Markét a Martina znám už dobrých deset let. Krom přátelství mě s nimi pojí také několik let v jednom ekumenickém společenství křesťanských studentů v Plzni. S Markét jsme jednou měly velmi osobní rozhovor o tom, jaké je to nést těžkost toho, když po sedmi letech manželství miminko stále nepřichází. A protože pro mě byla její slova o nesení tohoto kříže velmi povzbudivá na mé vlastní cestě, rozhodla jsem se sebrat odvahu a zeptat se Satkových, jestli by o tom nechtěli promluvit veřejně… 

Jak bychom to úvodní představení udělali... Co kdybyste se představili navzájem? 


Markéta: Já Martina vždycky představuji jako ”mých 203 cm Boží milosti”. Tolik měří do výšky a je to můj nejlepší přítel, který mě umí vytočit i rozesmát, miluje mě tak, jak jsem. Nenechá sebou zametat a přitom má laskavé srdce a miluje lidi kolem sebe. Tím si mě získal. :)

Martin: Kdysi jsem se modlil, abych manželce mohl s čistým svědomím říct, že je pro mě nejkrásnější a nejlepší na celém světě. A říkám to o ní pravdivě už sedm a půl roku, co jsme manželé. :) Markét hraje, zpívá, skládá písně, má vkus a je manuálně zručná. Je z nás dvou iniciativnější, nebojí se vést lidi a umí se dobře a krátce vyjadřovat. Doplňuje mě v mnoha věcech a moc si jí za to vážím! 


Vím, že jste oba z křesťanských rodin, jak jste si ale víru vzali „za svou“? 


Markéta: Oba pocházíme z prostředí, kde naši rodiče žijí živou křesťanskou víru a od malička nám ukazovali svým životem jaké to je mít s Bohem vztah, řešit s Ním všechno a naslouchat, co říká. Když mi bylo 11, na jednom křesťanském táboře, jsem se jednoho večera s Bohem setkala a věděla jsem, že se Ho nepustím a rozhodla jsem se dát Mu svůj život k dispozici a nechala jsem se pokřtít. Je tomu už 22 let a bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. 

Martin: U mě to bylo více nahoru a dolů. Pro Boha jsem se s dětskou vírou rozhodl v sedmi letech díky jednomu skvělému kazateli, který byl hostem u nás v církvi. V pubertě jsem si ale potřeboval všechno vyzkoušet a rozbít si nos, abych zjistil, na čem mi vlastně záleží. Nakonec to odneslo rozbité auto a to byl začátek mé cesty zpět k Bohu. Viděl jsem, že svůj život nemám ve svých rukou a zároveň jsem prožil to, že mě tu Pán Bůh chce ještě mít. Věřím, že i to byl výsledek modliteb mých rodičů a lidí okolo. Velmi mi pak pomohlo i to, že jsem viděl víru mých vrstevníků na studentských křesťanských skupinkách. 


Známe se už docela dlouho a Markét vždy velmi otevřeně mluví o tom, jaké to je, když nepřichází miminko... proto i tento rozhovor. V jaké fázi celé situace se zrovna nacházíte? 


Markéta: Jsme ve fázi, kdy mě čeká chirurgický zákrok, který by s otěhotněním mohl pomoci nebo říct více o tom, proč se zatím otěhotnět nepovedlo. 
 

Jak dlouho po svatbě jste vlastně začali řešit, že dítě stále nepřichází? 


Markéta: O děti jsme od začátku manželství stáli, ale první dva roky jsme to neřešili, já ještě dodělávala školu a střídavě pracovala v ČR i zahraničí. Nicméně jsme věděli, že kdyby děti neplánovaně přišly hned, budeme za ně rádi. Dva roky po svatbě jsme si řekli, že tomu dáme úplně volný průběh, protože bychom už děti opravdu uvítali. O všem spolu mluvíme a tudíž i toto téma jsme řešili společně. K lékaři jsme oba šli ve fázi, když se děťátko po dalších 2 letech nedostavilo. Zdálo se, že zdravotně není důvod, proč bychom nemohli mít děti. To bylo horší než vědět, že je nějaký problém, který se dá řešit. Po dalších dvou letech se zjistilo, že lékaři něco přehlédli a že zřejmě u mě nefunguje vše úplně tak, jak se zdálo, a začalo se to řešit. Vlastně se mi v tu chvíli ulevilo, protože najednou byl možný problém pojmenován a dalo se pro to prakticky něco udělat. Teď mě čeká zákrok, ale kvůli situaci s koronavirem se musel odložit. U mě se střídá několik stavů, stav důvěry a spolehnutí se, že Bůh je mocnější než medicína a že Jeho plán s námi je dokonalý, pak jednou za čas stav naprostého zoufalství a zlomenosti, kdy si říkám, že už nemám sílu jít dál a pak i stav vděčnosti, kdy si víc uvědomuji, že jsem se během těch let čekání v některých názorech změnila a snad i dospěla. Pro Martina je nejtěžší vidět, že mě to trápí a nemůže s tím nic prakticky udělat. On děti miluje a těší se na ně, ale hormony s ním necvičí. :) 

