S malými dětmi si člověk rychle zvykne, co vše lze použít “na výtvarno”: od klasických ruliček od toaletního papíru (“Pančelka říkala, že jich máme zítra donést každý pět.”) přes bavlnky a vatu až po listy, větvičky a šišky. (Chcete-li si ušetřit starosti v adventu, tak borové šišky je třeba nasbírat teď - a nezapomenout, kam si je schováváte. V listopadu už budou pod stromy všechny ohnilé. Můj poznatek z loňského roku. ;-)) Domů pak děti přinášejí výtvory, které se v řádu dní mění na materiál pro kompost, což se nebejde bez slz. O to víc člověka naplní úžasem zjištění, že z přírodnin jdou tvořit i skutečné obrazy, a že lesík za domem je vlastně zdrojem bezpočtu barevných odstínů přírodních inkoustů. Stačí vypnout počítač, dívat se okolo sebe a nebát se pustit do díla, které kromě rukou zaměstná hlavně naše srdce. Průvodkyní po kráse nám bude Markéta Krčálová.

Když člověk sleduje na facebooku, co vše vytváříš a pro svou tvorbu objevuješ, má pocit, že jsi výtvarnice na plný úvazek. Ty jsi ale umění nevystudovala, že? Jaká byla tvoje cesta k inkoustům z přírodnin a obrazům ze sušených listů?

Máš pravdu, umění jsem nestudovala. Ale možná skoro deset let jsem chodila na výtvarku do ZUŠ. Na gymplu jsem hodně uvažovala o architektuře a zvolila si kvůli tomu semináře z matiky a deskriptivy, ale nakonec mne uchvátila láska k cizím jazykům a architekturu jsem tenkrát už ani nezkusila. Nicméně na překladatelství a tlumočnictví mne nevzali, přijata jsem byla na právnickou fakultu, kterou jsem vystudovala a po škole jsem nastoupila do advokátní kanceláře. Během výkonu advokacie jsem na výtvarno neměla moc času a malování jsem docela opustila. 

Architektura, tlumočnictví, práva. To jsou přece tři úplně jiné obory. Jaké to mělo pojítko? Co tě přivedlo na právnickou fakultu?

Architektura a cizí jazyky  - to byla touha srdce. Architekturu jsem nicméně na poslední chvíli racionálně vyřadila, když jsem si uvědomila, že si práci architekta možná příliš idealizuji.  Cizí jazyky mne lákaly nesmírně, ale na překladatelství a tlumočnictví jsem nebyla v té době dost dobrá. Právo bylo rozhodnutí z rozumu. Touhu po spravedlosti jsem v sobě nicméně měla odmalička. A tak jsem si řekla, že třeba nějak v budoucnosti zkombinuji právo a cizí jazyky. Což se (zatím) tedy úplně nestalo. 

A co láska k výtvarnu - co se s ní stalo během studia a pak, když jsi nastoupila do práce?

Naučila jsem se šít. Pár let poté následovalo pletení. Vše jako naprostý samouk. Přes pletení jsem se dostala k barvení přízí přírodninami – zlatobýlem, afrikány, ořechovými slupkami…. Ale to už jsem byla na rodičovské dovolené. Pletla jsem svetry z vlastnoručně přírodně barvených vln a byla to pro mne určitá forma meditace. Nicméně jsem stále měla trochu pocit, že jedu jen podle návodů – ať už v šití nebo pletení, a uvědomovala sem si touhu po návodem nespoutané činnosti, touhu po realizaci kreativity, kde se výsledek nedá předvídat. A pak jsem takhle jednou pila čaj, který mi poslala moje kanadská kamarádka. Měl výrazně modrou barvu a mne napadlo, zda by s ním nešlo náhodou malovat.

A šlo?

