Jmenuji se Alžběta Janečková, je mi 19 a prvním rokem studuji na University College London (UCL). Když jsem v Čechách, říkám, že mám ráda Anglii a Londýn, když jsem v Anglii (tedy teď), zdůrazňuji, jak mám ráda Čechy a Prahu. Při tom všem mám ráda Evropu. V praxi to znamená, že se snažím prochodit její krásné hory i města, ovládnout nejdůležitější evropské jazyky, odkrývat dějinné souvislosti, trávit čas ve starých knihovnách i kostelích a celkově prohlubovat svou znalost stále se měnícího evropského kulturního a politického prostoru studiem oboru Evropská sociální a politická studia, který jsem si na UCL vybrala právě kvůli důrazu na jazyky.  

 

Sobotní dopoledne. Senate House Library, která je na rozdíl od dalších osmnácti knihoven patřících UCL prázdná. (foto Elizabětka)

1. Jak ses dostala do Londýna? Co tam děláš a jaký je celkově život v takovém velkoměstě? Jak se liší od toho tady v Česku?

Jak jsem se dostala do Londýna? To je dlouhý příběh - a asi ani já ho neznám celý. Zamilovala jsem se do Anglie, když jsem sem na rok vycestovala s rodiči před pár lety, a se střední školou a maturitou v angličtině byla vysoká škola v Londýně přirozeným pokračováním - z malé třídy nás šla skoro polovina do Anglie.

Snažím se v Londýně žít život, jaký bych vedla kdekoliv jinde - najít správný balanc studia, modlitby, sportu a kultury, a v tom všem budovat pevné a vzájemně obohacující vztahy s lidmi okolo, což v Londýně není úplně lehké. Nejznatelnějším rozdílem od Česka je asi multikulturnost. Například při nedělní procházce parkem jsem nejednou zaslechla slovenštinu, němčinu, francouzštinu, polštinu, párkrát nějaký mimoevropský jazyk, který jsem nebyla schopna identifikovat, a samozřejmě angličtinu. Je to výhoda, protože v mnohých situacích můžu na veřejnosti promluvit česky, aniž bych se cítila provinile a nepříjemně cize. 

Zároveň je život v Londýně dost odlišný od života kdekoliv jinde v Anglii, a proto nechci z mé současné zkušenosti vyvozovat moudra o Anglii nebo dokonce Británii jako celku. Londýn je velká, fascinující bublina plná kulturních a vzdělávacích akcí, krásných muzeí a galerií a především knihoven, které jsou pro změnu plné univerzitních studentů ze Singapuru, Hongkongu, Indie, Francie a Evropy celkově, včetně Česka a Slovenska, takže nebritskou angličtinu slyším častěji než rodilého mluvčího a často už podle přízvuku poznám další Čechy :). 

Nedělní odpoledne, Regent’s Park. Čtu Newmanovu Ztrátu a zisk (Loss and Gain), který zmiňuji v textu. (foto Elizabětka)

2. Jaké je to být katolíkem v Británii? Jak se liší jejich postavení, jak se k nim ostatní chovají? Narážíš na nějaké předsudky?

Katolictví a protestantství má v Británii krvavou historii, a netroufám si se do ní tady pouštět. Koho to zajímá, může si buď v deseti minutách přečíst napínavý sled potyček, spiknutí a mučednictví na Wikipedii, nebo - pro hlubší pochopení atmosféry - spoluprožít dilemata anglického křesťanství s autobiografickým hrdinou Newmanova románu Ztráta a zisk, který letos vychází v českém překladu. Mnohé možná překvapí, že na katolíky bylo v minulosti pohlíženo jako na vlastizrádce a být anglickým občanem věrným královně bylo jen těžko kompatibilní s loajalitou papeži. Proto se třeba i Newmanův současník, premiér Gladstone, vážně obával vzpoury katolíků a pokoušel se omezit jejich poslušnost papeži, aby náhodou nesvrhli vládu. Z toho je patrná obrovská nedůvěra, která nicméně nevznikla náhodou, byť byla samozřejmě přehnaná.

