Slůvko dovolená má více významů. Když do vyhledávače zadám slovo dovolená, najde mi spoustu odkazů na zájezdy a cestovní agentury či kanceláře. Když dostaneme dovolenou v práci, můžeme jet i na dovolenou. Dovolená je vlastně výprava nebo výlet za jistým účelem.

Chceme si odpočinout, zrelaxovat, poznat nová místa a kultury, jídlo a tradice. Můžeme se sportovně vyžít. A právě za sportovním turistickým vyžitím se chci vydat i já. Má dovolená bude hlavně o mně samotné, o tom, jestli se dokážu pokořit a zvládnout vyčerpání všeho druhu. Chci v červnu a červenci absolvovat pěší Svatojakubskou pouť. Svatojakubská pouť má mnoho cest a já jsem si vybrala Francouzskou cestu. Začíná v městečku Saint-Jean-Pied-de-Port a končí v Santiagu de Compostela. Nejméně měsíc cesty, bez nudy, s výhledem do krajiny a s údivem, co všechno krásné na světě existuje. Čeká na mě nejméně 775 km plných stoupání, klesání i roviny a samozřejmě bolesti, slz, smíchu a puchýřů. Nachodím spoustu kroků a kilometrů kvůli krásnému a neočekávanému bloudění. Tyto poutě jsou už mnohdy hodně známé, ale nechci tam jít kvůli nějakému úspěchu, pocitu, že jsem něco dokázala. Chci se poznat do hloubky a dostat se na totální hlubinu. Chci se sama se sebou poprat, poznat své já. Je to dovolená snů? Moje ano, básním o ní už od svých šestnácti let. Teď je mi osmnáct a po úspěšně, ale třeba i neúspěšně zvládnuté maturitě se vydám letecky do Francie do města Biarritz, odkud vlakem dojedu do Saint-Jean-Pied-de-Port a odtamtud se vydám přes Pyreneje do dálky. 

Čeho se nejvíce bojím? Bojím se toho, že si budu říkat: „Na co jsem se to zase dala?“ Vím, že každým krokem budu chtít jít dál, ale taky se budu chtít vrátit. Budu bojovat se svou psychikou, která může ovlivnit i moji fyzickou stránku. Tolikrát jsem o Svatojakubské cestě slyšela, četla, sledovala reportáže, dívala se na fotky, vyplňovala dotazníky, chodila na besedy nebo jsem si povídala s kamarády, kteří pouť absolvovali. Chci zažít své vlastní štěstí jít dál, snad až do konečného cíle, sama. Jsem přesvědčena o tom, že touto poutí nic neskončí, že právě v Santiagu u katedrály, kde se nachází cíl, to všechno teprve začne. Začnu žít celý svůj život naplno. Všechno se mi otevře a budu vnímat svět úplně jiným pohledem. Budu ráda za to, co mám. S ohleduplností a pokorou se budu dívat na úsměvy lidí kolem mě a budu je chtít všem opětovávat. Jak se zpívá v jedné z písní české kapely Mirai – dávám sbohem městu ve známém gestu, zbaven tíže vnímám svoji cestu. Zdravím lidi, ve kterých stejnou touhu vidím spát. Toto chci zakusit i já, hlavně se vzdálit uspěchanému světu.

A o co mi jde?  Na to navážu příště.

www.signaly.cz/podporte