Vypadalo to tak nevinně, že budeme zase z kanape sledovat v televizi trable někoho jiného. Čína je přece tak daleko. Senzace, soucit, často obojí. A pak Itálie. Pořád ještě to není za humny. Jenže lidé se vrátili z prázdnin a nemoc je nejen za humny, ale i za rohem. Možná i v autobuse, který právě přijel. Prý se nemusí bát ten, kdo je mladý a zdravý. Snad půjde pomoci i tomu, kdo mladý a zdravý není. Bude to stát úsilí a je tu riziko, že to občas dobře nedopadne.

www.filckr.com 

Před dvaceti lety se mluvilo o konci světa – málokdo vážně, ale tématem to bylo. Někdo na otázku, co by dělal, kdyby měl zítra nastat konec světa, odpověděl, že by si koupil masové konzervy a schoval se do sklepa. Cha, řekne si křesťan. Já bych šel docela pomalounku ke studánce a modlil bych se.

Dneska nenastává konec světa. Koupit si masové konzervy není nesmyslný nápad. Modlit se také není nesmyslný nápad. A jde dělat ještě víc. Čeká nás zřejmě několik týdnů doma, bez běžných aktivit. Někoho celý den, někoho minimálně po práci, kdy nebude kam jít. Děti dostávají ze škol a skautských oddílů návody, jak smysluplně prožít čas. Napadají mě další věci, které se dají dělat, když sedím doma, venku číhá nebezpečná nemoc a já se modlím, aby nikdo z mých blízkých z rizikové skupiny neměl smůlu a někoho nakaženého nepotkal.

 

Moji blízcí vědí, že je mám ráda. A co ti vzdálenější? Učitelé ze školy, vedoucí z oddílu nebo kroužku, paní prodavačka nebo lékařka, která před pár lety odešla do důchodu – v dnešní době mobilů a e-mailů není nijak složité jim napsat pár vět, že na ně myslím, že si vážím toho, co pro mě udělali, zeptat se, jestli něco nepotřebují. Potěšit někoho není nikdy zbytečné.

Pak jsou tu lidé, kteří si možná myslí, že je nemám ráda. Těm bude těžší psát, ale stejně to stojí za to. Kdyby ta hloupá nemoc ublížila jim, bylo by to ještě těžší, vyčítat si, že člověk nenašel odvahu. Někdy ani není třeba se omlouvat, nikdo už neví, kde se vztahy zamotaly. Stačí napsat něco milého – některé zamotance se po letech rozplétají překvapivě lehce a člověk jen vrtí hlavou, že to neudělal dřív. A jestli je třeba se omluvit – tím spíš je třeba psát. Co kdyby ta nemoc navštívila mě? 

 

No jo, co kdyby navštívila mě? Vědí lidé kolem mě, jaké mám zdravotní problémy? Vědí, jaké léky pravidelně užívám a jaké léky třeba užívat nesmím? Vím to já o nich? Jestli mi stálo za to táhnout ze samoobsluhy tašky s konzervami, oč méně smysluplné je sbalit si tašku s pár kousky prádla, hygienickými potřebami a oblíbenou knihou a náhradní nabíječkou na mobil? Kdyby mi bylo ouvej, ocením to. Když mi ouvej nebude, mám základ na první pořádný výlet, až bude odvolán stav nouze.

Naše babičky mívaly dobrý zvyk mít našetřeno na pohřeb a se svými potomky čas od času hovořit o tom, co mají udělat, až ony tu nebudou. Dnes se to považuje za málo vkusné, a to i v době pandemie. Jenže, jak kdysi pochopil i Woody Allen ve svém filmu – to, že nejsem nemocný, neznamená, že neumřu. Jen neumřu teď a na tuhle nemoc. Popírání vlastní smrtelnosti vede k tomu, že člověk leccos nestihne. Organizace, která lidi umíráním provází, Cesta domů, to ví moc dobře a vytvořila pro to stránky s věcným názvem mojesmrt.cz. „Neumíráme tak, jak bychom si přáli. A je to hlavně proto, že o tom s nikým nemluvíme,“ píšou tam. 

 

Budeme teď mnoho slunečných dopolední a mnoho tmavých večerů doma v úzkém kruhu. Můžeme tomu s nadsázkou říkat třeba „morbidní hodinka“, abychom překonali ostych. Dozvědět se, co by si moji nejbližší přáli zažít před tím, než umřou, kde mají uložené smlouvy od nemovitostí, jestli někomu něco nedluží nebo u někoho naopak něco nemají, a nakonec i koho by chtěli pozvat na svůj pohřeb a co by tam chtěli zahrát, to neškodí ani desítky let před tím, než na smrt opravdu dojde. Ta přání se dají začít plnit hned, dluhy se dají řešit a známému se dá napsat, jestli by nechtěl vrátit kolo, které u něj už pět let překáží ve sklepě. Kina jsou zavřená, čas na to je.

 

Obavy k životu patří a kdo žádné nemá, život si rozhodně neprodlouží. Hrozí-li mi pobyt doma bez možnosti nákupu, je koupě konzerv a kompotů na místě. Takové obavy nikdo netají – je to dokonce zdrojem zábavy, povídat si se známými o tom, kde ještě mají toaleťák a kam už nestojí za to chodit. A pak jsou obavy skryté, které neradi ventilujeme. Jenže i ty nás mohou vést k prozíravému jednání. Takže jestli kolem nás víří kapénky s nákazou, nespokojme se s plechovkou kondenzovaného mléka a chtějme víc. Využijme toho, že je nám morbidní téma naservírováno televizí, rozhlasem i internetem a srovnejme si věci tak, jako by se nás to nebezpečí týkalo. Nebude to méně smysluplně využitý čas, než když budeme s rodinou hrát deskové hry nebo vyřazovat obnošené dětské prádlo. Proč z téhle nelehké doby nevykročit s trochou splněných úkolů do foroty a s pár obnovenými přátelstvími? To, že se nemůžeme potkávat, nás může přiblížit - a byla by škoda si tuhle příležitost nechat ujít.

Napsala: Theodora Heller