Po druhé světové válce se mezidenominační vztah uklidnil, i když stopy dřívějšího postavení katolíků ve společnosti jsou stále patrné. Např. až v roce 2013 byl změněn zákon o tom, že pokud by si člen královské rodiny chtěl vzít katolíka, může tak učinit, aniž by to znamenalo vzdát se nároku na trůn.

Dnes bych řekla, že bolestný katolicko-anglikánský vztah se tady léčí ekumenismem, který je celkově v Anglii v módě. Když jsem žila v Barnsley v roce 2014/2015, chodila jsem na Holy Trinity Catholic & Church of England School. Ve své oblasti to byla jedna z nejlepších škol a měla moderní kapli, kde se střídavě sloužily anglikánské a katolické mše. Bohužel studentská účast na nich by se dala počítat v promilích. Na naší univerzitě je vícero ekumenických spolků, ale zatím jsem se v nich nijak neangažovala. Kromě ekumenismu prosperuje i dialog s ostatními náboženstvími - zvlášť s islámem a judaismem, které jsou tu silně zastoupené. V 2015 jsem skládala GCSE (pozn. General Certificate of Secondary Education, tzn. britská státní zkouška skládaná ve 14-16 letech) v předmětu náboženství, které bylo celkově zaměřené na srovnání křesťanství a islámu. Dodnes z toho čerpám - třeba, když přijdu do jedné z ‘quiet contemplation rooms’ na univerzitním kampusu a ihned pochopím, proč je podlaha pokrytá koberečky, které směřují jedním směrem.

 

3. Jaký je nejvýraznější rozdíl, který vnímáš, mezi katolictvím a protestanstvím?

Určitě svátosti. Anglikánská mše může vypadat úplně stejně jako katolická, jsou stejné odpovědi a dokonce i písničky, ale svátosti nejsou platné.

Pohled ze střechy jedné z univerzitních budov. Napravo je hlavní kopule patřící k UCL, která je jejím logem, nalevo BT Tower. (foto Elizabětka)

4. Krom zážitků, o kterých píšeš na blogu, máš nějaké další, vtipné nebo i vážné, o které by ses s námi chtěla podělit?

Minulý týden jsme se s jedním z mých šesti českých spolužáků vydali poznat českou ambasádu při příležitosti zajímavé přednášky. Spokojení, s podepsanými knížkami a vizitkami jako trofejemi jsme se vraceli ke kolům, která jsme nechali v blízkém parku, ale která od nás mezitím oddělila vysoká černá mříž. Pozdě jsem si vzpomněla, že parky se na noc zamykají. Nebylo ještě ani devět, ale naše kola vypadala nedosažitelně. Najednou jsem viděla, jak za zamčenou branou někdo jede na koloběžce. Klučina se chystal vyjet jednosměrným turniketem, ale ještě než to udělá, zkusím ho poprosit o kolo, blesklo mi hlavou. Zastavila jsem ho v půlce turniketu se srdceryvnou prosbou, jestli by mi nemohl odemknout kolo a vyvést ho ven. Očividně nechápal, proč to tolik řeším. Klidně vylezl z parku k nám, a ukázal mi, jak se dá turniketem elegantně prolézt na druhou stranu. Everybody does that, dodal s povzbudivým úsměvem, a odfrčel pryč. Za měsíčku jsme si odemkli kola, což muselo vypadat, jako bychom je kradli. Ale opravdu to nikdo neřešil. Park byl sice zamčený, ale nikoliv prázdný. Kromě nočních běžců a pár bezdomovců si ho chtěla užít i skupinka mládeže, která narozdíl od nás okatě přelezla přímo přes kdysi špičaté, teď už častými dešti ohlazené tyče. A my jsme ujížděli pryč, s vědomím, že máme nový ‘skill’ - umíme se dostat do parku, když potřebujeme.

 

Jestli se vám článek líbil, nezapomeňte Elizabětku sledovat!

Otázky zvědavě pokládala Katusi