Přesně před šedesáti lety byl unesen Adolf Eichmann z Argentiny do Izraele. Muž, který se zásadně podílel na konečném řešení židovské otázky. Až patnáct let po válce byl vypátrán izraelskou tajnou službou Musad, odvezen do Izraele a postaven před soud. Jaký byl jeho život? Jakou úlohu sehrál během jednoho z největších zločinů v dějinách? Jak probíhal soud, který již kontroverzně začal (unesením, tedy porušením mezinárodního práva). A především, proč se vůbec zabývat příběhem zločince? Odpověď je jednoduchá, do našich představ o zločincích jednoduše nezapadá. Poměrně snadno bychom přijali příběh člověka, který se vymyká pravidlům, má sklony k agresi, antisemitismu nebo třeba nějakou psychickou poruchu, protože takoví my přece nejsme. Co ale zločinec, který je v mnohém podobný většině společnosti? Čeho je člověk ve skutečnosti schopen? 

https://www.flickr.com

Na úvod krátce přiblížíme Eichmannovo dětství. Vyrůstal v  křesťanské rodině s autoritativním otcem v Německu. Odtud se odstěhovali do Linze, kvůli otcovu zaměstnání. Ve dvaceti letech mu umírá matka a otec se zanedlouho ožení znovu. Vystuduje Státní vyšší reálnou školu císaře Františka Josefa, jejímž studentem byl několik let před ním i Adolf Hitler. O vyšší vzdělání se pokouší, ale nedosáhne ho. 

 

Svou pracovní kariéru hodnotí sám Eichmann jako neúspěšnou. Během soudního procesu mluví o tom, že ho osud neobdařil štěstím, a v jiné části lituje, že nedosáhl na hodnost Obersturmbannfuhrera (hodnost rovna důstojníkovi). Zpočátku pracuje ve firmě, ve které pracuje i jeho otec, později mu jeho nevlastní matka sežene místo obchodního cestujícího ve Vacuum Oil Company. Důsledkem Velké hospodářské krize je ale z práce propuštěn.

Přichází chvíle, kdy přemýšlí nad vstupem ke Svobodným zednářům, nakonec však dá na radu rodinného přítele a rozhoduje se pro NSDAP. Bez znalosti programu a také bez jakékoliv nenávisti k Židům. Hlavním důvodem vstupu je pravděpodobně touha někam patřit.  Podle své výpovědi měl dokonce několik známých Židů a neměl žádný důvod cítit k nim nepřátelství. 

Do Anšlusu Rakouska vystřídá mnoho funkcí, ale nepovažuji za důležité jmenovat zde všechny. Důležité je, že se Eichmann setkal s mužem, Židem zastávajícím sionismus (návrat Židů do zaslíbené země, vybudování vlastního státu), a ten jeho názory velmi ovlivnil.  V Rakousku se poté věnuje vystěhovávání Židů. Svým nasazením jich tímto způsobem zachrání několik desítek tisíc. Až v roce 1941 přichází zlomový okamžik. Eichmann se dozvídá o konečném řešení a podle vlastních slov ho "všechno opustilo, radost z práce, jakákoliv snaha, zájem". Přesto uposlechne rozkaz, organizuje transporty, zprovozňuje Terezín.

Další čtyři roky se věnuje vyvražďování Židů. Při návštěvě jednoho z koncentračních táborů se mu dokonce udělá zle, protože "není silná povaha, která by toto snášela".

Po válce utíká do Argentiny, kde pod jiným jménem žije až do svého zatčení. 

Padělaný cestovní pas Adolfa Eichmanna, zdroj: https://www.flickr.com

V Izraeli se koná několik měsíců dlouhý soud. Z Eichmannových výpovědí je patrné, že nejlépe si pamatuje situace, které mu přinesly jistý "povznášející" pocit, šlo například o návštěvu ministra na Slovensku, obědy s významnými osobami a další ego pozvedající události. Mnoho věcí, které by mu dokonce během procesu mohly pomoci, nezmínil. Jednoduše je zapomněl. 

Další jeho slabinou bylo časté opakování různých klišé. Tu něco prohlásil, protože mu to přinášelo povznášející pocit, a tu to hned zase popřel opět pro ten samý pocit. 

Velká část soudního líčení je věnována pozadí případu. Přichází lidé a mluví o hrůzách, které zažili, a spojují je, často neprokazatelně, s obžalovaným. Velká část svědeckých výpovědí je v rozporu s důkazy. Soudní síň má trochu divadelní podobu a stejně tak občas působí i proces. Jako by ústředním cílem bylo demonstrovat utrpení židovského národa a ne soudit konkrétního muže. Síní se rozléhají slova, z jejichž obsahu leze mráz po zádech. Všechna spáchaná zvěrstva  a proti nim - člověk. Člověk, kterému jsou kladeny za vinu. Který sice nepatřil k vyšším orgánům nacistické správy ale poslouchal ji, vykonával rozkazy. 

https://www.flickr.com

Výsledný rozsudek pro Eichmanna nepřekvapivě nedopadá dobře. Měl být popraven, tak se i dvě hodiny po jeho vynesení stalo. A jaká byla jeho závěrečná slova? "....nikdy nezapomeneme." Slova pronášená na pohřbu. 

 

 

Tímto textem bych nerada jakkoliv relativizovala pojetí viny. Za své činy musíme nést odpovědnost. Všichni. To je základem fungující, řekněme civilizované, společnosti. To, co je ale pro mě osobně na celém Eichmannově případu nejvíce šokojící, je právě skutečnost, že nezapadá do mých představ masového vraha, kterým by se dal nazvat. Nebyl zaslepen propagandou, antisemitismem nebo láskou k vůdci. Co tedy mohlo být příčinou jeho činů? Absence myšlení, láska k sobě, kariérismus, zvyk nemít vlastní názor? Odpověď je důležitá, protože dokresluje obraz člověka, který má na svědomí neskutečné množství lidských životů. Důležitá, ale nejasná. Příčina masového vraždění. Člověk by čekal něco obrovského. To ale v Eichmannově případu vidět není. Nepůsobí nějak výstředně, výjimečně, jinak, než jiní. To u mě evokuje tu nejzákladnější otázku - kdo všechno by byl schopen jeho činů? Já? Ty? Nebo my obě/oba? 

 

(Hlavním informačním zdrojem je kniha Eichmann v Jeruzalémě, Hannah Arendtová. Velmi ji doporučuji k přečtení. Toto je pouze stručný přehled Eichmannova života a možného ponaučení z něj. Ani zdaleka neobsahuje vše, co by stálo za to napsat.)

 

www.signaly.cz/podporte