Třicet let na ulici. Nezlomený abstinent evangelického vyznání. Potkala jsem ho, když jsem procházela Národní třídou. Na první pohled jsem si nebyla jistá, zda jde o člověka bez domova a popravdě jsem se ostýchala ho vůbec oslovit. Pokud by nebyl tím, kým jsem si myslela, že je, asi by ho mé dotazy moc nepotěšily. Byl upravený a měl mladé rysy, přestože vlasy ukazovaly vyšší věk. Jaký příběh se schovával za tímto člověkem, který už od pohledu nesplňoval stereotypy o lidech bez domova…

https://www.flickr.com

Jak už bývá zvykem, stála za tím žena! Ve třiceti pěti letech se jim rozpadlo manželství, jí zůstalo všechno. On si vzal pouze rádio a odešel. "Příroda a nebe nad hlavou, to je nejlepší," usmívá se, ale po dalších slovech milý úsměv mizí. Jeho manželce zůstal sice majetek, ale především jí zůstaly děti a později se mohla těšit i z vnoučat. Svému bývalému muži s nimi ale styk zakázala. Naposledy je spatřil před deseti lety. 

Od samotného rozvodu uplynulo třicet let a muž o této části života mluví stále se smutkem. Pouze tento moment rozhovoru muži na tváři nezáří úsměv. Nezmrazí ho ani témata o tom, jak na ulici přežít. "Já nikomu nic nezávidím. Já vždycky říkal, přišel jsem nahej, nahej odejdu. A to jídlo se vždycky nějaký najde," vypráví. "Nějaký turisti tu vždycky hodí trdelníky i se zmrzlinou do koše, co to je pro cizince, dvě eura." A ani zimy se tento muž neleká. Noclehárny zatím nevyužil, aby to cítil a trochu se alespoň zabavil, musí být stupňů alespoň mínus třicet. "Normálka. Musí být člověk trochu tvrdej, jak se říká. Mám teplej spacák do mínus pětatřiceti a větší zimy už nebudou." Nemoci se mu úspěšně vyhýbají, jen pár zubů mu chybí. Ale to na polívku nebo zmrzlinu stačí, jak dál popisuje. 

"Hlavně, že není válka," pokračuje a vypráví o Číně, Koreji a o tom, jak děti musí chodit na skládky, aby vůbec měly co jíst. A v jeho očích lze číst vděčnost.

Dostáváme se i k naší víře a o tom, co je v ní vlastně to nejdůležitější. "Já vím, že Bůh je jenom a jeden, a může být katolický, evangelický, buddhistický. Ale všichni jsme bratři a sestry, já to nerozlišuji. Ale musíme být opravdu bratři a sestry. Nesmíme někoho házet do jednoho pytle. Navzájem si pomáhat a hlavně mít mezi sebou lásku, jak jim říkal Ježíš, že je podle toho poznají. Být naplněni láskou, jenže ta láska umírá."

A jaký je jeho nejoblíbenější příběh z Bible? David a Goliáš, protože ukazuje, že s Bohem jde všechno. A přesně to je krásně vidět na životě tohoto muže. Neztratil naději, víru ani lásku. Přesto, že se s ním život rozhodně nemazlil. Může nám být inspirací, až budeme zase někdy vzdychat nad všemi těmi našimi těžkostmi, co se nám staly, a nad tím, jaké je dnes zase hrozné počasí. 

Podpořte prosím signály!