S rostoucím počtem muslimů v Evropě se mnohé křesťanské církve začaly více zajímat o to, jak k nim přistupovat a jak jim zvěstovat evangelium. Nejinak je tomu i v Anglii. Bratr Loarne je řeholník - kapucín, který má pověření k evangelizaci muslimů v Oxfordu. Výjimečným způsobem se v jeho osobě pojí realistický pohled na celou problematiku a naděje, že Pán Bůh si i v Británii připravuje muslimy k přijetí radostné evangelní zvěsti. Bratr Loarne duchovně doprovázel komunitu, ve které jsem žila, a tak jsem se s Vámi chtěla podělit o jeho poslání.

 

Ahoj Loarne, teda vlastně bratře Loarne, představíš se nám? Jak ses stal kapucínem a jak vůbec katolíkem? Vím, že jsi z anglikánské rodiny. 

 

Ahoj všem. Jsem bratr Loarne, je mi 51 let a z toho jsem 31 let katolíkem a 28 let v řádu. Žiji v Oxfordu v komunitě s dalšími 11 bratřími z celého světa. A jsem zamilovaný do život proměňující evangelní zvěsti. Kapucínem jsem se stal téměř hned po tom, co jsem dokončil studium teologie, ale to byl jen jeden krůček na dobrodružné cestě víry, která u mě začala už na základní škole. Pocházím z anglikánské rodiny. Rodiče mě ke křesťanské víře vedli od dětství a myslím, že dobrým způsobem. Na střední mě spolužák pozval na katolickou mši. Ne, že by mě to nějak zvlášť nadchlo, ale protože jsem se rád dozvídal nové věci, rozhodl jsem se tam jít. Ale abych to zkrátil. V okamžiku, kdy tehdy kněz pozdvihoval hostii, jsem nějak vevnitř věděl, že tohle je skutečně Ježíš Kristus a že Ho přesně takhle chci přijímat. Hned po mši jsem šel za tím knězem a zeptal se ho, jak se mohu stát katolíkem. A tak začala má cesta do církve.

 

Vím, že když jsme se v Anglii seznámili, začínal ses věnovat evangelizaci muslimů. Jak se k tomu takový „obyčejný kapucín“ dostane? Jak to celé probíhá? 

 

Evangelizace je pro mě od začátku mého života v katolické církvi tématem číslo 1. Několik let jsem se věnoval i formaci katolíků právě k evangelizaci. Měli jsme týmy (www.seekersteams.com), jež začaly fungovat na základě naší touhy sdílet víru s různými konkrétními skupinami lidí. Když jsem se věnoval evangelizaci lidí z různých new-age hnutí, přišel za mnou můj provinciál s pověřením k evangelizaci muslimů. Prakticky se ten celý proces rozbíhá asi takto: nejprve se modlím za to, aby se ke mně přidávali další katolíci s touhou po stejné službě. Poté se vypravíme do muslimských čtvrtí Oxfordu a na ulicích se bavíme s místními muslimy (mimochodem, v naší farnosti je 5 mešit!). Pak se za tyto lidi modlíme a prosíme Pána Boha, aby požehnal našim vztahům s nimi a otevřel jejich cestu k Jeho Synu. Studujeme také islám a muslimskou kulturu, abychom věděli, jak k muslimům hovořit o Ježíši Kristu tak, abychom je vedli zároveň do církve. No a důležitá fáze je také ta, kdy připravujeme farnosti k tomu, aby, když Pán Bůh pošle muslimy, věděli, jak je přijímat.

Církev nám samozřejmě nedává nějakou příručku, jak na to. Ale v dokumentech Druhého vatikánského koncilu je spousta informací o tom, jak bychom měli přistupovat k nekřesťanům. Za mě je nejdůležitější vidět v druhých Krista. Dobro, které v nich je, je zrnkem evangelia, které je Boží milostí připravuje k přijetí plné zvěsti spásy skrze církev. Pomalu a trpělivě, skrze lásku a důvěru, kterou ve vztazích s muslimy budujeme, vytváříme prostor, ve kterém můžeme mluvit o Slově Života, skrze něž jediné můžeme být spaseni. (srovnání Skutky 4, 12)

 

My v Čechách nemáme tak početnou komunitu muslimů jako vy v Anglii. Jaké vztahy mezi muslimy a křesťany panují? Jsou pokojné nebo napjaté? Existují vůbec?

 

Ano, existují! Nejsou sice tak rozšířené, jak by si možná Pán Bůh přál, ale s rostoucím počtem muslimů v Británii se dějí téměř na všech úrovních společnosti. Je dobré mít na paměti, že pouze 5 % obyvatel Anglie navštěvuje pravidelně kostely a 1 % mešity. Takže když se s muslimy křesťané v Británii potkávají, je to většinou na úrovni toho, že obě skupiny mají nějaký věřící background, ale svou víru nepraktikují. A to jsou pak některé konverzace opravdu výzvou. Jiné je to v případě, že obě strany praktikují svou víru a naučily se jedna druhé naslouchat. To jsou pak úžasné debaty! Na oficiální úrovni katolická církev s muslimskou komunitou příliš neinteraguje. Můžete sice navštěvovat různé kurzy, pronášejí se různé proslovy, publikují se knihy, ale vše je to spíše na akademické úrovni. Anglikánská církev je v tomto ohledu dál. Zaměřuje se především na budování pokojných vztahů na komunitní úrovni. Evangelikální církve se stávají lídry v oblasti evangelizace muslimů a mají skvělý systém pastorační péče a Pán Bůh jim v této oblasti žehná hojnými plody.

 

Můžeš nám říct nějaké osobní pozitivní i negativní příklady „z praxe“?

