7. února uplyne 98 let od narození jedné z nejznámějších osobností Brna – básníka Jana Skácela. Jak prožil válku, co ho pojilo s moravskou metropolí a kde všude působil, to se dozvíte v článku.

 

zdroj

 

Co je k ponechání
Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.

 

 

Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech u Strážnice do učitelské rodiny. A nejen učitelské. Jeho otec, Emil Skácel, byl synovcem spisovatele Františka Heritese (autor povídek tzv. lumírovské generace) a sám také psal a vydával pedagogická a publicistická pojednání. Dokonce vydal i sbírku básní, takže je zřejmé, že se Jan potatil. Ani jeho bratr Petr se nedal zahanbit – byl malířem, grafikem a ilustrátorem a vyučoval kresbu. 

 

 

 

 

Babí léto
Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal-
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

Mé léto,
ty už také šedivíš?

Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.

Mé léto,
ty už také šedivíš?

 

Skácel začal studovat na břeclavském gymnáziu, v roce 1938 ale přešel na královopolské reálné gymnázium v Brně (dnešní Gymnázium Slovanské náměstí), kde v roce 1941 maturoval. Právě na „Slovaňáku“ v roce 1938 debutoval ve studentském časopise. Protože za protektorátu byly vysoké školy uzavřeny, nemohl pokračovat ve studiích a nějaký čas pracoval v kině Moderna (v paláci Jalta na Dominikánském náměstí) jako uvaděč. V listopadu 1942 byl ale totálně nasazen v Rakousku, kde pracoval při stavbách tunelů a silnic. 

 

Modlitba
Studánku dej mi blízko u lesa
A nehlubokou Jenom na dlaň vody
A do ní žabku, která vodu čistí

Na podzim povybírám napadané listí
V zimě se budu starat aby nezamrzla
A v srpnu zavedu tam lidi žíznivé

A to je všechno
Snad je v moci tvé
Udělat pro mne malý důlek vody
Ve kterém by se odrážela nebesa

 

zdroj

Po válce se pustil do studií na Masarykově univerzitě, ale nedokončil je. Oldřich Mikulášek (další z významných brněnských básníků) ho přivedl do redakce deníku Rovnost. Skácel tam pracoval jako redaktor čtyři roky, v roce 1952 byl donucen odejít a rok pracoval coby údržbář v Závodech přesného strojírenství (dnešní Zetor). Stále ho to ale táhlo k tvůrčí činnosti a hned v dalším roce (1953) nastoupil do Československého rozhlasu, kde působil v literárně-dramatickém oddělení. V rozhlase zůstal až do roku 1963 a v tomto období vydal sbírky básní Kolik příležitostí má růže (1957), Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962). Po skončení práce v rozhlase se stal šéfredaktorem časopisu Host do domu (měsíčník, později čtrnáctideník pro literaturu, umění a kritiku, pojmenovaný podle sbírky Jiřího Wolkera). V té době vyšly další jeho sbírky – Smuténka (1965), Metličky (1968) a prozaický Jedenáctý bílý kůň (1964). Časopis ovšem na začátku sedmdesátých let zaniknul a Skácel byl odsunut mimo oficiální literáty, nesměl v podstatě vydávat, a pokud něco vyšlo, většinou v zahraničí nebo v samizdatu (Chyba broskví, 1975). Nepsal jen poezii, ale také fejetony, recenze či spolupracoval s divadlem. Je také autorem tvorby pro děti – Jak šel brousek na vandr, Pohádka o velkém samovaru a další, často inspirované pastely Josefa Čapka. V osmdesátých letech mu bylo opět povoleno oficiálně publikovat, z tohoto období jsou sbírky Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1984), Odlévání do ztraceného vosku (1984) a jeho poslední sbírka, Kdo pije potmě víno (1988). 

 

Bez ptaní
Na konci cesty tážeme se kam
Já ale až přijde těžká chvíle
já se nezeptám

A ne snad z bůhvíjaké pýchy
To snad jenom proto že se ostýchám

 

S Oldřichem Mikuláškem ho pojilo nejen přátelství, ale také žena - Božena Skácelová, kterou si vzal v roce 1949 a která byla předtím provdaná právě za Mikuláška. Za minulého režimu pracovala na odboru kultury brněnského Národního výboru a zasloužila se o rozvoj hudebních festivalů. Skácelovi neměli žádné děti, ale po manželově smrti se paní Božena angažovala dále coby správkyně jeho odkazu. Díky její vstřícnosti byl vyřešen spor o autorská práva, který vznikl po umístění kašny se Skácelovými verši na brněnské náměstí Svobody. Zemřela v roce 2008 a přežila tak svého muže o dvacet let. 

 

Malá nádraží
Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.

 

Jan Skácel, který čekal mnoho let na svobodu, se jí nedožil. Zemřel 7. listopadu 1989, jen pár dní před velkými změnami, na rozedmu plic. Je pochován na brněnském ústředním hřbitově (skup. 25e, hrob č. 1). 

zdroj

 

Píseň o nejbližší vině
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

 

Skácel miloval Moravu a byla jeho velkou inspirací. Často psával o Brně, o Vysočině, o blízkosti člověka a přírody. Skácelovy verše se dotknou nejen těch, kteří znají krajiny, o nichž píše. Nejsou to výpravné básně, naopak. Je v nich zachycená křehká nálada, kouzlo okamžiku, pár vteřin, hádanky. Jsou inspirací mnohým, namátkou třeba Jiřímu Pavlicovi z Hradišťanu, který některé Skácelovy texty zhudebnil (známá Modlitba za vodu, dále například Šťovíky u cest a Účtování na vesmírných kontech). 

 

Sonet o červencové noci na Vysočině
Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá

Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor

Posléze všechno ztichne
Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží

a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd
Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát
 

Brno na svého básníka, který v něm prožil většinu svého života, nezapomíná. Od roku 2006, po rekonstrukci, byly na náměstí svobody instalovány dvě kašny, na nichž jsou jeho verše. Přiznám se, že nejdřív jsem z toho byla poněkud rozpačitá – budeme šlapat po verších mého nejmilejšího básníka? Vzhledem k tomu, jak rošty kolem kašny kloužou (ať už kvůli sněhu nebo jen proto, že na ně dopadla sprška z kašny) to naštěstí není zas tak masivní problém. Každý z nás, kteří jsme nad Skácelem chytali pochopa, si radši kousíček zajdeme. 

Na Špilberku je od roku 2016 umístěna zajímavá socha – jedná se o Skácelovu tvář, vyrobenou z trubek. Můžete tak na Brno pohlížet doslova očima Jana Skácela. 

Skácel je pro mě básník číslo jedna. A co vy, máte ho rádi? Je vám blízký, nebo vám naopak jeho verše nic neříkají? 

zdroj

Chci to slyšet
Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká.

Někdy víc
a jindy jenom málo.

Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

https://www.signaly.cz/info/podporte-signaly-cz