31. ledna uplyne 58 let od úmrtí „krále komiků“ Vlasty Buriana. V rubrice Kulturálium vám přinášíme medailonek o oblíbeném hrdinovi filmů jako U pokladny stál, Přednosta stanice nebo To neznáte Hadimršku.

Vlasta Burian, nekonurovaný král komiků (zdroj)

Vlasta Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci a zemřel 31.1. 1962 v Praze. Jeho otec byl obchodník a pilně vlastenčil, byl členem Sokola, hrál ochotnické divadlo a zpíval s Vlastou v kostele na kúru. Maminka Vlasty Buriana byla žena v domácnosti. 

Když bylo Vlastovi deset let přestěhovala se jeho rodina do Prahy na Žižkov, protože jeho otec měl dojem, že v Liberci, který byl v té době hodně německý, nemá dostatek prostoru pro vlastenčení. V Praze vodil Vlastu otec pravidelně na divadelní představení do Národního divadla, a to zejména na opery. 

Rodný dům krále komiků se nedochoval, nedaleko něj ale vzniklo kulturní centrum nesoucí Burianovo jméno. (zdroj)

Mladý Vlasta Burian se učil obchodním příručím a u toho hodně sportoval. Sport vysloveně miloval. Postupně provozoval tenis, cyklistiku, atletiku, ale nejvíce úspěchu měl ve fotbale. Hrál za fotbalové kluby jako byl Union Žižkov, Viktorii Žižkov, ale jeho největší úspěch byl asi ve fotbalovém klubu AC Sparta, kde v letech 1914-1920 chytal jako prvoligový brankář. 
Ačkoliv byl v tehdejším Československu brán za absolutní špičku v tomto sportu, což není vůbec přehnaně řečeno, neměl z toho vcelku žádný profit. Tehdy se fotbal nehrál jako dnes, hráči nebyli profesionály a hru provozovali, protože to byla jejich vášeň, které se většina věnovala po práci. To byla jedna z příčin, proč Vlasta Burian nakonec dráhu sportovce opustil a začal se více věnovat divadlu a umění. Obojí se zkrátka stíhat nedalo. Vlasta musel často přijíždět na představení na poslední chvíli, protože zápasy se s divadlem kryly. Někdy prý vyskakoval před divadlem z taxíku ještě ve fotbalovém dresu, který si sundával cestou na jeviště. 

Vlasta Burian na hřišti (zdroj)

V knize Železná Sparta je dokonce popsán okamžik, kdy Vlasta dostal výpověď z angažmá, protože se příliš zdržel na zápase. Onen zápas se pořád protahoval, Burian byl rozhodnut, že se v půli druhého poločasu prostě sebere a uteče směr Václavské náměstí, kde byl tehdy v angažmá v kabaretu Rokoko. Když už se měl skoro k odchodu (což je dnes nepředstavitelná situace, aby se brankář prostě sebral a odešel) pískl rozhodčí proti Spartě penaltu. Všichni sparťanští v tu chvíli prosili Buriana, aby neodcházel a tu penaltu chytil, že mu dají hrnec plný peněz. Burian se tedy do branky vrátil a penaltu chytil. Tím zápas skončil, ale skončil i Burian v kabaretu Rokoko. Po této příhodě se Burian rozhodl věnovat profesně divadlu. Na sport však nezanevřel a provozoval ho dále, ale jen jako zálibu.

Začátky Buriana u divadla se datují do doby, kdy hrál aktivně fotbal. Se svými kamarády z klubu se často účastnil fotbalových večírků, které se tehdy pořádaly, kde začal přítomné bavit různými komediantskými kousky. Jeho kariéra umělce ale začala na vedlejších rolích divadel jako Vinohradské nebo Švandovo. Brzy si ho ale všiml Karel Hašler, který pochopil, že Burian je především sólista a že umí dobře rozesmát lidi. A doporučil mu, aby se spíš soustředil na kabaret, kde jde spíš o zábavu obecenstva než o vysoké umění. A tak Vlasta začal vystupovat v nejznámějších kabaretech té doby: Rokoko, Červená sedma, Revoluční scéna, U Deutschů a v jim podobných, dnes již dávno zapomenutých podnicích. V té době byl jeho největším soupeřníkem (rivalem) Ferenc Futurista, který měl u diváků prakticky stejnou oblibu jako Burian.

Vlasta Burian ve filmu Zlaté dno (1942) soupeří se štaflemi (zdroj)

Když přišel rok 1914 a s ním i první světová válka, rozhodl se Burian vyhnout odvodu na frontu a tak s kamarádem Daliborem Ptákem (klavírista z filmu Funebrák) začali jezdit po zemích českých a vystupovat po hospodách, ale hlavně se skrývali před četnictvem. Burian byl však později dopaden a zatčen. Po válce se vrátil ke kabaretu. Měl však jednu vadu. Byl schopen podepsat několik divadelních smluv najednou a tak se stalo, že někdy přišel na představení pozdě a nebo nepřišel vůbec. Tak se pražští ředitelé kabaretů a divadel dohodli, že mu nikdo angažmá již nenabídne. Na toto zareagoval Burian tak, že si v roce 1925 založil divadlo vlastní (Divadlo Vlasty Buriana). Divadlo se několikrát stěhovalo, ale fungovalo až do roku 1944, kdy bylo zavřeno nacisty a roku 1945 znárodněno.

