Před několika týdny proběhly v některých farnostech mše svaté nově vysvěcených kněží, tzv. primice. Možná jste na některé byli a možná také ne. Jaké to je, po vší té slávě vstoupit do obyčejného života kněze? Do toho svého nám dal nahlédnout novokněz Milan Maštera.

 

 

Ahoj Milane, co myslíš, kdyby tu stáli tři lidé z Tvého života. Jedna ze Tvých sester, Tvoje paní třídní učitelka z druhého stupně ZŠ a spolubratr, se kterým jsi naposledy seděl v univerzitní lavici - jak by Tě asi v pár slovech každý z nich popsal?

 

Tichý, skromný, přesný.

 

Mohl bys nám popsat svou cestu ke kněžství? A také kdo je Tvým kněžským vzorem mezi světci a mezi těmi, co na svatost teprve aspirují? :)

 

Jít do semináře jsem se rozhodl na jaře roku 2013, poté, co jsem přemýšlel nad tím, co bych chtěl v životě dělat. Zjistil jsem, že je život dost krátký na to, abych se zabýval blbostmi, a tak jsem hledal něco opravdu důležitého. Nakonec zvítězilo kněžství, protože není nic cennějšího na tomto světě, než žít s Bohem a pomáhat lidem Boha hledat. Mým vzorem je svatý Filip Neri a z nesvětců různí kněží, kteří se střídali v mé domovské farnosti ve Vyškově.

 

Pověz, kdy jsi měl svěcení a primici a jaké to pro Tebe bylo? Jak jsi to celé prožíval? Převažovaly spíše formální starosti kolem obřadů? 

 

Kněžské svěcení jsem měl 27. června 2020 a primici hned den poté 28. června. A rád bych přidal ještě jedno datum. Přesně měsíc před primicí, 28. května, mi umřela maminka. Na svěcení ani na primici jsem moc nervózní nebyl. Sliby celibátu, poslušnosti a modlitby breviáře jsem měl složené už z loňska od jáhenského svěcení, takže to byl vlastně jen takový upgrade z demoverze kněze - tedy jáhna - na plnou verzi. V těch důležitých chvílích jsem se samozřejmě soustředil na aktuální dění, ale bral jsem to všechno tak, jak to přišlo, bez nějakých větších emocí. Tyto „velké věci“ v podobě svěcení a primice pro mě byly naprosto ve stínu jiné pro mě mnohem větší věci, kterou je ztráta maminky.

 

Co se Ti honilo hlavou po svěcení a večer před spaním? Byla to radost? Úleva, že je vše oficiální za Tebou nebo třeba nějaké mrazení, co Tě čeká? Že už je to „jako fakt“? 

 

Po svěcení jsem poobědval a pak jel s rodinou na primici kamaráda do Blanska. Když jsem se vrátil, byl jsem zkontrolovat přípravy své primice a šel jsem spát. Ve svém plánu víkendu jsem byl teprve v té menší půlce, ale už jsem začínal pociťovat únavu, takže jsem celkem rychle usnul a na nějaké přemýšlení nebyl čas. Ráno jsem vstal a šel do kostela koordinovat přípravu mše svaté.

 

A jak to proběhlo? Měl jsi strach, že něco spleteš? Stalo se něco nečekaného?

 

První mše svatá proběhla díky perfektnímu týmu naprosto bez problémů. Při mši svaté jsem měl kolem sebe lidi, kteří mi říkali, co mám dělat, takže na mě bylo, abych v té celé slávě také někde potkal Pána Boha. Kázání jsem neměl, bývá zvykem si pozvat nějakého zkušeného kazatele. Mým kazatelem byl otec Jan Szkandera a kázal o lásce, což bylo dle mého dost trefné vzhledem ke všem okolnostem.

 

Jeden kněz mi říkal, že si asi první měsíc po svěcení pamatoval u lidí konkrétní hříchy, ale pak mu dal Pán Bůh milost zapomnění a od té doby si prý už nepamatuje nic. Kolik jsi už vůbec zpovídal lidí? A stává se Ti, že si ty hříchy vybavuješ nebo dokonce, když někoho z penitentů uvidíš, že se Ti to spojuje? A zpovídal jsi již někoho ze svých hodně blízkých lidí a nebo se tomu vyhýbáš? 

 

Vyzpovídal jsem do dneška asi pětadvacet lidí. Občas si na něco ze zpovědi vzpomenu, ale snažím se u toho nezůstávat a hned na místě to odevzdat Pánu Bohu. Jsem typ člověka, který nad vším moc přemýšlí, proto se snažím už od začátku nechávat zpovědi ve zpovědnici. Konkrétně to znamená, že když skončím, odevzdám všechno Pánu Bohu a už se k tomu nechci vracet. Zpovídání blízkých osob asi přenechám našemu panu faráři; zaskočil bych, pokud by to jinak nešlo.

 

 

Stihl jsi kromě svátosti smíření a eucharistie vysluhovat ještě nějaké jiné svátosti?

 

Zatím ne. A ani jako jáhen jsem neměl žádný křest ani žádnou svatbu, což už bych mohl mít. Nepůsobil jsem totiž v klasické farnosti, ale na gymnáziu. Pár lidí chtělo být pokřtěno, ale než jsme se k tomu dostali, tak školy zavřeli. No a taky jsem neoddával, protože studenti byli rozumní a do ničeho se nehrnuli. :) 

 

Jsou to vše zatím velmi bezprostřední dojmy, ale je teď něco ve Tvém kněžském životě, co už se děje jinak, než sis představoval, že to „určitě bude takto“ a ono není? 

 

Chtěl jsem vždy začínat mši svatou přesně. Ale z různých důvodů je moje skóre zatím tak 50:50.

 

Co Tě teď nejvíc těší a co naopak tíží? Za co se čtenáři tohoto rozhovoru mají pomodlit? 

 

Těší mě, když lidé odcházejí ze zpovědnice s radostí z Božího odpuštění. Trochu mě tíží stěhování do nové farnosti; zase bude trvat, než na tom místě vybuduji nějaké vztahy, než poznám, jak to tam chodí...

 

Milane, připojuji modlitbu, aby to probíhalo hladce a Pán Bůh Tě vším provedl a ochraňoval. Děkuji za rozhovor a za Tvé rozhodnutí pro kněžství.


 

www.signaly.cz/podporte