Zmenšené území, obsazení, deportace místních obyvatel, represe. Národní hrdost utrpěla těžkou ránu. Tomu je nyní konec. Viníci? Němci. Tak se pojďme na německém obyvatelstvu pomstít. Princip kolektivní viny smetl Němce, Němky, případně jejich manžele / manželky, i pokud byly české národnosti. A vinu nesly také děti. Prostě se jako Němci narodily. Tehdy už i takový malý chlapec měl na čele nálepku - vinen. Soud nebyl ani potřeba. 

Ano. Mluvíme o poválečném vysídlení sudetských Němců. Probíhalo v červnu 1945, tedy přesně před sedmdesáti pěti lety. 

https://www.flickr.com

Bylo po válce. Konečně. Dlouhých šest let. V případě našeho malého státu bychom mohli mluvit o sedmi. U nás válka začala už v roce 1938, kdy Sudety, Podkarpatskou Rus a Těšínsko rozebraly okolní státy. První rána. Druhá přišla 14. 3. 1939, kdy se Slovensko přidalo k hlavnímu agresorovi - Německu. O den později bylo obsazeno i to, co z nás zbylo. Válka byl dlouhá, krutá a jako každé násilí demoralizující. Bojovali jsme na frontách za cizí státy a tím i za nás a za naše osvobození. Několik lidí se zapojilo do odboje, který vyvrcholil atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Tady je chvíle, kdy se čest národa povýšila, a to i před našimi spojenci. Odezvou byly natolik tvrdé tresty, že odvahu k odboji mělo už pouze pár jedinců a i ti byli často odhaleni a potrestáni. Nakonec přece přišlo osvobození, ale zlomené srdce národa zůstalo. A přálo si pomstu.

 

Toto přání sdíleli občané, vláda i prezident. V dubnu byly v rámci Košického vládního programu přijaty první retribuční dekrety, Němci získali status cizince a bylo rozhodnuto o zabavení jejich majetku ve prospěch státu. Součástí tohoto dokumentu bylo tvrzení o kolektivní vině. Porážka Třetí říše se blížila a po ní přicházelo období nápravy toho, co způsobila a co napravit ještě šlo. 

Během celého června a v menší míře i v následujících měsících v obcích s německým obyvatelstvem řádili Češi, a to z nejrůznějších důvodů. Někdo byl pomstychtivý, někdo majetkuchtivý, někdo frustrovaný a někdo také sadistický. Mnoho příčin mohlo být a je pochopitelných, ale příčina má důsledek, a ten je v tomto případě neomluvitelný. Pochopitelný, ale rozhodně neomluvitelný. Vyhnáno bylo kolem 2,6 milionu příslušníků jiných národností (nešlo pouze o Němce), zavražděno bylo od 19 do 30 tisíc obyvatel. Čísla jsou v Československu dokonce vyšší než v okolních státech. Můžeme se ptát sami sebe, zda jsme skutečně měli větší právo Němce nenávidět než například Poláci.

 

Typickým příkladem agrese poválečných měsíců je brněnský pochod smrti a masakr v Postoloprtech. 

Na konci května bylo z Brna násilně vyhnáno 20 až 35 tisíc Němců, pouze dva byli zastřeleni, dalších 1 691 zemřelo vyčerpáním či následky nemocí. Jiné historické prameny mluví dokonce o pěti tisících mrtvých. Možná nám to zní jako vzdálená abstraktní čísla. Ale za každým z nich byl životní příběh, každý měl pravděpodobně kolem sebe lidi, které měl rád a kteří měli rádi jeho. Každý z nich. A je těžké si to připustit. Často se díváme na čísla, protože dívat se na to, co je za nimi, je někdy příliš těžké. Ale pokud čísla znázorňují počty lidských životů, je třeba za nimi vidět skutečné tváře. A potom bývají i ta nejnižší čísla vysoká.

V Postoloprtech Československá armáda nedala Němcům ani šanci přežít. Prokazatelně jich bylo zavražděno 763, pět z nich byli třináctiletí chlapci. Opět nezanedbatelná čísla, jako každá týkající se života.

 

A nesl za tyto poválečná zvěrstva někdo vinu? Soudně byla přiznána až v roce 2006 Československé armádě v konkrétním případu Postoloprty. Kromě tří mužů byli všichni účastníci amnestováni.

 

Je těžké posoudit, zda a kolik existovalo jiných a lepších řešení. To, které proběhlo, ale mělo být v každém případě provedeno podle zákona a porušení zákona mělo být patřičně potrestáno. Pokud se podíváme na kontext, tedy na poválečná léta, dá se pochopit, že k potrestání nedošlo. Bohužel jsme se ho nedočkali dosud - česká společnost před tímto tématem utíká dlouhých sedmdesát pět let. Docházelo téměř ke genocidě bez jakéhokoliv trestu, a to není poselství, které by se mělo předávat dál...

 

www.signaly.cz/podporte