Burian se Světlou Svozilovou a Otto Rubíkem ve filmy To neznáte Hadimršku (1931) (zdroj)

Vlasta Burian se ovšem nevěnoval jen divadlu, ale i filmu, ze kterého ho známe nejvíc. Od roku 1923 až do roku 1958 natočil 4 němé a 36 zvukových filmů. Pět jeho filmů má i německou verzi. Burian uměl německy velmi dobře, takže to nebyl žádný problém. Stal se tak miláčkem nejen československého diváka, ale i diváků z německy mluvících zemí (Německo, Rakousko, Švýcarsko).

Jeho popularita rostla. Burian se měl čím dál tím lépe. Měl úspěch a peníze a nebál se to dát najevo. Však do roku 1945 vlastnil vilu v Dejvicích, u níž měl bazén, tenisový kurt, tělocvičnu, dále vlastnil soukromé zemědělské hospodářství, dostihovou stáj, automobil poslední značky (směl ho používat i za války). K tomu všemu měl i personál, jako byli livrejovaný šofér, podkoní, kuchař, zahradník, soukromý trenér, tajemník… 

Ve filmu Katakomby  (1940) (zdroj)

Když začala druhá světová válka a byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, pro Vlastu Buriana se prakticky mnoho nezměnilo. Jeho divadelní tvorba byla zaměřená na lidového diváka a nevěnovala se politickému dění, jako například tvorba V+W, kteří museli nakonec před Němci utéct do USA. Návštěvnost Divadla Vlasty Buriana byla tak prakticky stejná jako před válkou. Navíc byl Burian již před válkou velmi populární v Německu, a tak Němci neměli potřebu jej nějak perzekuovat. Naopak, snažili se dostat do jeho přízně a nabízeli mu nejlepší filmové role v německých filmech. Burian však tyto nabídky odmítal, řka, že neumí dobře německy. Což byla pochopitelně hloupost, protože Burian uměl německy skvěle. 

Burian s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem (zdroj)

Za války se sice Burian aktivně nepodílel na odboji, ale ve svém divadle zaměstnával řadu lidí, které tak ochránil před totálním nasazením v Německu (mezi těmito lidmi byli také komunisté). Vlasta Burian dlouho odolával nátlaku Němců, aby vystoupil v německých filmech nebo v rozhlase. Vždy se na něco vymluvil, aby se toho nemusel zúčastnit. I toto ale došlo později do situace, ze které již Vlasta nemohl vycouvat. Když mu v roce 1941 nabídli, aby se zúčastnil propagandistického rozhlasového skeče Hvězdy nad Baltimore, chtěl se zase vymluvit, což se mu nejdříve podařilo, ale po dalším nátlaku nakonec svolil a zúčastnil se ho, což se mu po válce stalo osudným. Po tomto rozhlasovém výstupu se již neobjevil v žádném německém skeči a od roku 1942 až do 50. let nenatočil žádný film a věnoval se pouze divadlu, a to do roku 1944, kdy Němci divadla zavřeli.

 

Burianova obhajoba před  komisí ÚNV, 1946 (zdroj)

Když skončila druhá světová válka, byl Vlasta Burian hned v květnu 1945 zatčen za kolaboraci s nacisty. Nějaký čas byl vězněn a poté vyšetřován na svobodě.

 

Byl obviněn z několika věcí:

1. Bratříčkování se s Němci a jejich hoštění ve své vile včetně K. H. Franka.

Toto obvinění se ukázalo jako lež, protože Němci byli v jeho vile pouze jednou, a to na udaní, a hledali údajně ukryté zbraně. S K. H. Frankem se Burian viděl pouze jednou, a to v restauraci.

2. Požíval německé protekce, aby mohl jezdit i za války autem, a vystoupil v Národním divadle.

Vlasta skutečně jezdil celou válku autem, i když jiní nesměli. Používal ho ale na základě falešných smluv s Lucernafilmem (filmová společnost Miloše Havla) a ne na základě povolení německých úřadů. Pro výstup v národním divadle si podal žádost u vedení divadla, které jeho žádosti bez nátlaku vyhovělo.

3. Zdravil nacistickým pozdravem „heilováním“ veřejně na jevišti.

U tohoto obvinění si musíme uvědomit, že v té době se při slavnostních příležitostí, jako bylo předávání státních cen, zdravilo zdviženou pravicí. Je faktem, že na filmovém snímku z předávání těchto cen Vlasta Burian zdraví Emanuela Moravce zdviženou pravicí. Nebyl však jediný, mezi oceněnými byl tehdy i například režisér Otakar Vávra. Pokud Vlasta Burian někde zdravil tímto pozdravem nad rámec nutnosti, bylo to v souvislosti, jako např. na jevišti při představení, kdy prohlašoval „takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů“.