Martin: Je to tak. Pro chlapa je těžké slyšet, co jeho manželku trápí a nemít možnost nějak to hned vyřešit. Je potřeba v tom s Markét být, utřít sem tam slzu a obejmout ji. Byla doba, kdy se Markétě zdálo, že mně je ta celá situace jedno, že mi to ani nevadí. Vadí mi to také, ale spíše rozumově, než emočně. Nějakou dobu jsme věcem nechávali volný průchod, ale byl jsem rád, když jsme se pak rozhodli k praktickým krokům, vyšetřením a tak. Protože to bylo alespoň něco, co můžeme prakticky udělat. Nejhorší tedy pro mě zůstává vidět Markét, jak ji to někdy trápí.  
 

Co přináší tento kříž do Vašeho duchovního života? 


Markéta: Věříme, že Bůh pro nás děti má, dostali jsme na toto téma několik proroctví a povzbuzení z Písma, že děti mít budeme. Přesto nevíme, kdy ani jak se k nám dostanou. Prostě se učíme “stát na Božím slibu” a nepustit se ho. Připomínáme ho sobě i Jemu. Snáz se to říká, než žije, protože hořkost kvete bez práce a kořeny pouští velmi rychle, kdežto trpělivost, soucit a láska k lidem jsou vydřené. Nicméně rozhodli jsme se zápas s hořkostí podstoupit, tak bojujeme. Duch svatý je v Písmu nazýván také slovem Utěšitel. Musím říct, že jsem za to vděčná, protože Jeho utěšení je lepší než to lidské. Do bolavé rány přináší zklidnění a úlevu. Rána sice bolí a není pryč, ale dá se jít dál.  

Martin: Je to školou i v tom, jak se vzdávat svých představ o tom, jak by měly věci být a důvěřovat Bohu, že On tomu rozumí lépe a je to tak pro nás dobré, i když to třeba ani tady na zemi nepochopíme. Člověk by měl raději své vlastní děti, ale proč bych nemohl přijmout své děti třeba z dětského domova? Určitě nás povzbuzují různá svědectví našich přátel o Božím zásahu v jejich životě, zároveň se k tomu nechceme upínat jako správnému řešení pro nás.  

 

Ještě mě napadá, někdy se říká, že nemoci, neplodnost a jiné potíže mohou souviset s nejrůznějšími hříchy v linii našich předků či prokletími. Řešili jste nějak i to? 


Markéta: Věříme, že historie rodiny a hříchy předků ovlivňují následující generace a zkoumali jsme tyto věci a modlili se za to, ale na žádnou souvislost s naší situací jsme nepřišli. (* viz poznámka dole)
 

Markét, jedna otázka spíše na Tebe. Většina Tvých kamarádek má malé děti, jak se Vaše vztahy proměnily, když s nimi vlastně nemůžeš ze svého osobního života sdílet tuto zkušenost? 


Máme kolem sebe mnoho dětí, oba jsme z velkých rodin a mezi dětmi jsme často, i mimo naši vlastní rodinu je několik dětí, některé jsou skoro jako naše vlastní, trávíme s nimi hodně času a radujeme se z toho. Ale přiznávám, že jsem několikrát už musela odmítnout návštěvu u některých našich přátel. Obzvláště určitá část měsíce je těžší a člověk je plačtivější, nálada je jako na houpačce, a hůř snáší prostředí rodin s malými dětmi. Ale vždy jsem jim vysvětlila, jak to mám a proč a byli moc chápaví, holt jsme se třeba sešli někdy jindy. Většina mých kamarádek má malé děti a žijí celý den vším, co se točí kolem jejich dětí, proto některé z nich nemluví o ničem jiném, to je náročné. Nezazlívám jim to, ale někdy si s nimi nemám co říct a řešit jen děti nechci. Naštěstí jsou ale i takové maminky, které jsou schopné mluvit i o jiných věcech a s těmi je trávit čas pro mě snazší. 
 

