Přinášíme vám rozhovor s mladým věřícím mužem, který si v období puberty začal uvědomovat, že se mu líbí kluci. Jak to přijal? Co jeho kamarádi a rodina? Jaký má na to celkový pohled? Co on a Bůh? 

ILUSTRAČNÍ FOTO - zdroj: pexels.com

Rozhovor je veden s mladým mužem, kterému budeme říkat Patrik (dodržujeme slovo a korespondenta necháváme v anonymitě).

 

Patriku, v kolika letech sis uvědomil, že se ti líbí kluci?

Homosexuální prožívání jsem u sebe začínal vnímat, když mi bylo přibližně dvanáct let. Vstupoval jsem do puberty a kluci začali řešit holky. Já jsem ale holky vůbec neřešil – začal jsem řešit kluky. Připadal jsem si mezi klukama outsider a řešil jsem, jak je zaujmout, jak mezi ně zapadnout, jak být jako oni. Vůbec mě ale nenapadlo, že bych byl gay. Poprvé mě to napadlo, když mi bylo šestnáct. Vzpomínám na to, jako by to bylo včera (dnes je mi třicet). Ležel jsem u sebe v pokojíku na posteli, přemýšlel nad svým životem, co se mi děje, co prožívám – a v tom přišla ta otázka: „Nejsem náhodou gay???“ Spolu s tím přišly i další otázky – co na to Bůh? Co na to rodina? Co na to církev?

 

Jaká byla reakce tvojí rodiny?

Moje rodina o tom ví, ale nikdy se s tím, že jsem gay, nesmířila. Moje rodiče mají silnou víru v to, že Ježíš uzdravuje, a tak věří, že Bůh mě nejen chce uzdravit, ale i uzdraví.

 

Patriku, jaký máš vztah s Bohem?

Svůj život jsem Kristu poprvé odevzdal jako malý kluk. V průběhu života jsem své rozhodnutí odevzdat svůj život Ježíši obnovoval. Nicméně jsem zároveň vyrostl v prostředí, které na mě vytvářelo hodně velké nároky, které mě přiváděly k perfekcionismu a nízkému sebevědomí, že ty nároky vlastně nedávám. A tak jsem v průběhu života dost pochyboval. Jak o sobě, tak i o svém křesťanství. Nicméně znovu a znovu jsem v životě zažíval Boží blízkost, milost a v určitých oblastech i požehnání. To mi dosvědčovalo, že Bůh mě neopustil. Občas si připadám prostě jako takové Boží děcko, které jde za svým Nebeským Otcem a říká: „Tati, tak jsem zase zde. Prosím, odpusť mi, prosím, zachraň mne...“

 

Myslíš si, že Bůh dokáže pomoci lidem, jako jsi třeba ty, ale i ostatní tví vrstevníci?

V křesťanském prostředí můžeme narazit na svědectví typu: „Byl jsem gay a už nejsem gay“, nebo „Ježíš mě vysvobodil, uzdravil z homosexuality.“ Někteří toto svědectví mají a je možné, že Bůh je skutečně uzdravil. Bůh je Bůh. Většinou to je ale trochu o něčem jiném, než jak se „uzdravení z homosexuality“ často prezentuje, a dost záleží, jak věci interpretujeme. Například, jsou pojmy jako „sexuální přitažlivost“, „sexuální orientace“ a „sexuální pokušení“ totožné či nikoliv? Někteří to rozlišují, jiným tyto pojmy splývají. A tak je důležité si nejdříve definovat, co pod pojmem „uzdravení z homosexuality“ skutečně myslíme. V druhé polovině 20. století vznikla v USA křesťanská služba s názvem Exodus International. Ta vzniklo z přesvědčení, že díky víře člověk již nemusí být gayem či lesbou a mnozí prožili změnu životního stylu – z homosexuálního na heterosexuální. Mluvilo se o tzv. „ex-gay“ hnutí. Nicméně před několika lety tato služba zanikla právě proto, že i když mnozí stále žijí v heterosexuálním manželství, změnili interpretaci toho, jak svoji křesťanskou spiritualitu a změnu v této oblasti vnímají. Jinak řečeno, mnozí přiznali, že jsou stále homosexuální a že neprožili to uzdravení, které se často prezentuje.

 

Jaké byly reakce tvého okolí?

