Dnešním dnem uběhlo právě 76 let od narození Ivana Martina Jirouse, známého pod přezdívkou Magor. Byl to básník, publicista, výtvarný kritik, signatář Charty 77, člověk, který dokázal spojit rozdělenou společnost a mimo jiné výborný básník s poměrně kontroverzním chováním. 

 

https://www.flickr.com

 

Narodil se v Humpolci a po absolvování místního gymnázia vystudoval dějiny umění na FF UK. 

V 60. letech pracoval ve čtrnáctideníku Výtvarná práce a začal vydávat časopisecky své básně, jeho život se ale zkomplikoval po sblížení se skupinou The Plastic People of the Universe v roce 1969. Stal se jejím manažerem. Kvůli jeho názorům mu byla zakázána literární činnost a živil se mnoha různorodými profesemi, případně byl bez práce, což tou dobou bylo nezákonné. 

 

Za pozornost bezpochyby stojí soudní procesy, které s ním byly vedeny. Za svou činnost byl pětkrát odsouzen, nejčastěji podle §202 týkajícího se výtržnictví. Celkem si odseděl ve vězení osm a půl roku. 

 

Typická pro něj byla už situace, která vedla k jeho prvnímu zatčení. V jednom hostinci došlo k verbálnímu nedorozumění s bývalým majorem StB. Po zpěvu původně sokolské píseň, v níž nápěv „žeňte Prusy z Prahy“ vyměnili za aktuální „žeňte Rusy vrahy“ si Magor vzal výtisk Rudého práva, snědl jeho střed, prostrčil jím hlavu a prohlásil: „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky.“ Za toto jednání byl odsouzen na dvanáct měsíců; rozsudek za toto „výtržnické“ chování byl zrušen až v roce 2011. 

 

Jedním z jeho důležitých textů je Zpráva o třetím českém hudebním obrození. Ten lze považovat za program českého undergroundu. (Odkaz: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ivan-m-jirous-zprava-o-tretim-ceskem-hudebnim-obrozeni/)

 

V letech 1976-77 byl opět uvězněn, tentokrát za hudební činnost s Plastiky a DG 307. Tento proces byl zajímavý především svou medializací. Byl o něm natočen dokument československou televizí, Atentát na kulturu, a v propagandistickém seriálu 30 případů majora Zemana mu byl věnován díl Mimikry, kde byla vystupující skupina vylíčena jako narkomané a teroristé. (Odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=JHzqeBANpjA)

 

Proces s Jirousem, Svatoplukem Karáskem, Pavlem Zajíčkem a Vratislavem Brabencem vedl ke spojení undergroundu a disentu a v důsledku ke vzniku dokumentu Charta 77. Ten požadoval „pouze“ dodržování lidských a občanských  práv, ke kterým se Československo zavázalo.

 

V době Jirousova nejdelšího věznění ve Valdicích v letech v letech 1981–1985 na něj čekala jeho žena Juliána s dvěmi malými dcerami - mladší bylo v době jeho zatčení půl roku, starší rok a půl. Psát domů mohl jednou za tři týdny, návštěvy rodinných příslušníků byly povoleny jednou za deset měsíců. Svým dcerám během vězení napsal pohádky a říkanky, vydané později pod názvem Magor dětem. 

 

Stal se i členem VONS (Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných - sdružení občanů, které zveřejňovalo příběhy politických vězňů, protože mediálně známějším se dostávalo lepšího zacházení. Typickým příkladem může být Václav Havel.)

 

Zajímavostí může být také skutečnost, že se nemohl účastnit listopadových událostí. Tou dobou byl ve vězení. Trest mu byl prominut a on vyšel do světa plného změn. Po roce 1989 bydlel střídavě v Praze a v Prostředním Vydří na Vysočině.

 

Za sbírku Magorovy labutí písně, napsanou během věznění ve Valdicích, získal Cenu Toma Stopparda, v anketě Lidových novin vyhrál dvakrát cenu Kniha roku. V roce 2006 mu byla za celoživotní dílo udělena Cena Jaroslava Seiferta. 

 

Jeho složitá osobnost byla označována na jednu stranu za spravedlivou a čistou, na druhou je známý i svými sklony k nemírnému požívání alkoholu a s ním spojenou agresí a vulgarismy. 

 

Zemřel v roce 2011; jednou z hlavních příčin úmrtí bylo právě jeho nadměrné pití. Je pochován v Kostelním Vydří. Zádušní mši za něj sloužil symbolicky 17. listopadu Václav Malý. Jeho pohřeb celebroval jeho přítel Ladislav Heryán. 

 

 

Ukázky z díla Labutí písně:

 

Jak dlouho Bože ještě snesu,

že žiju v ustavičném stresu? 

Tak dlouho jak se Tobě zachce 

potrvá moje frustrace 

Pokorný jsem přemáhám strach 

dnes budu Tě prosit v modlitbách,

abys mi aspoň po tom všem

položil do úst k básním šém.

.

.

.

Na Mírově jsem makal v kapli. 

Když teďka po čtvrtý mě lapli, 

šoupli mě dělat do kostela

a v klášteře je moje cela. 

Ptám se Tě, Pane, vážně zcela, 

ač trochu s potlačeným smíchem: 

Nechceš mě nakonec mít mnichem?

 

www.signaly.cz/podporte