Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

Tuto sobotu, 15. srpna 2020, požehná pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka na Staroměstském náměstí v Praze Mariánský sloup obnovený sochařem Petrem Váňou a jeho spolupracovníky podle barokní předlohy Jana Jiřího Bendla zničené rozvášněným davem v revolučních dnech roku 1918. Stane se tak na slavnost Nanebevzetí Panny Marie.

Můžeme se tedy letos o to více radovat ze cti, které se dostalo naší mocné přímluvkyni, Matce Boží Panně Marii, která byla po skončení svého života vzata s tělem i duší do nebeské slávy. Tak tomu církev věřila, tak o tom byla přesvědčena od počátku. Toto tajemství patří k jejímu duchovnímu bohatství, z něhož křesťané čerpají trvale naději a sílu k dobrému životu. Když papež Pius XII. 1. listopadu 1950 za všeobecného souhlasu biskupů slavnostně vyhlásil tuto skutečnost za článek víry (tzv. dogma), jen tím završil proces definitivního přijetí této církevní nauky.

Nanebevzetí není jen soukromou, osobní záležitostí Panny Marie, ale má hluboký význam pro celé lidstvo. V Marii, která zůstává i přes všechna mimořádná obdarování řádnou příslušnicí lidského rodu, už dochází k onomu konečnému naplňování lidských dějin, jak o tom píše svatý Pavel v listu Korintským: „Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.“ (1 Kor 15,22)

Maria, pro svoje vyvolení a spojení s Kristem, je prvním člověkem, který přešel ze smrti k plnohodnotnému životu v Božím společenství. Mariino nanebevzetí je nám nadějí. Sděluje, že jsme vykoupeni z moci zla, že jsme povoláni k důstojnosti Božích dětí, že jsme povoláni ke spáse, k plnohodnotnému věčnému životu, který začíná už zde, každým naším rozhodnutím se pro Boha. Nanebevzetí Panny Marie je nám výzvou, abychom ke svému přirozenému životu přistupovali odpovědně, s vděčností jej přijímali jako dar od Boha, abychom čas, který je nám tu vyměřen, naplňovali dobrem, a tak přemáhali zlo.

Panna Maria ukazuje cestu. Je nám příkladem otevřenosti a oddanosti Bohu, ochoty k plnění jeho vůle, s vědomím, že vše, co se děje, je v Božím plánu, že vše, co prožíváme, můžeme využít k dobru bližních, vlastnímu posvěcení, k šíření Božího království v lidských srdcích. Panna Maria uchovávala Boží slovo ve svém nitru. To ji vedlo k oslavě Boha. Panna Maria oslavila Boha nejen tenkrát při návštěvě Alžběty, když vyzpívala „Magnificat“, ale celý její život byl Boží oslavou. Bůh byl pro ni na prvním místě. Byla s ním spojena, vnímala jeho lásku a plně se jí otvírala. Pod jejími tajemnými paprsky vnitřně rostla. To jí však nebránilo v tom, aby byla šlechetným člověkem, ženou, matkou, aby vnímala potřeby svého okolí, aby statečně, v odevzdanosti do vůle Boží, nesla svůj kříž s přesvědčením, že vše je jenom do času, ale Bůh navěky. Vztah k Bohu v ní rozvíjel schopnosti k dobrému do plnosti. Tím je nám také příkladem. Snažme se Pannu Marii následovat na cestách svého života, abychom jednou, tak jako ona a spolu s ní, mohli mít plnohodnotnou účast v Božím společenství.

Karel Valtr, trvalý jáhen ve farnosti sv. Petra a Pavla v Prostějově