Tom a Jo Gorman jsou manželé, katolíci, kteří žijí již více než 30 let v ekumenické charismatické komunitě The House of the Open Door Community v Anglii. Jak se „nedělní katolíci“ se čtyřmi dětmi obrátí, všeho se zbaví a odstěhují se z luxusního domu do budovy s děravou střechou, aby mohli žít radikálně evangelium? I o tomto je následující rozhovor.

 

foto: Alžběta kalábová

 

Tome a Jo, byli jste vychovávaní v křesťanském prostředí?

Ano, oba jsme z katolických rodin.
 

Každý křesťan vychovaný ve věřící rodině se většinou musí pro víru stejně rozhodnout sám...

Tom: Je to tak. I my jsme skutečné obrácení zažili, když nám bylo asi 40 let a přitom jsme předtím chodili každou neděli do kostela. Ale i na ten proces obrácení si Pán člověka připravuje. U mě to bylo hodně o Bibli. Byl jsem profesorem lingvistiky na univerzitě a měl jsem doma velkou knihovnu, ve které byla samozřejmě i Bible, ale nikdy jsem ji nečetl, i když jsem věřil, že je v ní pravda. Pak jsem byl na jednom vyučování o Novém Zákoně a rozhodl jsem se, že si jej přečtu. A tak jsem začal a uvěřil jsem, že je to Boží Slovo. No a poté co jsem pořád četl o tom, jak Ježíš uzdravoval jsem si řekl, že požádám členy komunity, kde jsme tehdy ještě nebydleli, aby se za mě pomodlili. Neřekl jsem jim, že trpím 12 let bolestivým dvanácterníkovým vředem. Jen jsem řekl, že mě občas pobolívá žaludek. Asi na 10 vteřin na mě vložili ruce, modlili se a najednou jsem pocítil, že to zmizelo. Byl jsem uzdraven a mělo to ohromný dopad na mou rodinu. Mohli jsme společně normálně jíst, třeba i smažené fish and chips a to je pro Angličany velmi důležité! :)

 

Jo: Naše obrácení neproběhlo úplně společně. Na jednom křesťanském setkání, které provázel tehdejší vedoucí komunity Roy, jsem slyšela o tom, že kříž je pro nás cestou k odpuštění hříchů. Nějakou dobu na to jsem tehdy ještě v našem domě vysávala dceřin pokoj, kde byl na zdi černobílý obraz Kristovy tváře na kříži. A v tu chvíli mi to všechno došlo. Hrozně jsem se rozplakala, protože jsem si uvědomila, že si žiji poměrně lážo-plážo život a přitom Bůh za mě konkrétně zemřel na kříži.

 

zdroj

Ne každý obrácený křesťan se však rozhodne vstoupit i s rodinou do komunity…

Jo: Tehdy bylo našim dětem 9, 11, 15 a 17 let. A oba jsme s Tomem nezávisle na sobě pocítili velkou tužbu do komunity vstoupit. Pro mě to bylo místo, kde jsem viděla nejradikálněji žít evangelium. To jsem doposud nikde nezažila. V domě s komunitou, kde tehdy bylo více rodin, žili totiž i lidé bez domova, tuláci a všelijak chudí lidé. A taky mě velmi přitahovala radost a pokoj, který tam panoval.

 

Tom: Do komunity jsme se cítili doslova taženi. Pamatuji si na jeden moment, kdy jsem vezl děti autem a zeptal jsem se jich, co by říkaly na to, kdybychom vše co máme prodali a rozdali chudým, což jsem si tehdy přečetl v Bibli. A starší dcera mi odpověděla, že jestli to po mně chce Bůh, tak ať to udělám. Děti u nás tehdy viděly, jak se z nás stali celkově šťastnější lidé. 

 

zdroj

Opravdu jste všechno prodali a rozdali chudým?

Tom: Měli jsme krásný velký dům a já v něm měl krásnou velkou knihovnu, protože jsem byl vědec lingvista. Docela brzo po obrácení mi Pán ukázal, že jsem si z té knihovny a vědění udělal modlu. Že tomu dávám větší pozornost než Jemu. A tak mi taky ukázal, že se té modly mám zbavit. Věděl jsem, že tu knihovnu musím dát pryč a to tam byly tak velká díla! Tak jsem ji vzal a celou věnoval škole, kam chodila moje dcera. Dovedete si představit, jak je to potěšilo!

 

Jo: Podobnou zkušenost měli i zakladatelé komunity, Roy s manželkou. Oni si nepotrpěli na vědění, ale na krásné věci, kterými se obklopovali. Měli doma velký drahý perský koberec. A Pán jim tehdy ukázal, že je pro ně příliš důležitý. Tak ho vzali a prostě ho dali pryč. A my jsme se se čtyřmi dětmi z krásného velkého domu přestěhovali do budovy s děravou střechou a krysama ve sklepě, kde tehdy komunita bydlela. Ale nedělali jsme to s těžkým srdcem. Bohu nikdy nemůžete dát víc než On dá vždycky vám. Vlastně Pána musíte dát i nad své děti. Určitě taky znáte rodiny, i křesťanské, kde jsou děti úplným středem všeho. A to vůbec neříkám, aby se rodiče přestali starat o své děti. To v žádném případě! Jen by děti měly být až za Pánem. Někdy takoví lidé totiž přestanou slyšet Pánova slova, protože mají pozornost jen na svých dětech. 

 

Foto: Alžběta Kalábová

Ovlivnil život v komunitě nějak vaše manželství?

Jo: Ani ne tak manželství, jako spíš rodinný život. Pamatuji si na naše první Vánoce v komunitě, kdy jsme si s dětmi chtěli otevřít dárky od babiček a dědečků sami v našem pokoji. No a pak nám bylo řečeno, že takto se to v komunitě nedělá, že to není komunitní styl. Ale tehdy to bylo extrémní, hledali jsme, jak to žít. Dnes už by se něco takového nestalo. 
 

Co vám na životě v komunitě přijde zpětně jako nejlepší?

Tom: Byli jsme od začátku velmi šťastní, že můžeme Pána ráno i večer chválit i s ostatními a modlit se. Dostali jsme tu taky výborné přátele, vedle kterých jsme mohli žít a prožívat všechny věci společně.

 

Jo: V komunitě se naučíte opravdu milovat. A taky je tu kolem moc pěkné prostředí.

 

Když se ohlédnete za svým životem v komunitě, litujete něčeho? Udělali byste něco jinak?

Tom: Dělali bychom možná 100 věcí jinak. Obrátili jsme se ve 40 letech, jako dospělí lidé, ale byli jsme zároveň miminka ve víře a tak jsme se všechno chtěli učit od zkušenějších a nechat se vést. Dnes bych někdy dal více na svou vlastní intuici. Ale Bůh nad námi vždy držel svou ruku a měl to pod kontrolou. Víte, On si používá všechno, aby člověka dovedl do nebe. To dobré i to zlé.

 

Co byste doporučili rodinám, které se chtějí do nějaké komunity odstěhovat?

Tom: Pán říká, že kdo se všeho vzdá a vypraví se za Ním, tak tomu dá stokrát víc a je to pravda. A taky se ta cesta potvrzuje. Jak skrze Písmo, tak v našem případě i skrze různá slova pro ostatní členy komunity.

 

Jo: Taky si myslím, že je důležité prosit Pána, aby nám dával do srdce to, co po nás On sám chce.
 

Alžběta Kalábová, květen 2018, HOD community