018, na nádraží s muškáty na oknech a kyselými jabky v sadě, na nádraží, kde je na zdi dodnes vyryto moje jméno - v Rozsochách. Prosím pozor, zastávka je na znamení. Pojedete-li od Bystřice nad Pernštejnem, sledujte, jak se tam vlak motá, dělá obloučky a smyčky a jaký libový výhled se vám otvírá po levé ruce. 

 

Nicméně, když se na nádraží vyberu z vlaku, čeká mě jediný zmatený úsek cesty (zmatený tedy bude pro vás, já už to tam trochu znám). Je totiž třeba se dostat k silnici 19 z Bystřice do Nového Města a trasa vede kousek mimo značení. Dejte se podél kolejí směrem, kterým jste přijeli, a po zhruba 250 m narazíte na stezku, která odbočuje z kopce doleva. Silnici uvidíte, jen se k ní dostat, ale nebojte, cestička je prošlapaná a neztratíte se. Minulý rok jsme právě tady z posledních sil dobíhali vlak, který už se blížil k zastávce a byl poslední, který nás mohl dovézt domů. Stihli jsme ho, neb jsem se před něj hrdinně vrhla a na kolenou pana průvodčího prosila, ať počká na zbytek skupiny (trochu přeháním, ale jen trochu). Za silnicí se už napojíte na žlutou značku, jen pozor při přecházení, každý si tu sviští celkem svižně a je tu poměrně velký provoz. 

 

Když ovšem tuto část zdolám, blížím se k první atrakci trasy – Domanínskému rybníku. Za ten kilometr a půl vám už určitě vyschlo v hrdle, takže si dejte poradit a nezapomeňte se zastavit v místním bufetu, kde čepují Černou horu. Kdybyste byli vyprahlí nejen zevnitř, ale i zvenku, doporučuju koupání. O tom nemůžu z letoška referovat, voda je tu sice obvykle čistá (sledujte informační ceduli na konci hráze), nesmí ale být po prudkých přívalových deštích. Přiznám se, že ani já nenašla odvahu vlézt mezi naváté listí a další binec, takže jsme se jen povalovali na břehu a hráli „Hádej, na co myslím“. Mimochodem, až budete chtít v téhle hře někoho porazit, dejte mu hádat jednorožčí zadek. 

 

Domanín je krásný vždycky, ale přece jen, na podzim jde fotogeničnost prudce nahoru. (2012)

 

U Domanína jsme mívali vždycky tradiční bufetovou zastávku, můžu ho ale doporučit i jako slušný výchozí bod především vášnivým cyklistům. U rybníku je kemp, takže pokud hledáte nějaké nové místo, zkuste to tam. A když bude zrovna sezóna, v bufetu se dá půjčit loďka nebo šlapadlo. S druhým zmíněným zkušenost nemám, ale na lodičkách jsme se jednou přepravovali, a tak je jeden z mých prvních zážitků z tohoto místa spojený s mokrým zadkem, neb jsem si gecla přímo na mokrou sedačku pramičky. 

 

Cesta kolem rybníka je zhruba tři roky přeznačená, trasa je delší, ale zato hezčí. Před dvěma roky, když jsem jela na večerní návštěvu tábořiště k známým, jsem tu šla poprvé (a naposledy) a můžu říct, že takhle večer, po bouřce, kdy je celá země opláchnutá a svěží a do toho se dělá duha a nebe se barví západem… inu, není moc krásnějších pohledů než na vaši milovanou krajinu v šikmých paprscích letního slunce. 

 

Prostě miluju západy slunce. (2020)

 

Jedna rada z praktického soudku – sledujte dobře značení. Některé části tohoto úseku vedou mezi poli a člověk se celkem snadno dostane někam, kde ani být nechtěl. Když se ale neztratíte, polňačka vás za chvilku vyplivne v Bohuňově, kterým projdete, minete kulturák se skvělou hospodou (otevřeno od šesti večer) a značka vás zase vyvede přes humna ven.

 

Štětovaná, docela vymletá cesta mezi poli stoupá do kopce a vede k malinkému zelenému rybníčku s molem, který vypadá, že v něm bydlí snad sám Rákosníček. Fotogeničnost místa mi vždycky poněkud zkazí vzpomínka na díru, kotník a prokulhanou půlku tábora. Takže dávejte pozor, kam šlapete. Rybníček má místní název Kačák a na rozdíl od Domanína, v tomhle se, prosím vás, nekoupejte. 

 

Ještě pár kroků a vyběhnu na náhorní planinu (ach nohy, ach plíce). Vypadá to tu docela rovně, ale nedejte se zmást, Pletenice, vrchol s vysílačem, který roste z lesa vpředu vlevo, má 734 m n. m. Mimochodem, pokud čtete můj blog - když se dáte podél lesa doleva do údolí, za chvilku jste na našem tábořišti. Ale tam teď nejezděte, zbourali jsme ho fakt kvalitně a nezbyl tam ani kamínek na louce. A všechny drobné zpod stanů jsem vysbírala a utratila (24 korun ve stříbře). 

