Na výletě #2: Po hřbetě dávného draka

Z Vranova přes Babí lom do (opět) Kuřimi

Délka trasy: 8 km

Náročnost trasy: hodně kopců nahoru, hodně kopců dolů a hlavně celkem ozlomkrková horolezecká vsuvka. Malé děti, psy, kola a bolavá kolena nechte doma.

Podrobný itinerář: Busem 57 (jezdí jednou za hodinu) na zastávku Vranov-bus, odtud vede červená směr Babí lom. Z rozhledny krátce po žluté a potom po modré na Kuřim. Skály jde obejít po modré z rozcestníku Babí lom. 

Varianta trasy: z Babího lomu po červené do Lelekovic a na nádraží v České (7 km) nebo pokračovat z Lelekovic po červené podél Ponávky až k řečkovickému nádraží (12 km). 

K čemu já si plánuju trasy x týdnů dopředu, když pak stejně vyrazím někam úplně jinam? Nicméně můj čtvrteční výlet měl všechno, na co jste už zvyklí - bahno, vítr, dobrodružství a rozhlednu. Zajímalo by mě, co budu dělat, až mi rozhledny dojdou. 

Nicméně, sbalila jsem batoh (zjistila, že nemám flašku a šla tak na sucho), do sluchátek strčila Tři sestry a Strašidelný dům a vyrazila busem 57 do Vranova. Chytrák Katusi si vybrala chvíli, kdy se děcka vracely ze školy, do cílové stanice jsem ale dojela s pár posledními cestujícími, všechna omladina se vyhrnula ven v Soběšicích a Útěchově. Když už jsem byla na Vranově, nemohla jsem se nevyšplhat ke kostelu. Je odtud výhled na celou vesnici a ještě kus dál a taky tady mají celoročně přístupný mechanický betlém. Hodíte minci, dostanete muziku, světýlka a hýbání. Ale tam jsem nešla, neb jsem zjistila, že u kostela opravdu žádná značka nevede a že musím zpátky dolů.

Červenou se mi nakonec podařilo chytit a statečně jsem zamířila do lesa. Než do něj dojdete, otvírají se výhledy, je tu klid, nepotkala jsem ani nohu, bylo teplo, sluníčko, mráčky, jarní idylka. 

Kolem Brna to lesy během nedávných větrných dní zas tak moc neodnesly, ale u Vranova to teda vypadá jako po výbuchu. Většina kalamity je už zpracovaná a hromady dřeva se tyčí ve dvou řadách do výšky druhého patra. K tomu je to samozřejmě rozježděné na maděru, takže pozor hned na dvě věci - na případný pohyb těžké techniky a na bahno až po kotníky. 

Po chvilce minete lesní školky LMB, kde je dle počasí otevřený bar U Jelínka. Teď nicméně otevřený nebyl (a i kdyby byl, neměla jsem ani korunu) a já si to štrádovala dál k Lelkovadlu. To je zastavení naučné stezky Krajem říčky Ponávky (kterou rovněž doporučuji vaší pozornosti) a kdybyste nevěděli, k čemu takové lelkovadlo slouží... nuže, k odlelkování. Prošla jsem jím radši několikrát, abych byla odlelkovaná do zásoby. (Ale asi to k ničemu nebylo, protože teď zrovna bych měla psát článek na konferenci a místo toho vám povídám o své velkoleposáhlé výpravě na hřbet dávného draka.) 

Vyškrábat se na hřbet Babího lomu bylo těžší než mapa slibovala, ale upocená a udýchaná jsem to zvládla. Než jsem zamířila k rozhledně, odskočila jsem si nejdřív na místo, kde stával dřívější vyhlídkový altán. Nadšeně jsem vyskákala po pár kamenech a netušila, jak brzo mě to kamenné nadšení opustí.

Navnaděná pár skalkami jsem se vydala vstříc rozhledně, na kterou mám velmi příjemné nostalgické vzpomínky, kdy jsme tu byli s komárovskými ministranty (v zimě!) a přímo na rozhledně soutěžili ve stavbě sněhové repliky výše zmíněné stavby. Nejpříjemnější samozřejmě bylo, že jsem stavěla ve stejném týmu s mým tehdejším milovaným, dnes již odětěným kamarádem.

A tu se dostáváme k tomu drakovi z nadpisu. Protože hřbet Babího lomu je opravdu hřbet. Vpravo propast, vlevo propast. Nahoře šutry, naskládané jako hřbetní šupiny nějakého plaza. Prolízačka pro odvážné. Nejdřív to bylo celkem v pohodě. Potom začalo foukat tak, že jsem odlítávala. A do toho se celou cestu skáče na skalky, ze skalek, přes ďoury, do ďoury... Byla jsem pěkně rozklepaná, ale to jen proto, že mi klouzaly boty. Nicméně v zimě či za deště sem fakt nechoďte. A malé děti a psy taky radši nechte doma. Aby to nedopadlo jak s mým bratrem, který tu na nás kdysi za pokřiku "Loupežníci" vyskočil a setrvačností pokračoval do údolí (dobře to dopadlo, byl zavčasu zachycen rodičovskou rukou). 

