Na prvním místě bych měl poslouchat Boha

Je na páté misi. Modlí se, aby ho Bůh uchránil konfliktů, ve kterých se bude zabíjet. Koho poslouchá a koho naopak komanduje? Ptáme se kapitána Kamila Víchy, vojenského kaplana v Kábulu.

Koho jsi, Kamile, podřízený? Koho vlastně posloucháš? Papeže nebo svého armádního nadřízeného?:) 

To je tak trochu zapeklitá otázka:-). Na prvním místě bych měl poslouchat Boha, no a pak je to dvojí kolej. Od velitele útvaru, kde sloužím, dostávám rozkazy po té vojenské stránce. Jako jsou cvičení, nástupy, různá školení, výcvik a běžný vojenský život. Pak je tu ale hlavní kaplan, pod kterého spadám odborně a který je garant naší služby v armádě. Ale jinak stále platí poslušnost, kterou jsem kdysi slíbil biskupovi. Pravdou je, že máme ale celkem volnou ruku a je to spíš vše o spolupráci a hledání, jak pomáhat těm, kdo slouží naší vlasti, než o plnění nějakých rozkazů. 

Máš hodnost kapitána. Tu máš automaticky jako kaplan nebo jsi musel projít nějakým výcvikem, zkouškou, odkroutit X let? 

Jako kaplani jsme v AČR zařazeni na takzvaná tabulková místa. Každé místo v armádě má svoji “tabulku”, která říká, jaké bys měl mít na jaké místo vzdělání, jaké kurzy a oprávnění, čím vším bys měl projít a co bys měl splňovat. A protože sloužím na pluku, tak mám hodnost kapitána. Kdybych sloužil na praporu, tak bych byl poručík či nadporučík a tak podobně. Je to dáno kariérním řádem armády, který stanovuje, kde je jaká hodnost, po kolika letech můžeš být povýšen a podobně.  

Kdo musí poslouchat tebe a kdo zase tě může komandovat? 

Jako kaplani máme výjimku, že nevelíme a neprovádíme žádnou kontrolní činnost. Ne že bychom si to občas při výcviku nebo když vedeme vlastní výcvik či program nezkusili, ale je to jen výjimečně. Mě osobně velí velitel pluku, pod kterého spadám, a v jeho nepřítomnosti jeho zástupce. No a pak samozřejmě ten, kdo vede výcvik, třeba na střelnici, nebo na cvičení.  
 

Dostal jsi tedy na začátku nějaký vojenský výcvik? Jaký a v čem? 

Ano na začátku vojenské služby každý prochází Základním vojenským výcvikem, který je ve Vyškově a trvá tři měsíce, a to i kaplani. Ale to už je hrozně dávno:-). Ale pokud to jde, stále se účastním Etických seminářů pro nováčky během jejich základního výcviku. Pravidelně je míváme v Lulči, kde je Pastorační centrum Duchovní služby AČR.

Etický seminář - to je tedy povinný seminář pro každého nováčka? 

Etické semináře jsou zaměřené na problematiku, kterou může přinášet služba v Armádě. Skloubení profesního a soukromého života, vše co může obsahovat práce vojáka a současně člověka jako člena společnosti či manžela, manželky, otce, matky a podobně. Etické semináře připravují a vedou kaplani. Snažíme se o zážitkovou pedagogiku a o to, aby se spíš nastolovaly otázky, které by si měli klást vojáci či nováčci a na které by si také sami měli hledat odpovědi. A ano měl by jím projít každý nováček.

Patříš k 53. pluku průzkumu a elektronického boje. Co si pod tím máme představit? 

Tady bych odkázal především na webové stránky pluku. Ale jinak mám na starosti po duchovní stránce a stránce lidského rozměru službu u útvaru a jemu podřízených jednotek. Jako každý útvar v armádě má i tento svá specifika. A to, že máme útvary a lidi na odloučených pracovištích po celé republice. 

