,,Ale to není fair!” Vybavuje se mi vzpomínka z dětských let. Letní prázdniny plné her, smíchu a zážitků. Ne každý ale má možnost prožít takové krásné, téměř bezproblémové, dětství. Asi každý z nás úvodní větu někdy slyšel, nebo i řekl. Už menší část si ale tuto frázi řekne při odpolední kávě, nákupech oblečení, nebo konzumaci ovoce. A proč by vlastně měla? 

Fairtrade is sadly losing appeal for UK buyers | TreeHugger
zdroj

Možná proto, že naše svačina může někomu na druhé straně planety ničit život. 

Zní to jako fantasy? Jak moc bych si přála, aby to tak bylo. Bohužel. Není.

Kakaové nebo kávové  plantáže. Továrny na hračky. Doly na těžbu surovin do našich supernových telefonů. Továrny na boty a oblečení. Ovocné plantáže, jejichž plody si s klidným svědomím krájíme do našich zdravých salátů.

To všechno by bylo v pořádku, kdyby výše uvedené produkty vznikaly ve státech, kde existuje a především je vymáháno pracovní právo. 

Bohužel však vznikají ve státech zmítajících se problémy a umístěných nejvýše v žebříčku korupce a chudoby. A právě jedním z důsledků chudoby je snaha sehnat práci, a to i za velmi nevýhodných podmínek. V horším případě - zaměstnat také děti, pravděpodobně za ještě nižší mzdy, které jsou způsobeny jejich slabší výkonností. Pracující dítě samozřejmě v jeho věku nebude mít dost síly se zároveň vzdělávat. Nastoupí tedy do vlaku jedoucího v kolejích svých rodičů. Bez naděje na lepší budoucnost. 

Nízké mzdy a dětská práce nejsou jediným problémem. Lidé často pracují v prostředí škodícímu jejich zdraví, nebo přímo ohrožujícímu jejich životy. Jako příklad lze uvést textilní továrnu v Dháce, která se v roce 2013 zřítila, kvůli jejímu špatnému technickému stavu. Zemřelo 600 lidí. 

Bangladesh building collapse
zdroj

Kromě těchto problémů týkajících se přímo postižených rodin bych ráda zmínila ještě jeden navíc. A to silné postřiky, které jsou používány na zdaleka přivezené plodiny. Postřiky, které ničí i náš organismus. A mimo něj ničí i přírodu kolem nás. Ekologická stopa většiny produktů by ale byla na další článek, proto se jí nyní nebudu blíže věnovat. 

Nabízí se otázka co s tím. Vzhledem k rozsahu problému je mnoho možností, jak ho nepodporovat. Zároveň poměrně malá skupinka nadšenců zvládne využít opravdu všechny  a od celého systému se distancovat. Já se pokusím přiblížit některé podle mě docela schůdné varianty. 

Nejjednodušší krok lze podle mě udělat u nákupu oblečení a bot. Běžné kousky z  řetězcových obchodů jsou vyrobené především z energeticky náročné, stříkané bavlny (u oblečení). Nebo ekologicky náročné kůže, příp. z téměř nerecyklovatelných plastů (u bot). A to v továrnách za neodpovídajících podmínek. Abychom omezili poptávku po těchto produktech můžeme vyrazit do second handů, vyměnit pár kousků s přáteli, nebo uspořádat swapy (akce, na které může každý přinést oblečení/boty, které už neunosí a vyměnit s ostatními, lze uspořádat ve škole/ farnosti/ práci…). Kromě toho, že tento způsob je šetrný k lidem a přírodě, nebude si na něj rozhodně stěžovat ani naše peněženka. 

 

Další schůdnou možností je shánění hraček. Pro děti chceme přirozeně to nejlepší. Chceme naplnit jejich potřeby. Bohužel na zadní straně hračky většinou najdeme Made in China a za tím se dost možná schovávají jiné děti, které nemají takové štěstí jako ty naše. 

Rozumím tomu, že dojít do hračkářství a nakoupit, co je třeba, je rychlé, což v dnešní uspěchané době jistě uvítáme. Ani to není příliš drahé, protože při výrobě se šetřilo, kde se dalo. Na druhou stranu, nebude mít pro dítě ručně vyrobená panenka od maminky větší cenu? Nebude si malý bojovník vážit více vyřezávaného meče od tatínka, než umělého svítícího klacku? Takové věci už nemají materiální hodnotu, mají hodnotu času a lásky. Neukazujeme skrze ně dětem právě to, co je v životě důležité? 

 

Poslední z méně náročných kroků pro trochu fairovější společnost je nákup květin. I ty jsou pěstovány ve velkém. Chemicky a za špatných pracovních podmínek. Někdy se jim nevyhneme. Jsou příležitosti, kde květina chybět prostě nemůže. A rozhodně bych si nepřála odrazovat muže od tohoto krásného vyjádření lásky. Jsem si ale jistá, že s láskou natrhaná polní květina neudělá o nic menší radost, než bezchybná růže z květinářství. 

Teď přijde náročnější část. Začala bych tropickým ovocem, kávou a kakaem. Produkty opět zatíženými problematickou výrobou. V našich podmínkách nepěstovatelnými. Jednou z možností je omezit jejich konzumaci. Druhou možností je vybírat ty, které mají certifikáty zaručující určitou míru kvality. Mezi nejznámější a nejlepší patří asi fair trade certificate. Dalšími jsou například UTZ certificate, u banánů můžeme najít Rainforest alliance certificate. Každé označení má mírné odlišnosti v zaměření. Pod textem je přiložen odkaz, kde jsou poměrně přehledně shrnuty. 

Posledním bodem je elektronika. Jsme jí obklopeni. V dnešním světě bez ní téměř nejde plnohodnotně  fungovat. Můžeme s ní šetřit, co jde opravit, co nejde v rámci možností recyklovat. Tady už jinou radu nemám. Velmi ráda bych ale doporučila dokument Krev v mobilech. Odkaz je opět pod textem. 

 

Tak to byl takový průlet problémem, který podle mě nemá pozornost, jakou by si svou závažností zasloužil. Chtěla bych nás všechny povzbudit, abychom ho řešili. Samozřejmě každý svojí cestou. Nikdy asi nebudeme dokonale fair, ale můžeme se o to pokusit. Možná nikdy neuvidíme výsledky naší snahy. Především ale také neuvidíme na svých rukou krev.

https://www.nazemi.cz/cs/fairtrade-dalsi-certifikace

https://www.youtube.com/watch?v=St3ebyZJ228

Napsala: Lída Blažková

www.signaly.cz/podporte