Uvažovali jste o adopci? 


Martin: V našich rodinách jsou dvě adoptované děti, takže víme, jak to chodí. Jaké jsou radosti i úskalí adopce. Momentálně ale nevnímáme, že bychom se touto cestou měli vydat. 
 

Martine, jak se proměnil Tvůj pohled na Markét? 


Pro mě je úžasné poznávat moji Markétku, kterou lidé znají jako sebevědomou a silnou, zároveň jako křehkou a zranitelnou ženu. A to je něco, co mě k ní víc a více táhne. Je to opravdu lepší, než na začátku.  
 

A Tvůj pohled na Martina Markét? 


Náš vztah se během těch několika let hodně prohloubil a upevnil. Milujeme se mnohem větší, hlubší a trvalejší láskou, než jakou si pamatuji na začátku manželství. Ale existuje jisté nebezpečí pro vztah, které si uvědomuji a dovolím si v této souvislosti na rovinu říct jednu věc, kterou asi řeší více žen, které čekají na děti a ony nepřicházejí, žel se o tom moc nemluví. Mezi tím, kdy je manžel manželem a nejbližším přítelem a tím, kdy se z něj stane spermobanka a prostředek k otěhotnění, je velmi tenká hranice. Nikdy by mě nenapadlo, že ji člověk tak snadno může překročit, pokud si nedá bacha. A musím říct, že pro zoufalou ženu je velmi snadné se k manželovi jako ke spermobance začít chovat. Jsem vděčná Bohu, že nás učí vzájemně si sloužit z lásky a ne se využívat. Zní to drsně, ale je to tak. 
 

Co byste vzkázali párům, která zjišťují, že to s otěhotněním nebude tak snadné, jak čekali a také těm, co jsou takovým lidem nablízku? 


Markét: Párům bych poradila, aby si zašli na vyšetření a nebáli říct si klidně o nějaké vyšetření nad běžný standard. Také aby se informovali o možnostech řešení a neodkládali to až do doby, kdy frustrace povyroste. Doporučuji, aby se nebáli spolu o svých obavách nebo pocitech otevřeně mluvit a dali do své bolesti alespoň trošku nahlédnout i svým nejbližším, předejdou tím mnoha “dobrým radám”, které spíš ublíží, než pomůžou. Ráda bych je povzbudila, aby neztráceli naději a bojovali za vzájemnou úctu a lásku ve vztahu, protože je snadné vlivem zranění a bolesti poškodit nebo ztratit vztah, které měl být na celý život. Rodiny a přátele takového páru bych chtěla poprosit, aby milovali svými činy víc než svými slovy a radili jen opatrně. Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala zavřít uši vůči všem těm dobře míněným, ale nevhodně řečeným radám, a naučila se na hlášky typu “sluší ti to s tím miminkem, měla by sis už konečně taky nějaké pořídit” nereagovat, nerozbrečet se, nenaštvat se a odpustit. Zároveň vím, že hluboká přátelství a láskyplné rodinné vztahy jsou prostředím, ve kterém si bolavá duše odpočine a je pak schopná se zvednout a dál bojovat. Za takové lidi kolem nás jsem nesmírně vděčná. 

Martin: Ještě bych k tomu dodal a nechtěl bych, aby to vyznělo špatně, ale to, že občas mají lidé tendenci si říct, že mít děti je správně a do té doby, než děti přijdou, je život nedostatečný. Myslím, že s čekáním na děti je to podobné, jako s čekáním na toho pravého partnera. Období čekání není špatně, a když si to neuvědomíme, tak nám tento čas uteče mezi prsty, místo abychom za něj byli vděční a viděli příležitosti, které naopak nabízí. Moc nám všem přeji, ať umíme být spokojení a vděční za to, co zrovna máme.


Připravila Alžběta Kalábová

 

* Poznámka redakce: Řeč je o kontroverzní nauce o tzv. rodovém hříchu, ke které se kriticky vyjadřuje tento dokument České biskupské konference: http://www.liturgie.cz/shared/clanky/102/2019-cbk-exorcismy.pdf.

 

www.signaly.cz/podporte