 

Nejvíc negativní zkušenost, kterou jsem měl, byla se skupinou salafistů (novodobí muslimští fundamentalisté – pozn. autorky), jež ve stanech na hlavní ulici Oxfordu dělali tzv. dawha, což je vlastně muslimská misie. Přišel jsem k nim a chtěl jsem si vzít nějakou literaturu, kterou nabízeli, abych jim lépe porozuměl – a to byla asi chyba! Někdy to tak bývá i u křesťanských misionářů, ale jejich chování bylo fakt drsné. Některým z nich hned stoupl adrenalin a začali na mě nastupovat arogantním a zastrašujícím způsobem. Chtěli mě dostat do role podrobeného, protože islám v překladu znamená podrobit. Ale to na mě rozhodně nezafungovalo. Věnuji se pouliční evangelizaci dost dlouho na to, aby mě to nějak rozhodilo. Zažil jsem to samé od některých protestantských misionářů a už jsem se naučil těmto lidem požehnat a pokojně odejít. Podobně negativní zkušenosti jsou ale spíš vzácné.

Naopak nejpozitivnější zkušenost, kterou jsem měl, byla se studentem, který vedl muslimské společenství u nich na univerzitě. Docela s nadšením jsme rozebírali 99 jmen Božích, kterými muslimové oslovují Alláha, a rozebírali, které máme jako křesťané s muslimy společné. A našli jsme mnoho oblastí, které v našich životech víry vnímáme podobně. Řekl jsem mu, že pro nás křesťany je nejdůležitějším „Božím jménem“ láska. A k mému údivu s tím osobně souhlasil a to je u muslimů velmi vzácné, tak jsem pokračoval dál. Řekl jsem mu, že přirozeností lásky je, že se předává, a to způsobem, jakým tomu druhý rozumí. A opět souhlasil. Tak jsem mu řekl, že abychom my jako lidé této Boží lásce rozuměli, musel Bůh k lidem přijít a zvěstovat jim to. Nevěřil jsem vlastním uším, když s tím souhlasil. No a pak jsem už neváhal ani chvíli a řekl jsem mu, že takto Bůh přišel v Ježíši Kristu a zeptal se ho, jestli tomu věří. A on mi řekl, že ano. To byla skvělá zkušenost. Prosím modlete se za tohoto mladíka, aby sebral odvahu opustit islám a přijmout Pána v jeho svaté katolické církvi.

 

No jo, ale to by ho také mohlo stát život. V zemích, které jsou pod šaríatským právem, je odpad od islámu trestán smrtí. Nemáš zprávy, že by se něco podobného dělo, byť neoficiálně, mezi muslimy v Anglii? Čelí konvertité, kteří se v Anglii stanou křesťany, nějakému pronásledování? Jsou ohroženi na životě? Pomáhá katolická církev nějak těmto lidem?

 

V současné době je na světě 50 muslimských zemí, z nichž 8 je pod právem šaría. Ve 13 muslimských zemích je dnes odpadnutí od islámu trestáno smrtí. Jsou to Afghánistán, Irán, Malajsie, Maledivy, Mauretánie, Nigerie, Pákistán, Qatar, Saudská Arábie, Somálsko, Súdán, Spojené Arabské Emiráty a Jemen. A Pákistán je v tomto zvláštním případem i proto, že už za „pouhé“ rouhání, kterým je například i nevíra v Boha, může člověk dostat trest smrti. V Anglii je mnoho muslimů původem z Bangladéše a Albánie a ti se budou ke svým členům, kteří by se stali katolíky, stavět úplně jinak, než komunity muslimů z Pákistánu. Ti věří, že takový člověk by měl zemřít. V hlavní oxfordské mešitě je 60 % muslimů právě z Pákistánu a ano, tam skutečně byly případy, kdy byli lidé ohroženi na životě a zasahovala i policie. Katolická biskupská konference Anglie a Walesu zatím žádným způsobem konvertitům, které označujeme za „věřící muslimského původu“, podporu neposkytuje. Ale jsou protestantské organizace, které s námi ekumenicky spolupracují a jsou nám v tomto velkou oporou a pomocí.

 

A setkal ses ty sám při pouliční evangelizaci s nějakým vyhrožováním, zastrašováním nebo dokonce fyzickým útokem?

 

Ne, mně se to nestalo a nemyslím, že se stane. Muslimové jsou fantastičtí. Samozřejmě, ve všech skupinách lidí, křesťany nevyjímaje, najdeme fanatiky. Ale to neznamená, že mě automaticky muslimové za hlásání Ježíše Krista napadnou. Pán Bůh působí silně a pokojně mezi muslimy v UK a připravuje je na přijetí evangelia. Moje osobní zkušenost je taková, že muslimové si velmi cení, když u ostatních vidí odvahu. Nejvíc respektu jsem zažil, když jsem pevně a přímo tvrdil, že stojím na učení Ježíše Krista v katolické církvi. Veřejně říkám, že je jenom jedna cesta k Otci a že bez Ježíše Krista nikdo nebude spasen. Většinou se nejprve zhrozí, ale pak ke mně přistupují jako k sobě rovnému. A zrnko křesťanské lásky je zaseto.

 

Proč namísto uvažování o útocích nesmýšlet spíš takto? Pán Bůh miluje muslimy. Jeho Syn pro ně zemřel a příslib Ducha Svatého je nabídnut i jim. Pán Bůh jim chce požehnat a mít osobní vztah s každým z nich, přivést je do svého království. A nic Mu v tom nemůže zabránit. Ani tvrdá slova, ani utrpení a dokonce ani smrt. Jeho vlastní Syn zaplatil i za jejich hříchy. Jak bychom se za nimi nemohli vydat i my? Nebojte se!

 

Připravila Alžběta Kalábová

 

www.signaly.cz/podporte