15. února 1924 se v Zálesní Lhotě u Jilemnice narodil do učitelské rodiny syn Jiří. Nikdo tehdy netušil, že právě spatřil světlo světa velký muzikant a komik.

zdroj

 

Jiří Šlitr vystudoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Protože byly za protektorátu vysoké školy zavřené, nastoupil jakožto úředník v továrně svého strýce ve Skuhrově nad Bělou a díky tomu nebyl totálně nasazen v Říši. Už během války se ovšem pustil do hudby - od maminky uměl hrát na klavír, založil Rychnovský dixieland (později Czechoslovak Dixieland Jazz Band). Po válce se přihlásil na právnickou fakultu Karlovy univerzity a až do roku 1949, kdy získal titul JUDr., se věnoval dále i své kapele. Dokonce vystupovali i v pražském divadle E. F. Buriana v představení Cesta jazzu.

Nebyl jen nadaným muzikantem, ale i výtvarníkem, čehož využil v době povinné vojenské služby, kterou absolvoval v Milovicích v letech 1949 až 1951. Pracoval tehdy jako výtvarník pro Ústřední dům armády. 

Zelený mundúr sundal, ale malování i hraní mu zůstalo. V padesátých letech vznikly jeho první písně, především na texty Pavla Kopty (Černá Jessie, níže v provedení Hany Hegerové, dále Drožkář nebo Dnes naposled).

Další vývoj událostí byl rychlý - Kopta vzal Šlitra na Barrandov, seznámil ho s Miroslavem Horníčkem, se kterým začal Šlitr hudebně spolupracovat. A Horníček ho v roce 1957 vzal na koncert v Redutě, kde se potkal s Jiřím Suchým. A duo Suchý - Šlitr bylo na světě!

Jiří Šlitr se nikdy jako právník neživil, byl členem Svazu výtvarníků a dokonce měl v 50. a 60. letech několik výstav. V téže době dál spolupracoval s Horníčkem, půl roku byl členem Laterny magiky (kde potkal i svou celoživotní přítelkyni Sylvu Daníčkovou). Do toho se Suchým vystupovali v Redutě při tzv. textappealech, pobouřili některé diváky při silvestrovském televizním programu a na svět přišly jejich první společné písně - Vesnická romance, Takový je život nebo Píseň o Hamletovi.

30. října 1959 otevřel Člověk z půdy novou éru - slavnou éru divadla Semafor. Šlitr byl nejdřív jen autorem písní, ale rozpad původního hereckého souboru ho dostrkal až na jeviště a diváci si ho zamilovali. Začaly vycházet desky s písněmi této ikonické dvojky, Šlitr se dokonce umístil i ve Zlatém slavíkovi. Oba se objevovali ve filmech (například v mém oblíbeném Kdyby tisíc klarinetů). V této době vznikla i jazzová opera Dobře placená procházka, kterou o rok později režisér Miloš Forman natočil coby film a v roce 2007 uvedl na prknech Národního divadla.

V roce 1966 vztahy mezi Šlitrem a Suchým ochladly. Možná to bylo způsobeno tím, že Šlitrovi stoupla sláva do hlavy, možná proto, že Suchý ho nepřizval ke spolupráci na filmu Nevěsta. Dál ale spolupracovali herecky i hudebně a naštěstí jejich odcizení netrvalo dlouho. Vztahy se zlepšily při společné návštěvě světové výstavy v Montrealu a úplně se spravily po událostech v osmašedesátém roce. Na vyhrocenou situaci dvojice reagovala politicky zaktualizovanými inscenacemi (Ďábel z Vinohrad nebo film Zločin v šantánu). Oba také podepsali manifest 2000 slov (původně rozšíření návrhu reformy KSČ, později stranou prohlášeno za kontrarevoluční. Suchému to vyneslo zákaz působení mimo Semafor.)

Šlitr ztratil své "hvězdné manýry", usmířil se se semaforáckým orchestrem (který předtím vyhodil, protože jeho vedoucí F. Havlík nechtěl směřovat bigbeatovým směrem), podílel se na televizních inscenacích, dále pořádal výstavy, dopisoval si s Jiřím Voskovcem i autorem muzikálu My Fair Lady Frederickem Loewem, snažil se prorazit v zahraničí. I přes složitou situaci v tehdejším Československu byla jeho hvězda, jak se tak říká, na vzestupu.

26. prosince 1969 Šlitr odjel do svého pražského ateliéru se slovy, že si potřebuje něco zařídit. Když se dlouho nevracel ani se nikomu neozýval, jeho přátelé po něm začali pátrat. Našli ho v ateliéru ve společnosti studentky a fanynky Jitky Maxové bez známek života. Jak se při vyšetřování ukázalo, oba se otrávili svítiplynem unikajícím z kamínek, kterými si tam Šlitr přitápěl. Původně se spekulovalo, zda nešlo o romantickou sebevraždu, či dokonce o vraždu, případ byl nicméně uzavřen jako nešťastná náhoda. V pětačtyřiceti letech tak odešla výrazná umělecká osobnost.

 

A když už je to článek plný písniček, ještě jich pár přidám.

Tři tety zpívával náš taťka (tedy jen refrén) a až nedávno jsem zjistila, že je to písnička právě Šlitrova.

Film Kdyby tisíc klarinetů miluju celý, ale pokud bych měla vypíchnout jednu nejoblíbenější, asi by to byla Babeta.

No, a protože mám odehranou pěknou spoustu táboráků, na závěr se potěšte Marnivou sestřenicí, oblíbenou stálici všech ohňů.  

Napsala: Katusi