Přiznám se bez mučení, že jsem při prvním spatření rozhledny zajásala. Skály dobrý, výhledy dobrý (listí nebylo, takže o to lepší), ale všeho moc škodí, já si narazila obě holeně, bolelo mě koleno, odrbala jsem si nehty a navíc se furt děsila, že mě to sfoukne dolů do údolí (já jsem vážně máčka). Jenže jsem tu proklatou věž viděla ještě dalších asi deset minut, než se mi přes kamenné moře a dračí šupiny zdařilo k ní dohrabat. Takže Katušin tip: neříkej hurá dokud nelezeš nahoru. 

Na rozhledně je malý pokojíček u paty, kde si můžete dáchnout a dá se tu i přespat (byl-li by tu smělec, co by vydržel hučení meluzíny v tubusu nad hlavou). Chvilku jsem v něm pobyla, přečetla si pár vzkazů na zdech a pak odvážně vyrazila po schodech vstříc vrcholu a větru.

Je mi jasné, že si už nejspíš ťukáte na čelíčko, proč furt lezu na rozhledny, když se bojím. Jenže uznejte, nevylézt tam by bylo jako jít do kina a celý film čekat v předsálí. A navíc, přilepená na zábradlí s hrůzou v očích jistě tvořím zábavný prvek. Jediné štěstí, že to nikdo neviděl. Ona totiž babílomská rozhledna má nízké zábradlí i na mě, takže jsem se uklidňovala tím, že se tam určitě bojí všichni. (Ale příště vyberu asi radši něco bez rozhledny, než se mi začnete škodolibě smát za ta moje větrná extempore. Až ovšem někdo bude potřebovat vítr třeba na pouštění draků, dejte vědět. Zařídíme, zajistíme.)

Čekalo mě seskákat pár posledních skal do normálního lesa a tu jsem učinila chybu. Můj původní plán byl sejít po červené do Lelekovic, zavzpomínat na jedny dávné hody a pak se rozhodnout, jestli jet busem zpět nebo pokračovat do Mokré hory podél Ponávky či seběhnout kousíček na nádraží v České a jet domů vlakmo. Jenže jsem najednou stála v lese a byla na žluté. Jsem v nadšení, že se se mnou věž nezřítila, nějak přehlídla, že červená vede za rožkem a vydala se po první cestě dolů.

Došla jsem k rozcestníku Pod Babím lomem a zhodnotila, že teda zase zamířím do Kuřimi, když tam mají na nádraží tak dobré kafe. Nastal dlouhý sestup (taky radši chodíte nahoru než dolů?) a při podcházení silnice u Podlesí jsem se nějak ztratila. Šipénky na stromě byly poněkud matoucí a zrovna dvakrát nekorespondovaly s mapou, tak jsem se na to rovnou vykašlala a zamířila k "průsmyku" mezi Horkou a Zárubou. Cestou jsem potkala koťátko, takže nakonec i zviřátková vsuvka byla, a vlak stihla tak tak. Poslední pohled na hřbet spícího draka s rohem rozhledny na konci a vzhůru domů! Nakonec jsem byla ráda, že jsme nešla po původní trase, sluníčko se klonilo k obzoru a já byla totálně ucaprtaná. 

A co říci závěrem? Skvělý výlet! Doporučuju všemi deseti těm z vás, které už nebaví obyčejné procházky po rovině. Ten ani ne kilometr skal a skáliček je skvělý a napínavý. Radši tam ale nechoďte sami, je tam kam spadnout a příjemné by to zrovna nebylo. Rozhledna je otevřená celoročně, ale jak jsem říkala, radši si vyberte dobré počasí. 

Celá trasa zde.

Stále tu mám výzvu pro vás, čtenáře. Neb jsem z Brna, pochopitelně budou tipy na výlety a procházky v rozumném brněnském dosahu (většinou vlakem či MHD). Pokud byste se ale rádi podělili o nějakou zajímavou trasu v okolí vašeho bydliště, určitě se neváhejte realizovat. Stačí naťukat pár řádků, odkud kam, jak jste si to užili, co se vám přihodilo, nějakou tu zajímavost na trase, náročnost, přihodit fotku dvě a poslat mi to na mail [email protected]. Budu moc ráda, když se do téhle série zapojíte a třeba tak někomu ukážete netušené krásy vašeho kraje. 

Výletům zdar a držte se od lidí dál!

Vaše Katusi

(P.S. Výlet proběhl ještě v době předkoronavirové)