Jsem rád, že když se svěřuji svým vrstevníkům, tak to berou v pohodě a cítím jejich přijetí. A za to jsem moc vděčný. V otázce církevního společenství to je náročnější. Pocházím z konzervativního křesťanského prostředí, kde nejen, že je praktikovaná homosexualita vnímána jako hřích, ale často je za hřích považováno i to, když se člověk pokládá za gaye. V tomto prostředí bylo pro mě hodně náročné se svěřit. Když jsem to udělal, byl jsem veden, abych potlačoval své emoce, popíral sám sebe, odmítal to a věřil, že jsem heterosexuál. Spoustě lidí ale nedochází, že tohle je cesta k neupřímnosti. Takhle se člověk snadno naučí předstírat, lhát sobě samému, druhým i Bohu. Bohu ale jde o autentičnost, opravdovost, ne předstírání nebo hraní nějaké hry. Boha skutečně zajímá, co se v nás odehrává. Emoce jsou skutečné a důležité. Něco znamenají a my potřebujeme se je naučit přijmout a umět s nimi pracovat. S takovou atmosférou v křesťanském prostředí často souvisí i tabuizace celé problematiky, kdy ale člověk nemá prostor dospět v psychicky vyrovnanou osobnost ani v duchovně zdravého křesťana. O to větší jsem pak měl potřebu nalézat zdroje pro duchovní život i mimo rámec svého církevního společenství. Poslední roky ale vnímám, že se situace v církvi mění.

 

Máš nějaké těžké chvíle, které sis prožil?

To určitě ano. Nevím, jak jsou čtenářům známé filmy jako Prayers for Bobby či Boy Erased. Tyto filmy pěkně ilustrují, co prožívají homosexuálně cítící lidé v křesťanském prostředí, které v této otázce dává důraz na uzdravení. No a co prožívají? No, žádná hitparáda to není. Vzpomínám si, když mi bylo asi dvacet dva let, stál jsem před zrcadlem v koupelně a řekl nahlas: „Nenávidím sám sebe.“ Nedokázal jsem se přijmout takový, jaký jsem. Ano, Bůh mě má rád takového, jaký jsem. Ale když kolem sebe máte homofobní věřící rodinu a homofobní křesťanské prostředí, člověk má o Boží bezpodmínečné lásce a Božím přijetí pochybnosti. Hledal jsem únik ze samoty, hledal jsem přijetí a lásku. V životě jsem musel řešit závislost na gay pornografii a zápasil jsem s dalšími formami sebedestruktivního chování. Nevážil jsem si sám sebe, nepřijímal jsem se, neměl jsem se rád. S určitými věcmi zápasím dodnes.

 

Jaký máš názor na církev, která přistupuje k tomuto tématu docela citlivě?

Otázkou je, co to znamená „citlivě“. Celková diskuze má několik vrstev. První dimenze je, jestli vůbec akceptujeme gaye a lesby, nebo je budeme chtít nějak léčit, měnit. Další otázkou je, jak se postavíme k otázce homosexuálních partnerských vztahů, případně jakou perspektivu dáváme lidem žijícím „single“. Další dimenzí pak je otázka práv: jak se stavíme k otázce registrovaného partnerství, případně homosexuálního manželství, k adopci dětí apod. Mě samotného dost zajímá, co si o tom všem myslí Ježíš. Na jedné straně vidíme zápas o určité biblické pravověří, na straně druhé tu jsou reálné zápasy LGBT lidí, které si mnozí ani nedovedou představit. Otázka tedy zní: „Jak by reagoval Kristus?“ A vidí druzí Krista v nás?

 

Jak vnímáš homosexualitu?

Homosexualita ve smyslu přitažlivosti či orientace vzniká kombinací více faktorů. U někoho to můžou být více biologické faktory, u někoho více psychosociální. A u každého to je trochu jinak a každý je originál. Někteří se v tom dost šťourají a všemožně argumentují, jak to vlastně je. Pro mě osobně bylo důležité se přestat sám v sobě donekonečna šťourat a přestat se trápit, a to, že jsem homosexuální, prostě přijmout. Zároveň, pokud člověk je křesťan, tak před ním stojí otázka: Jak v této situaci následovat Krista? Nemyslím si ale, že na to existuje univerzální odpověď. Každý ji musí najít sám za sebe.

 

Podpořte signály.cz