Ale stručně, sloužím u 53. pluku průzkumu a elektronického boje. Ten se skládá z velení a štábu, Centra ISR a jednotlivých praporů. Centrum Intelligence Surveillance and Reconnaissance je zjednodušeně řečeno skupina vojáků vyhodnocující informace z terénu, které zpracovávají a posílají dál odpovědným osobám jako podklady k rozhodování. Pod plukem jsou v současnosti tři prapory. Prapor elektronického boje, Průzkumný prapor a vznikající Prapor bezpilotních prostředků. Všechny tři podle svých schopností a vybavení slouží k získávání informací z terénu podle svých specifik. Průzkumáci pohybem v terénu a pozorováním, elektronici sledováním všeho, co běží vzduchem ať už rádiem či jiným způsobem no a bezpilotní prostředky zase zajišťují sledování a pohled ze vzduchu. Část vojáků je v Opavě, část v Prostějově, někdo v Táboře, teď by snad měl přibýt Přerov. Pak máme ještě malá odloučená pracoviště po celé republice, protože mimo jiné sledujeme i letecký provoz. S modernizací armád a způsoby komunikace se tyto prostředky stávají čím dál důležitější, protože spoustu věcí je možné z elektronického spektra vysledovat na velmi velkou vzdálenost. Bavíme se o stovkách kilometrů, což může být rozhodující pro včasné a správné rozhodování. 

Jak se liší tvoje práce nebo poslání v ČR a jak na misích v zahraničí? 

Rozdíl je to dosti velký. V ČR v práci jsem s vojáky během pracovní doby, někdy i po "odpolednech" či jako návštěva u nich doma nebo třeba i společně v hospůdce. Občas někoho připravuji na svátosti nebo vedu společnou akci. V zahraničí, “venku”, je to 24/7. Tam je daleko více možností k rozhovorům, společnému trávení času, jako je sport, sledování filmů, jídlo nebo jen pokec. Ale tam se také víc ukáže, co v kom je. "Venku" neutečeš domů nebo do hospody. Takže je to někdy i náročné na mezilidské vztahy. Do toho se často ještě řeší problémy z domu, které ale přes telefon a internet vyřešit nejdou...  

“Hrozí” ti případné nasazení do boje? Předpokládám, že jako příslušníkovi armády ano. Jak by se změnila tvoje práce v případě válečného zapojení? 

V každé zahraniční operaci je riziko boje zvýšené a každý zná své místo a úkol. Každý ví, kde má být střelec, kde velitel, kde spojař a kde zdravotník a kde kaplan. Kaplani patříme k podpůrným prvkům, ale to neznamená, že kdybychom se ocitli v nějaké krizové situaci, že zalezeme a schováme se:). Ale jsou to zatím jen teoretické řeči, naštěstí. Avšak s vývojem ve světě kdoví, co bude za pár let. Do jakých situací se budou dostávat naši vojáci a kam je budeme jako kaplani doprovázet.  

Přijde mi, že skloubení vojenské služby a služby Bohu je pro chlapa docela zajímavá nabídka. Jak to máš ty? “Baví” tě být mezi vojáky a v “drsných” misích, v nebezpečí apod.? 

Tak momentálně jsem na páté misi, což znamená nějakého dva a půl roku života. Jestli mě to baví? Ani nevím, je to jiný druh práce než doma. Vůbec celá služba v armádě je dost jiná než ve farnosti, zvláště v tradiční farnosti. Tím neříkám, že podobné výzvy jako oslovovat nové lidi, chodit do nepříjemných situací pro vyšší dobro než je mé pohodlí, čelit dalším výzvám a hledat odpovědi a způsoby komunikace, nemají i kněží v civilu. Asi se to také dost liší podle farností a míst. Ale pravdou je, že tady člověk musí snést dost nekorektního humoru a slovník také nebývá zrovna akademický :-) 

Asi sis musel nějak ve své hlavě a s Bohem srovnat, že se může stát, že bys musel být účasten nebo nápomocen nějakým konfliktům, ve kterých budou zabíjeni lidé….? 

