Tajemství Velikonoc. Nabízí se otázka, kdo ho vůbec může pochopit. Ježíš. Bůh. Člověk. Nevinný. Už to je pro nás nepochopitelné. Nevinnost. Kdo z nás neudělal čin, kterého litujeme. Troufám si říct, nikdo.
Najednou je zde člověk. Člověk hlásající naději a lásku. Tak trochu sluníčkář, jak bychom ho asi pojmenovali dnes. Také možná trochu revolucionář. Rozhodně to není někdo, kdo by stál v rohu a čekal. Nevinný, hýbající dějinami. Jako nikdo jiný.

zdroj: www.flickr.com

Právě tenhle Člověk miloval. Miloval až za hrob. To zní dnes už jako ubohá fráze. Nebo snad ne? Láska? Co to je?
Přesně tak dnes fungujeme. Přestali jsme věřit v hodnoty, které dávají životu smysl.
A když nedávají smysl hodnoty, nedává smysl život sám.

A co také to sebeobětování? To by jen tak také někdo neudělal, že? Vždyť jsme tak dobří, šikovní, racionální a vůbec, dnes tak dobře rozumíme světu!
Byla by nás přece škoda!
A přece šel ten nejlepší z nás na smrt.
Proč?
Člověk bez viny. Neodsuzující ty, kteří vinu měli. Ty, kteří o ní věděli a jejich okolí nevynechalo příležiost na ni poukázat.
Jak trefné, dříve, dnes a bohužel i zítra. Jak rádi hodnotíme. Všechno. A nejraději člověka. Hrajeme si jako malé děti, na policajty a lupiče. My jsme vždy ti policajti rozhodující o tom, co je správné.
Ale právě dnes nám Ježíš možná ukazuje, že správná cesta je jiná. Že nemáme být těmi policajty hlídajícími naše, často domnělé, zákony. Možná máme být právě těmi naivními snílky, za kterého by byl považován Ježíš dnes. Nést hodnoty. Nést naději. Nést lásku. Ano, s ní i kříž. Láska neexistuje bez bolesti. Ale právě bolest dává lásce ten nejhlubší smysl.
Láska není jen let v oblacích. Občas je to cesta plná bláta a kamení. Cesta na hraně propasti. Velikonoce nám ukazují, že pád jde překonat, a ne jeden. Ukazují, že i pád na úplné dno jde překonat. Že jde vstát. Že situace, kterou považujeme za konec, koncem být nemusí. To je nejkrásnějším poselstvím křesťanství.

Zároveň chápu, že toto je v mnoha ohledech nepochopitelné. Ta Láska. Ta nekonečná Láska. Ta bolest. Ježíš byl bičován, zbit a přibit na kříž. Takovou bolest si asi těžko dokážeme představit. Bližší nám možná bude posměch, samota, nebo pohrdání. I přes naše chyby je špatně snášíme a těžko odpouštíme těm, kteří naše nepříjemné pocity způsobili. Možná jsme zažili tolik zklamání, že v lásku člověka k člověku už nevěříme. Nechceme být zklamaní znovu. A je to pochopitelné.
Jak tu tedy mohl být Někdo tak bezchybný? Jak někdo dokázal mlčet navzdory bezpráví? Jak někdo dokázal odpouštět těm, kteří Mu plivali do tváře? Jak někdo mohl vydat svůj život za jiné? Jak by někdo mohl vydat svůj život za každého z nás. Za mě. Za Tebe. Z ty, které máš rád/a.
Jsem katolička, a přesto je mou odpovědí, nevím.
Takovou, absolutní, lásku si nedokážu ani představit. Natož pochopit.
Jen matně cítím, že přesně tak to bylo a je. Ale i tyhle matné pocity stačí. Jsou slabé. Dokonce bych řekla, že slabší, než je u katolíka zvykem. Ale stačí.
Ježíšův příběh je a bude velkým, nepochopitelným tajemstvím. To je každý velký příběh. Tenhle bych nazvala tím největším, nejnepochopitelnějším, ale také nejkrásnějším.
Přála bych si, abychom mu plně uvěřili. Ježíš nás zve, abychom byli součástí Příběhu. Jsem si jistá, že nás nechce třídit na kladné a záporné postavičky. Ví, že jsme dva v jednom. A miluje nás přesně tak. Chápe a neodsuzuje. Často na rozdíl od nás katolíků.
Jeho Příběh je, jak jsem naznačila výše, i naším Příběhem. Každý z nás píše další kapitoly. Chtěla bych nás všechny povzbudit. Snažme se o Příběh s dobrým koncem. S Ježíšem po boku věřím, že je docela dobře možný.

 

www.signaly.cz/podporte