Tajemství Velikonoc. Nabízí se otázka, kdo ho vůbec může pochopit. Ježíš. Bůh. Člověk. Nevinný. Už to je pro nás nepochopitelné. Nevinnost. Kdo z nás neudělal čin, kterého litujeme. Troufám si říct, nikdo.
Najednou je zde člověk. Člověk hlásající naději a lásku. Tak trochu sluníčkář, jak bychom ho asi pojmenovali dnes. Také možná trochu revolucionář. Rozhodně to není někdo, kdo by stál v rohu a čekal. Nevinný, hýbající dějinami. Jako nikdo jiný.
Právě tenhle Člověk miloval. Miloval až za hrob. To zní dnes už jako ubohá fráze. Nebo snad ne? Láska? Co to je?
Přesně tak dnes fungujeme. Přestali jsme věřit v hodnoty, které dávají životu smysl.
A když nedávají smysl hodnoty, nedává smysl život sám.
A co také to sebeobětování? To by jen tak také někdo neudělal, že? Vždyť jsme tak dobří, šikovní, racionální a vůbec, dnes tak dobře rozumíme světu!
Byla by nás přece škoda!
A přece šel ten nejlepší z nás na smrt.
Proč?
Člověk bez viny. Neodsuzující ty, kteří vinu měli. Ty, kteří o ní věděli a jejich okolí nevynechalo příležiost na ni poukázat.
Jak trefné, dříve, dnes a bohužel i zítra. Jak rádi hodnotíme. Všechno. A nejraději člověka. Hrajeme si jako malé děti, na policajty a lupiče. My jsme vždy ti policajti rozhodující o tom, co je správné.
Ale právě dnes nám Ježíš možná ukazuje, že správná cesta je jiná. Že nemáme být těmi policajty hlídajícími naše, často domnělé, zákony. Možná máme být právě těmi naivními snílky, za kterého by byl považován Ježíš dnes. Nést hodnoty. Nést naději. Nést lásku. Ano, s ní i kříž. Láska neexistuje bez bolesti. Ale právě bolest dává lásce ten nejhlubší smysl.
Láska není jen let v oblacích. Občas je to cesta plná bláta a kamení. Cesta na hraně propasti. Velikonoce nám ukazují, že pád jde překonat, a ne jeden. Ukazují, že i pád na úplné dno jde překonat. Že jde vstát. Že situace, kterou považujeme za konec, koncem být nemusí. To je nejkrásnějším poselstvím křesťanství.
Zároveň chápu, že toto je v mnoha ohledech nepochopitelné. Ta Láska. Ta nekonečná Láska. Ta bolest. Ježíš byl bičován, zbit a přibit na kříž. Takovou bolest si asi těžko dokážeme představit. Bližší nám možná bude posměch, samota, nebo pohrdání. I přes naše chyby je špatně snášíme a těžko odpouštíme těm, kteří naše nepříjemné pocity způsobili. Možná jsme zažili tolik zklamání, že v lásku člověka k člověku už nevěříme. Nechceme být zklamaní znovu. A je to pochopitelné.
Jak tu tedy mohl být Někdo tak bezchybný? Jak někdo dokázal mlčet navzdory bezpráví? Jak někdo dokázal odpouštět těm, kteří Mu plivali do tváře? Jak někdo mohl vydat svůj život za jiné? Jak by někdo mohl vydat svůj život za každého z nás. Za mě. Za Tebe. Z ty, které máš rád/a.
Jsem katolička, a přesto je mou odpovědí, nevím.
Takovou, absolutní, lásku si nedokážu ani představit. Natož pochopit.
Jen matně cítím, že přesně tak to bylo a je. Ale i tyhle matné pocity stačí. Jsou slabé. Dokonce bych řekla, že slabší, než je u katolíka zvykem. Ale stačí.
Ježíšův příběh je a bude velkým, nepochopitelným tajemstvím. To je každý velký příběh. Tenhle bych nazvala tím největším, nejnepochopitelnějším, ale také nejkrásnějším.
