"Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví. Psychologové často popisují takové chování jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti. Podle některých vědců jsou kritéria definující prokrastinaci následující: je kontraproduktivní, zbytečná a zdržující."

-- citováno z Wikipedie

Zdroj: Flickr

Prokrastinace je svým způsobem přirozeným jevem. To, co jsme dříve nazývali například leností, lelkováním nebo i odpočinkem, je dnes často označováno pouze tímto slovem. Otázkou je, kde je hranice mezi leností, nutným odpočinkem a lhostejným ztrácením času. Jak tedy vnímat tento fenomén? Pozitivně, či negativně?

 

Záleží na kontextu - pokud používám slovo prokrastinace a přitom jde o to, že jsem potřebovala odpočinek, je to, řekněme, docela v pořádku. Pokud se mi ale jednoduše dělat nic nechce, ztratím celé odpoledne sledováním strašně zajímavých videí s pejsky nebo svačin nejedné celebrity a nakonec si místo zklamání nad totálně promarněným odpolednem řeknu: "To byla prokrastinace, tak to je pohoda", už to možná tak docela v pořádku není.

 

Mohu si samozřejmě říct: "Vždyť to bylo jedno odpoledne, tak se tolik nestalo," nebo mohu být přísnější a nesnažit se něco si nalhávat - stalo. Ten promarněný čas už totiž nikdy nevrátíme zpět. Mohli jsme ho využít k přečtení kvalitní knihy, shlédnutí filmu, věnovat ho našim blízkým, udělat někomu radost, sportovat, jakkoliv se rozvíjet. Místo toho jsme skončili u sledování života jiných. A co z toho? Jen u každého v individuální míře zhoršená nálada, jak plyne z výzkumů, které se zabývají trávením času na sociálních sítích a jeho vlivu na naši náladu. 

 

Přemýšlím nad tím, kdy se začalo používat spojení ztráta času. Když něco ztratíme, máme většinou možnost to najít, případně to někde existuje bez možnosti to najít. Čas, který ztratíme, už ale nenajdeme nikdy. Přitom ho máme tak málo. Existuje tolik kvalitního materiálu, ať už knihy, filmy, dokumenty, tolik zajímavých a inspirativních lidí, jejichž názory či příběhy bychom měli znát, často jsou i v našem blízkém okolí. Tolik, že nemáme ani zdaleka šanci všechny obsáhnout. A přesto, u někoho možná právě proto, náš drahocenný čas ztrácíme. Někdy je těžké se rozhodovat a jako nejjednodušší možnost se jeví - nerozhodnout se. Nejjednodušší možnost by to byla, ale také ta nejhorší. Snažme se jí vyvarovat.

 

Čas je dar. Dar, jehož cenu si uvědomujeme během života stále víc. Dar, jehož cenu si také můžeme uvědomit pozdě, až když nebudeme mít možnost ho plnohodnotně využít. Podle Eriksonovy vývojové teorie je právě tahle otázka posledním dilematem v životě. Reflexe našeho života, jejímž důsledkem potom může být buď zoufalství plynoucí z promarněného života, nebo vyrovnanost spojená se spokojeností s ním. Až budeme zase jednou projíždět vybrané příspěvky nebo třeba sledovat nejnovější díl Premiéra, zamysleme se prvně nad tím, jestli jsou tyto produkty vůbec hodny našeho času. Bude-li naše odpověď záporná, dobře víme, kde je vypínač.

 

Zdroj: Wikipedie
 

 

www.signaly.cz/podporte