Modlím se za to, aby mě od toho Bůh uchránil. A pokud by něco takového nastalo, aby on byl tím, kdo mi dá správná slova a ukáže cestu. Zatím se mi to vždy nějak vyhnulo. Ale tu diskusi, kam všude následovat a podporovat naše vojáky, kam je politici posílají, tu diskusi mezi kaplany vedeme stále. A určitě by se mohlo stát, že politici (bavíme se na teoretické rovině) pošlou vojáky do konfliktu, který bude odporovat mezinárodnímu právu a i pojetí spravedlivé války a obrany, a my řekneme "sorry, ale do toho jako kaplani nejdeme". Ale jinak služba ve vojsku stojí na spravedlivé válce, přiměřenosti a úctě ke každému člověku.

Jak tě vnímá okolí? Vystupuješ nejen za sebe, ale vlastně reprezentuješ církev, Boha… Berou tě mezi sebe - kapitán co nekleje nebo to i schytáváš za církev apod.? 

Většinou jsou první okamžiky a dny takové to oťukávání, co "na to" řeknu a co vydržím, jestli se neurazím a co vše snesu:). No a pak to přijde. Celibát, upalování čarodějnic a inkvizice. Občas se vyskytne pozitivní hodnocení “křížových výprav”, teda jen na východ :-) No a pak také restituce a bohatá církev. To jim pak vyprávím svoji zkušenost z farnosti. Jak jsme to měli s tou bohatou církví:-). A občas se i stane, že “sklízím”, co někdo druhý “zasel”. Ať už pozitivní zkušenost nebo negativní. 

Jak vypadá tvůj běžný den? A co nejčastěji “duchovního řešíš” v rámci své služby? 

Obecně, ať už doma nebo venku, se snažím, aby den obsahoval modlitbu, mši svatou, cvičení, studium, setkání a povídání s lidmi, nějakou četbu a v rámci sebezáchovy, zvláště na misi, se snažím vstávat brzy a udržovat řád. A co nejčastěji duchovního řeším? Doma to jsou příležitostné svátosti a venku, jak kde. Ale teď na současné misi to jsou mše svaté, zpovídání a duchovní rozhovory.   

Doprovází tě nějak tví církevní nadřízení? Mátě nějakou supervizi, psychologickou pomoc? Pochválí tě někdo, probírá s tebou práci, situaci apod?:) 

Míváme setkání kaplanů několikrát do roka, kde je možnost se setkat a probrat, co koho pálí, čím kdo žije, komu se co podařilo a co ne. Ale nějakou systematickou supervizi nemám. Asi by to nebylo na škodu. No a pak už jen s kolegy probíráme témata, podle situace. Ale hlavní kaplan a kaplan na Velitelství pro operace, pod kterého spadám na misi, tak ti s námi komunikují.  

Jak dlouho můžeš být ve službě kaplanem? Nebude ti jednou chybět armádní prostředí? Přeci jen sloužit na misi vojákům je asi jiné, než třeba mít na starosti 5 studených kostelíků s pár věřícími. 

Kdysi v začátcích Duchovní služby byla vize, že by kněží chodili do armády tak na 6-8 let a že by se střídali. Ale vzhledem k počtu zájemců a počtu míst, která je potřeba obsadit, nakonec praxe ukázala, že je potřeba zůstat déle. Teď v současné době nemáme nějaké časové ohraničení. Záleží na každém jednotlivě a na církvi, která ho posílá. Takže i v mém případě je to stále otevřená otázka :-) No a až jednou v armádě skončím? Tak půjdu zase dál čelit jiným výzvám, které přede mě Bůh postaví. Bude to jiné, ale věřím, že to bude mít taky svůj přínos a bude to dobré, tak jako je to teď.