Co má společného reklama a evangelizace? A jak by mělo vypadat PR církve? Zeptali jsme se Karla Studeného ze společnosti Bumerang film s.r.o. 

 

Ahoj Karle. Jsi ze společnosti Bumerang Film, která tvoří moderní videa s křesťanským obsahem. Proč? Jak jste se k tomu dostali? Jste snad firma plná křesťanů?:) 


Naše produkce Bumerang Film vznikla z iniciativy lidí studujících filmové obory na UTB. Tyto lidi mimo lásku k filmu spojovala i víra, což zpětně vidím jako velkou výhodu při zakládání firmy. Člověku to od začátku nastaví správné hodnoty a mantinely. Videa s křesťanskou tématikou nás provází odjakživa, prakticky jsme na nich začínali. První z nich byl myslím spot pro Maltézskou pomoc, no a protože ten náš křesťanský mediální rybníček je docela malý, tak se to pak na nás začalo hrnout :D  

Slyšel jsem váš příspěvek na konferenci o digitální evangelizaci a hodně mě zaujala myšlenka o společných rysech reklamy a evangelizace. Můžeš to víc přiblížit? 


I když to spojení zní možná bizarně, společné rysy reklamy a evangelizace jsou zjevné. Obojí si klade za cíl nějakou změnu u příjemce. Cílem reklamy je zvýšit poptávku po zboží, vytvořit silnou značku, kterou lidi budou mít rádi. Evangelizaci já chápu dost podobně. Cílem každého křesťana by měla být snaha o to, aby lidi kolem něj zvýšili svou poptávku po víře. V reklamním světě máte vyhráno, jakmile na svou stranu získáte tzv. opinion leadery, tedy lidi, kteří mají ve svých sociálních okruzích vliv na ty ostatní. Jakmile tito lidé začnou o vaší značce nebo produktu mluvit, je to vlastně to nejlepší, co se vám může stát. Jde totiž o neplacenou formu reklamy, která má ovšem obrovský účinek. U nás křesťanů je to mnohdy kámen úrazu, je pochopitelně snazší pochlubit se novým telefonem nebo bundou než zážitkem ze mše svaté. A tak se každý z nás uzavíráme do svých vnitřních prožitků, které jsme schopni ventilovat možná někde ve spolču, ale u piva s kamarády děláme službu spíš značkám našich tenisek. U reklamy je také důležité mluvit jazykem mého cílového publika – v reklamě na pivo je fotbal, v reklamách na prací prášek jsou děti. U evangelia je to stejné – Ježíš mluvil jazykem jeho tehdejších posluchačů – mluvil v podobenstvích. To jsou vlastně takové biblické reklamy. Zjednodušené příběhy, které demonstrují myšlenku na obrazech, které jsou platné dané době. V tomhle je potřeba neustále držet krok. Myslím, že kdyby Ježíš žil teď, podobenství o rozsévači nebo marnotratném synu by určitě vypadalo trochu jinak, možná by klidně mohlo mít podobu Facebookového statusu nebo videa na YouTube. 

 

Jaký je současný trend v reklamě. Jaké formáty, v jakém stylu, na co se zaměřují, na jaké platformy se vyrábí? 


Obrovským trendem posledních let je možnost precizního cílení reklamy.  Internetové prohlížeče mají o každém z nás hromadu dat, která ochotně přeprodávají inzerentům. Ti tak přesně vědí, co nás zajímá a co bychom mohli nakoupit. Vzhledem k technologickému pokroku je tvorba videoreklamy čím dál levnější a v nejrůznější kvalitě si ji tak může dovolit takřka každý. Tím, jak se zrychluje doba, začíná člověk být čím dál vybíravější v tom, co bude sledovat, den má totiž stále 24 hodin, zatímco možností co dělat, neustále přibývá. Proto čtení reklamních inzerátů ztrácí smysl. Budoucností je video, tím inzerent dokáže do příjemce nastřelit za pár vteřin požadovanou informaci, zabalenou do emočního balíčku, a nadiktuje mu tak, jak se u přijímání informace má cítit. Video apeluje na množství našich smyslů a dokáže tak zprávu předat mnohem efektivněji. Velice populárním formátem na internetu je tzv. bumper, což je 6 vteřinová reklama před videem na YouTube. Cena za zhlédnutí je směšná, a u těchto krátkých formátů není možnost je přeskočit, takže inzerent dostává záruku toho, že divák uvidí celý spot. Dobře udělaný bumper tak může mít obrovskou účinnost.  

 

Tvrdíte, že videoreklama je jedna z nejúčinnějších forem reklamy vůbec. Proč to tak je? Co je nutné splnit, aby to tak bylo?