Přála bych si, abychom mu plně uvěřili. Ježíš nás zve, abychom byli součástí Příběhu. Jsem si jistá, že nás nechce třídit na kladné a záporné postavičky. Ví, že jsme dva v jednom. A miluje nás přesně tak. Chápe a neodsuzuje. Často na rozdíl od nás katolíků.
Jeho Příběh je, jak jsem naznačila výše, i naším Příběhem. Každý z nás píše další kapitoly. Chtěla bych nás všechny povzbudit. Snažme se o Příběh s dobrým koncem. S Ježíšem po boku věřím, že je docela dobře možný.
Komentáře
"Jak rádi hodnotíme. Všechno. A nejraději člověka."
Můžete prosím mluvit za sebe? Nebo máte nějaký průzkum dokazující, že opravdu všichni, nebo alespoň většina lidí "nejraději hodnotí člověka".
"Láska neexistuje bez bolesti."
Ergo láska musí bolet, jinak není láskou. No nevím, jestli by s tím ten (jak říkáte) sluníčkář souhlasil. A vůbec, prosil bych, abyste Pánu Ježíši nespílala sluníčkářů, to si nezaslouží.
Tak a teď, hodnotím člověka, nebo článek, nebo myšlenky v článku? Hodnotím vůbec?
S tím, že Ježíš mlčel navzdory bezpráví nesouhlasím.
@deFlegmatique Díky za Vaši reakci. Debata na téma hodnocení člověka by byla asi na dlouho, ale pokusím se to krátce objasnit. V první řadě šlo o nadsázku, která má vést k zamyšlení. Bohužel mám pocit, že je dnes potřeba jít trochu do extrémů, aby se lidé zamysleli.
Žádné průzkumy jsem nehledala. Musím tedy říct, že nevím, zda alespoň většina nejraději hodnotí člověka. Předpokládám ale, že se vzájemně hodnotíme v takové míře, abychom se nad tím zamysleli a snažili se to omezit. Zde vycházím z faktu, že hodnocení - negativní - zvyšuje sebevědomí hodnotícího. Což je samozřejmě příjemné a je jednoduché k tomu sklouznout. Proto na to upozorňuji. Dalo by se zde také mluvit o Nietzscheho panské a otrocké morálce, která s tímto tématem souvisí...
@deFlegmtique Samozřejmě je asi jasné, že zabývat se hodnocením člověka je nejdůležitější, protože člověk si podle toho dělá obrázek sama sebe. Pokud hodnotíme obraz, zůstane stejný, pokud hodnotíme člověka, můžeme mu tím zásadně ztrpčit život a může se podle toho změnit jeho chování. Mohla bych uvést několik výzkumů, které to potvrzují, ale pokud to někoho zajímá, nebude problém si to najít. Právě kvůli těmto důsledkům hodnocení je na ně dán v textu takový důraz.
@deFlegmatique, toto bude snad poslední odpověď. Osobně slovo sluníčkář nevnímám negativně, proto je v textu použito, v žádném případě není myšleno nějak zle. Zde jsem mohla vybrat vhodnější slovo s jednoznačnějším významem. Pokud se tím někdo cítí pohoršen, nebo mu to přijde nevhodné, ještě jednou se omlouvám.
Myslím, že hodnotíte. Ale že to není špatně. V textu jsem nerozváděla pozitivní stránku hodnocení, protože to není jeho hlavním tématem. Konstruktivní kritika je samozřejmě v pořádku. Kladné hodnocení je také v pořádku, může motivovat, nebo třeba jen zlepšit někomu den.
A velké díky za Váš poslední komentář. Tohle moc ráda upřesním. Ježíš mlčí navzdory bezpráví, které je pácháno vůči němu samotnému, jiných se v bezpráví zastává. Z textu to není patrné, jsem ráda za Vaše upozornění
Zatím stručně: sluníčkář: https://www.signaly.cz/jiku/prispevek/790470
"Předpokládám ale, že se vzájemně hodnotíme v takové míře, abychom se nad tím zamysleli a snažili se to omezit. Zde vycházím z faktu, že hodnocení - negativní - zvyšuje sebevědomí hodnotícího."
1) to, že se hodnotíme přes míru a že bychom to měli omezit pouze předpokládáte - je to předpoklad správný? (Podotýkám, že odpověď neznám.)