Ve filmu U pokladny stál s Čeňkem Šlégrem (1939) (zdroj)

4. Vystoupení v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, kde parodoval Jana Masaryka

Tomuto skeči, jak již bylo uvedeno, se Vlasta snažil vyhnout, ale nepovedlo se mu to.

Málokdo ví, že byl tehdy zavolán na jakýsi německý úřad, kde mu bylo sděleno, že bude parodovat dr. E. Beneše. To ovšem odmítl s tím, že jej nesvede (přitom jej uměl parodovat bravurně). Když nátlak Němců neustával a on se musel dostavit již poněkolikáté, dali mu na výběr: buďto mu zavřou divadlo a všech jeho 64 zaměstnanců půjde pracovat do Říše, nebo ten skeč přijme. Burian byl dobrým kamarádem s Janem Masarykem, a tak přijal, že ho bude parodovat, že to Jan pochopí.

 

Divadlo Komedie, dříve Divadlo Vlasty Buriana (zdroj)

Vlasta Burian se u soudu hájil, že nebyl členem Vlajky, Ligy proti bolševismu, Svazu pro spolupráci s Němci ani jiné nacistické korporace, že schválně propadl u zkoušek z němčiny na německé filmy, přestože německy uměl. Že jeho divadlo uvádělo výhradně hry českých autorů a pokud byl použit překlad, jednalo se o autory židovského původu, což bylo zakázané, a tak jména autorů fingoval. Odmítl estrádu do Německa, schovával v divadle parašutisty a jiné. Nejdříve obviněn nebyl, na žádost Jana Masaryka, ale pod tlakem tisku a hlavně již tehdy začínající StB, která proti němu využila vykonstruovanou výpověď herečky Lídy Baarové, byl soud obnoven a Burian shledán vinným. V tomto vykonstruovaném procesu mluvila pouze obžaloba a Vlasta Burian už nedostal šanci se hájit.

Vlasta Burian na sklonku svého života (zdroj)

Byl odsouzen na 3 měsíce žaláře (které si již odseděl ve vazbě), byl mu zabaven veškerý majetek a uložena pokuta půl milionu korun. Také mu byla zakázána umělecká činnost. Jeho divadlo mu hned v květnu 1945 znárodnili jeho vlastní zaměstnanci (paradoxně právě ti, které Burian za války uchránil před nasazením v Říši) a přejmenovali ho na Divadlo kolektivní tvorby.

Vlasta Burian se poté již z této hrozné rány nikdy zcela nezotavil. Pracoval kde se dalo, v dolech, jako skladník. Jeho nejznámější poválečné působiště (mimo divadlo) je asi na Hříběcí boudě, kde rozvážel hosty a pomáhal v kuchyni. Zde pořádal i improvizovaná představení pro hosty. Poté, po veřejné omluvě a dopisu prezidentu republiky, mu byl v roce 1950 zrušen divadelní distanc a on se mohl vrátit k divadlu. Na přímluvu Jana Wericha dostal angažmá v hudebním divadle Karlín, kde byl nucen dodržovat texty, a navíc vše bylo ve verších. Bylo tedy jasné, že si sám již role vybírat nebude. Poté až do konce života jezdil po estrádách a bavil lidi tak jako na začátku své kariéry s přítelem Daliborem Ptákem. Měl však již velmi podlomené zdraví a tak v nedobrých zájezdových podmínkách nastydl a později zemřel na plicní embolii. 

Co se týče jeho poválečné filmové tvorby. Stojí za zmínku snad jen filmy Byl jednou jeden král, Dva mrazíci a Nejlepší člověk. Nesetkávám se se zde však již s oním energickým, a všudypřítomným komikem jako např. ve filmech Přednosta stanice, U pokladny stál aj., ale vidíme zde geniálního komika, kterého zlomila doba. 

Soudně rehabilitován byl až v roce 1994.

Burianův hrob na vyšehradském hřbitově (zdroj: archiv K. Sedláčkové)

K celému případu kolaborace Vlasty Buriana je asi nejvýstižnější věta pronesená Janem Werichem po návratu z USA, který i s Voskovcem uvěřil, že Burian kolaboroval. Jan Werich ovšem uznal později svůj omyl, když se dozvěděl souvislosti. Tehdy řekl:  „Vlasta Burian za války nekolaboroval. Dopouštěl se pouze nějakejch volovin, jako ostatně v té době kdekdo. Co mohl dělat? Nemohl dělat nic! Nemohl přece říct Němcům: Jděte do prdele!“


A čím se tedy vlastně Vlasta Burian provinil? Je to jednoduché! Měl úspěch, měl peníze. . . A to jsou věci, které se v české kotlině neodpouští! 

I přes tohle všechno o něm dodnes můžeme tvrdit, že je opravdu nekorunovaným králem komiků, který baví diváky dodnes.

 

 


Článek o V. Burianovi je prvním ze seriálu o českých hercích, skladatelích, spisovatelích a dalších význačných osobnostech české kultury. Je někdo, o kom byste si rádi přečetli? Budeme moc rádi, když nám dáte vědět v komentářích.

 

Autor: Petr Sýkora

Editor: K. Sedláčková

https://www.signaly.cz/info/podporte-signaly-cz