 

Video spojuje spoustu prvků, kterými lze ovlivňovat přijetí dané informace. Když uvidíte na papíře nápis „kupte si naše párky, jsou křupavé,“ tak to s vámi nejspíš nijak nezamává. Když uvidíte fotku párku s tímto textem, začíná to být zajímavější. Když ovšem ve videu přidáte příjemnou hudbu a zvuk křupnutí spolu s hlasem známého herce, máte jasně pojištěné, jak má informace vyznít. Pokud je tedy tvůrce videa šikovný, vyzní reklamní spot přesně tak, jak má. Na řadu pak ale přichází otázka, jak vlastně má vyznít a to už je práce pro reklamní stratégy, lidi, kteří jsou tak trochu psychologové a tak trochu obchodníci. V závislosti na výzkumech a hypotézách stanoví, co je potřeba udělat proto, aby lidi koupili třeba tenhle křupavý párek. Video pak funguje jen jako nástroj téhle strategie, byť klíčový. Ani skvělé video či strategie nebudou fungovat, pokud klient nemá prostředky, které investuje do médií – do placeného šíření reklamy. Spousta lidí jednotlivé části téhle skládačky vynechá – vytvoří třeba krásné video, které ovšem není podloženo žádnou strategií a nezbudou ani peníze na jeho šíření. Takovýto počin je většinou odsouzen ke zkáze.

 

Jako věřící člověk se zajímáš i o církevní dění. Co z tvého pohledu chybí církvi v komunikaci, PR?


V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že církev jsme my všichni. Značkám jde o to prodávat svůj produkt. Jde jim převážně o zisk. Produktem církve je ovšem Boží slovo, láska a život věčný, každý člověk v církvi by proto měl usilovat o propagaci těchto „produktů“. Samozřejmě máš asi na mysli nějakou oficiální komunikaci ze strany církve. Problém je v tom, že ani já sám si nedokážu vybavit, jestli nějaká oficiální komunikace vlastně existuje. Jasně, máme představitele, a ti se vyjadřují do médií. Problém je v tom, že média se ptají neustále dokola na ta samá témata, potřebují senzaci, kterou jejich médium prodá. Tu agendu témat pak nenastavuje církev, ale nastavují ji novináři a inzerenti. Většina rozhovorů se tak točí okolo celibátu, předmanželského sexu, potratů a restitucí. Takový je obraz církve, tak lidi církev vnímají. Ta témata jsou strašně negativní a člověk pak má pocit, že církev tu působí jako nějaká instituce, která neustále lidem něco zakazuje a diktuje, což pochopitelně dnešním liberálům ježí chlupy. Politici to třeba začínají chápat – nestačí jen čekat na to, až se mě novinář na něco zeptá, ale je potřeba začít proaktivně komunikovat – ukazovat, co dělám a jaké mám plány. Z mého pohled církvi tohle chybí, mít jasnou a ucelenou komunikaci a zřetelně říkat, proč jsme tady. Ne kárat a zakazovat. Být transparentní a otevřeně o věcech mluvit, bez floskulí. Spíš světu dávat, je toho tolik a lidí, kteří začínají po spiritualitě pokukovat, je čím dál víc. Jak v jednom článku výstižně psal Tomáš Sedláček, už to není ani tak o tom stavět mosty, ale spíš odchytávat lidi, kteří se kolem nás brodí.  

A jak to tedy změnit? Můžeme pomoci? Jak využít třeba videotvorbu?

 

Máme tady média, sociální sítě a spoustu možností, jak efektivně předávat myšlenky a informace. Snaha tady je, ale téměř vždy se to zasekne na nějakém článku v tom zmiňovaném řetězci. Je potřeba si uvědomit, že tvorba kvalitního obsahu něco stojí. Tak jako postavit kostel nebo opravit faru, je potřeba zamyslet se i nad tím, že mediální investice jsou nedílnou součástí chodu jakékoli fungující organizace. Není možné ty věci dělat na koleni, je to ztráta času a maření energie. Tím narážím na polovičaté řešení, kdy vznikne video (nebo seriál) byť krásné, ale vlastně neexistuje žádná strategie ani prostředky, jak s tím materiálem naložit. Výsledkem je to, že se zavěsí někam na Facebook, kde ho lajkne pár katolíků a tím to hasne. Tady se objevují dva problémy – jednak to, že mnohdy neexistují vyhrazené prostředky na šíření takového obsahu (placená reklama, PR články v médiích atp.) ale ani sami katolíci mnohdy takový obsah nesdílí a nešíří dál. Pomoci tak může úplně každý. Na Signálech toho poslední dobou vzniká spousta a myslím, že to je moc dobře. Signály ale budou jen tak silné, jak silní budou lidi, kteří je sledují.