2) je hodnocení samo o sobě negativní? Nejedná se spíše o přirozenou vlastnost, kterou se snažíme chápat realitu? Co určuje morální kvalitu hodnocení? Není to spíše to, zda je výsledek hodnocení pravdivý, než to, jestli je hodnocení záporné, nebo kladné? Je nějaký krutý zločinec dobrý, nebo zlý člověk? Je jeho jednání dobré, nebo špatné? Je dobré, nebo špatné se takto tázat? Hodnotit jeho činy, nebo dokonce jej samotného?
3) Píšete: "Přestali jsme věřit v hodnoty, které dávají životu smysl." Jak ale zjistíme, že něco je hodnotou, nebo že něco má nějakou hodnotu jinak, než hodnocením?
Ano, nezabýváte se v článku "pozitivní stránkou hodnocení" ale vyznívá, jako by hodnocení bylo špatně a basta.
Stejně tak pochybuji, že by například kladné hodnocení mělo být vždy kladné i samo o sobě.
@deFlegmatique, pro přehlednost odpovědi též rozdělím, abychom se do toho příliš nezamotali.
1. Já si za tím stojím, ale naprosto respektuji i opačný názor. Jde o předpoklad a ten bych dokazovala samozřejmě těžko. Ráda zdůvodním, proč si za ním stojím, a už nechám na každém, zda to vezme, nebo nikoliv. Jak jsem psala, vycházím z toho, že k hodnocení jde lehce sklouznout, protože zvyšuje sebevědomí hodnotícího. A myslím, že se shodneme, že zvyšovat si sebevědomí na úkor jiného člověka není správné. A tomu člověku to může ublížit, dokonce ho to může i dost zásadně poznamenat, svědčí o tom například Pygmalion efekt: https://psychologie.cz/sebenaplnujici-proroctvi/. Ten může výrazně prospět ale také naopak, a to je podle mě potřeba mít na paměti a skutečně to omezit.
2. Samo o sobě hodnocení negativní není, to je myslím jasné z předchozích komentářů, ve kterých zmiňuji pozitivní hodnocení a konstruktivní kritiku. Hodnocení může člověka posunout dál, a to poměrně významně, ale člověk se s tím musí naučit pracovat. A to jako společnost podle mě moc nezvládáme. Dále si myslím, že realitu se snažíme chápat spíše vyhodnocováním, což už má jiný význam. Možná je to trochu slovíčkaření, ale tady je asi důležité na to upozornit. Další částí se možná dostaneme trochu na tenký led. O morálce jsem, tuším, nikde nepsala, ale spíše jsem zdůrazňovala důsledky hodnocení. Z předchozích komentářů je asi zhruba jasné, co za bych morální považovala a co ne. Obecně hodnocení není tak černobílé, aby se dalo říct - je morální/ není morální.
Na další Vaši otázku bych navázala další otázkou, a to jestli hodnocení může být pravdivé? Respektive, jestli my můžeme zjistit, zda skutečně je pravdivé. Dokážeme se podívat na člověka objektivně? Není náš pohled příliš omezený? Pokud vezmeme zločince, obecně ho většina za zlého považuje, ale otázkou je kolik zločinců bychom považovali za zlé, kdybychom viděli jeho život celý, s prostředím, kde vyrůstal, se vším, co ho ovlivnilo. Zločinec je člověk. A člověk není přece jen špatný, nebo jen dobrý. Jeho činy mohou být špatné, nebo dobré, ale to neznamená, že je jen špatný, nebo dobrý on. Hodnotit činy je samozřejmě nutné, aby společnost fungovala. Při soudním řízení dochází k odsouzení přece také za činy a ne za to, jací pachatelé jsou. Pokud tedy nejste Meursault z Cizince od Camuse :D.
3. Tímhle mi asi nepřijde důležité se zabývat, myslím, že hodnotu nedělá hodnotou pouze hodnocení. Ale především pokud bychom "hodnotili" hodnoty, tak tím nikomu neublížíme, a to je důležité. A kladné hodnocení není kladné vždy samo o sobě, s tím souhlasím.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.