 

Náhorní plošina, zhruba uprostřed je pod kopečkem schovaný Bohuňov. (2020)

 

Já se ovšem držím značky a pokračuju rovně přímo do lesa či spíš jeho zbytku. Rozcestí pod Pletenicí má jednu biologickou zvláštnost – je to obří království mravenců. Na poměrně malém prostoru tady najdete neskutečné množství neskutečně velkých mravenišť. Kdysi jsem tu byla svědkem zhruba pětivteřinového dramatu, kdy střevlík poněkud neprozřetelně přistál přímo do mravenčí dálnice a odstartovat už se mu nepodařilo. 

 

Jedno z obr mravenišť a statečná asistentka v pirátském kostýmu. (2018)

 

Žlutá značka tu končí, a já se otáčím zády k Lísku a dávám se po zelené směrem k Písečnému. Cesta vede po náhorní plošině, je docela parno, nikde žádný stín, tak se jen nořím do kukuřičného pole a láduju se nezralými klasy. Jednou nás tu hnala bouřka, která šla od Brna, a s bandou nejmenších děcek jsme doslova utíkali zpět k tábořišti a já se v duchu modlila, aby nás nejhorší nezastihlo uprostřed ničeho. Z cesty je ovšem luxusní výhled vlevo i vpravo. Vidět je Bystřice a dokonce i věže v Dolní Rožínce. A vůbec, celá Vysočina se tu před vámi rozestře jako na dlani. Ostatně… ono to bude dnes hodně o koukání do dálky. 

 

Pokračujme ale dál. Krásným úvozem se spoustou jahod sbíhám do Písečného, míjím rybník a pokračuju dál po žluté na Vítochov. Kdesi před Písečným se nám kdysi, ještě se starou bandou vedoucích, povedlo ztratit uprostřed noci při cestě na noční hru. Dodneška netuším, kde jsme sešli z cesty, ale vítochovský kostel naštěstí svítí do dáli, takže jsme se zase našli. 

 

Další a další výhledy.

 

Kostel. No, ten na kopci nad malou dědinkou vypadá spíš jako hrad než jako obyčejný kostel. Je zasvěcený archandělu Michaelovi a voní to v něm jako u babičky na chatě, směsí mateřídoušky, která všude kolem roste v obrovských trsech, a starých lakovaných trámů a lavic. Letos v létě se nám s kamarádkou poštěstilo tu chytnout večerní poutní mši a byl to tedy krásný zážitek. Taky tu mají hřbitov s nejhezčím rozhledem. A vůbec, celé to místo má neskutečného génia loci, i kdybyste někdy jen jeli kolem, určitě si sem zajeďte. 

 

Říkám, vypadá spíš jako hrad než jako kostel. (2018-2020)

 

Na Vítochově vás taky čeká rozhodnutí – můžete se přímo odtud vydat do Bystřice na nádraží (bohužel tedy po silnici) nebo si zaběhnout půl třetího kilometru na karasínskou rozhlednu. Já se rozhodnu (jak jinak) pro rozhlednu a za necelou tři čtvrtě hodinku (se spoustou dýchacích pauz) stojím pod „hasákem“, což je náš pracovní název pro tuhle skoro 30 metrů vysokou rozhlednu. Vstupné stojí lidovou dvacku, a protože jste určitě zase vyprahli, neváhejte se podobně jako já osvěžit v místní restauraci. 

 

„Konečně rozhledna podle mého gusta!“ raduju se, když supím po schodech nahoru. Jsou schované v tubusu, žádná meluzína, žádné kývání – no nebudete mi to věřit, ale já lezu na rozhlednu a nefouká. Aneb když země ví, jak moc ji milujete. 

 

Výhledů jsem dneska propagovala až až, ale tenhle je prostě… prostě top. Celé Bystřicko se před vámi rozprostře jako na dlani, vidíte i na druhou stranu údolí Svratky, je to fakt dechberoucí. Navíc je všední den, takže nikde nikdo, můžu si při fotografickém průjmu pobrukovat Wabiho a jak je mi dobře. Však se pokochejte sami…

 

Vlevo je vidět kousek Bystřice, vpravo za kopcem hrad Zubštejn. 

 

Rychlým pohledem do idosu zjišťuju, že mi nějaký bus jede zhruba za čtyřicet minut, takže se neostýchám a zakotvím s pivem v restauraci. Nohy mě bolí solidně a nechce se mi popravdě třepat po silnici a pak přes celou Bystřici na vlakové nádraží. Takže se svezu k Albertu a pak se probelhám k vlaku žluťásku, který mě, unavenou, ale navýsost spokojenou, doveze přes Tišnov zpátky domů. Ačkoliv, domů? Kde je vlastně doma, přemýšlím, když vyhrabu jednu z básniček, co jsem o tomhle místě napsala.

A vlak jede domů, já se dusím v roušce a léto skončilo.

Fotka bez data. Být to v černobílé, můžou to být klidně naši rodiče. Dávám místo tradiční výletové selfie s palcem nahoru, neb tohle místo je na víc než jen na palec. Vlastně ta fotka datum má. Bylo 21. srpna. (foto: V. V.)

 

Celá trasa zde

 

A pokud snad trasu půjdete druhým směrem a bude to v druhé půli srpna, v Bohuňově před kulturákem nejspíš najdete bandu věčných puberťáků, jak pijou nejlepší poličku za hříšných 22 korun, smějou se a je jim hrozně moc dobře, protože jsou tam, kde to mají rádi a kde to má rádo je.

 

Výletům a Vysočině zdar!

Vaše

Katusi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

www.signaly.cz/podporte