 

Kromě jiného realizujete pro signály.cz pořad Církev za oponou. Jsou na něj skvělé ohlasy i od nevěřících lidí. Je něčím specifický nebo váš přístup? Jak takový pořad vzniká? Jsou nějaké principy, které je nutné dodržet, abyste třeba neshodili téma, ale video bylo vtipné, srozumitelné pro mladé i nevěřící diváky a seriózní zároveň?


V Církvi za oponou jsme chtěli aplikovat přesně to, o čem tady celou dobu je řeč. Zbořit nějakou médii vytvořenou oponu, která církev prezentuje jako zkostnatělou instituci, která lidem káže, jak mají žít. Být co nejvíc transparentní a nad věcí, mluvit o tabu tématech a třeba si z nich i trochu udělat legraci. Jít prostě s kůží na trh. Ale na trh, kde nakupuje široká veřejnost, ne do křesťanského knihkupectví, to je myslím taky důležitý aspekt tvorby evangelizačního obsahu, mít na paměti, koho daným výstupem vlastně chci oslovit. Úplně jinou formu bude mít článek v časopisu Nezbeda, nebo Tarsicius. Ten seriál vzbuzuje hodně kontroverzní ohlasy, někdo tvrdí, že ten seriál je rouhání, že si dělá srandu z příliš vážných témat, a já jim vlastně nedokážu úplně jednoznačně odpovědět, jestli se mýlí, nebo mají pravdu. Za tým, který to dělá, můžu říct jen to, že se snažíme dělat to nejlíp, jak umíme, se všemi zkušenostmi které máme z mediálního světa a zároveň se všemi křesťanskými hodnotami, které se od dětství snažíme žít. Kdo nic nedělá, nic nepokazí, a jak trefně píše Marek Vácha, je jednoduché jít dělat rozhovor o potratu do rádia Proglas. Nechci, aby to vyznělo tak, že se tady snažím nabourávat tradiční křesťanská média, to ani náhodou. Chci ale říct, že mediální produkt, který má oslovit širší veřejnost, musí splňovat úplně jiné parametry, a pokud svým způsobem trochu provokuje, myslím, že to není na škodu. Tady se ale dostávám zpátky k tomu, že Církev za oponou, vzhledem k tomu, jak je šířená, je vlastně v rukou mladých katolíků – primárním hřištěm, kde svádí boj o pozornost, jsou sociální sítě. A pokud mladý katolík po shlédnutí díla uzná, že stojí za sdílení, máme vlastně vyhráno, k tomu je ale potřeba odvaha. 

Církev a křesťanství – to zavání nedostatkem peněz. Není nekvalitní PR – jak jsi o tom mluvil jednoduše tím, že když nejsou peníze, není ani kvalitní výsledek? Nebo je to spíš o přístupu a schopnostech manažera, který to má na starosti? 


To, že církev a křesťanství zavání nedostatkem peněz, je bohužel trochu fenomén. V církvi jsme si tak nějak zvykli na to, že se přeci jedná o společný cíl, a že je třeba proto pracovat nezištně. Dělník ale má právo na svou mzdu, a jak se říká, co nic nestojí, za nic nestojí. Z vlastní zkušenosti mi připadá, že je to opravdu spíš o přístupu, než o nedostatku peněz. Když je na kostele potřeba udělat střecha, je jasné, že se nejspíš najme profesionální firma, spíše než Pepa z farnosti, který to tam s kladivem půjde trochu porovnat. Rozdíl mezi špatnou střechou a špatným obsahem je v tom, že špatný obsah nám při nedělní mši nemůže zabít všechny farníky a tak se to prostě riskne. Řekne se, že na to zkrátka nejsou peníze a že ten Pepa vlastně tak špatnej není. S čím se v těchto kruzích často setkávám je také to, že i když ty peníze jsou, tak to stejně radši dáme Pepovi, který má 5 dětí a potřebuje to. Tím teď nechci na nikoho ukazovat nebo zbytečně osočovat. A vlastně si sám tak trochu nabíhám, protože my jakožto křesťanská produkce církevní věci točíme. Kdybych ale skládal filmový štáb jen z těch, kdo jsou biřmovaní, moc bych toho nenatočil. Ve firmě to sice v jádru máme všichni stejně, ale je jasné, že skládat firmu s podmínkou toho, že chci ryze věřící kolektiv, prostě nedává smysl. Proto si myslím, že v církvi je potřeba takhle přistoupit k většině věcem. Zpátky ke střeše a kvalitnímu obsahu – pochopitelně se nabízí argument, že opravit střechu je zkrátka nutnost, protože jinak by to opravdu mohla být tragédie. Když se ale podívám na složení většiny našich farností, kde věkový průměr je daleko za hranicí produktivního věku, obávám se, že se nám tady k takové malé tragédii schyluje.  

Díky za rozhovor a hodně energie do vaší práce!