Ano, šlo to a rozvzpomněla jsem se na všechno moje předcházející barvení vlny a začala jsem zkoušet nejrůznější výluhy z přírodnin na papír. Nesnažila jsem se malovat obrázky, prostě jsem experimentovala s tím, jak která barva s jinou barvou působí, jak se třeba změní přidáním citronové šťávy nebo jedlé sody. Tyto proměny barev mne fascinovaly. Ve starších knihách jsem doma našla vylisované květy, listy, kapradí. Byly to moje vzpomínky z dětství, přírodniny staré mnoho let. Napadlo mne je k těm obrazům z přírodních barev připojit a zjistila jsem, že se krásně doplňují.


Ty ale nedoplňuješ jen obrázky přírodninami, ale i přidáváš k nim i duchovní rozměr. A co víc, vybízíš k tomu i jiné. 

Tvořit tímto způsobem jsem totiž začala v době, kdy jsem objevila kontemplaci. Vrátila jsem se ze svých prvních kontemplativních duchovních cvičení, které mi v pozitivním smyslu převrátily život, a tahle tvorba mi do mého rozpoložení úplně zapadala. Při kontemplaci se člověk snaží opouštět svoje myšlenky, představy, atd. a neví, co přijde. Při této tvorbě také nevím, co vznikne, a opouštím svoje představy, protože nějaká přírodnina barví úplně jinak, než jsem si myslela. Nebo není ta barva na papíře třeba zpočátku vůbec vidět nebo je mdlá a člověk by si řekl, že tudy cesta nevede. Ale ta barva se může proměnit, může se po zaschnutí nebo druhý den přece jen rozzářit. Tak to u mne bylo i s tou kontemplací. Od prvního pocitu, že tudy pro mne cesta rozhodně nevede, k naprosto nečekané proměně, k velkému vnitřnímu rozzáření. A opět jedna paralela s tvorbou s přírodními pigmenty - ty časem vlivem slunečního záření blednou. Stejně tak jako si nemohu uchovat svůj výtvor věčně, nemohu si svůj zážitek z kontemplace zakonzervovat. Vrací mne to do přítomnosti, podporuje v nelpění. A protože mi tohle spojení tvorby a kontemplace, respektive meditace přijde silné a nosné,  vynořila se myšlenka nabídnout spojení tvorby a meditace formou workshopů i ostatním.

Kde jsi byla na prvních kontemplativních cvičeních? 

V kolínském klášteře. Jezdila jsem tam i dříve ještě za svobodna na enneagram nebo filmové exercicie. U těch kontemplativních jsem si ale myslela, že to nebude nic pro mne. :-) A pak mne můj kamarád, z kterého se mezitím stal jezuita, namotivoval po letech strávených doma s dětmi si do Kolína opět zajet. 

Jak ses dostala k pořádání kurzů s tvorbou a meditací? 

Úplně první kurz proběhl loni na podzim na Fortně v rámci festivalu Take care. Měla jsem tam výstavu obrazů a nabídla jsem workshop práce touto technikou proloženou meditací. Byl to takový pokus. Ale bylo evidentní, že je o to zájem, tak jsme workshop ještě jednou zopakovali. Následně mne napadlo nabídnout na Fortně sérii setkání nad různými tématy - úryvky z Bible nebo duchovními myšlenkami. Nicméně bylo to něco úplně nového a zvažovala jsem, zda o to bude vůbec zájem, zda jsem k tomu kompetentní atd. Nejvíc odvahy mi dodal můj manžel a pak taky kamarádka Míša Šedová, která mi od začátku tvrdila, že ten nápad dává smysl a poskytla mi velkou podporu tím, že jsme kurzy mohly vést spolu. Míša se věnovala lidem během meditace a já jsem mohla chystat výtvarný prostor pro to, aby se následně po návratu z meditace dalo s vytvořeným dílem pokračovat dál. A bylo to, myslím, velmi dobré. Lidé se vracejí a dostáváme krásnou zpětnou vazbu. Je evidentní, že duchovno a kreativita se vzájemně podporují. Kreativita podněcuje duchovno a duchovno podněcuje kreativitu.

Motivovalo tě vedení kurzů k dalším aktivitám, třeba studiu? Nebo jde takové kurzy pořádat s tím, čím jsi byla vybavená z dřívějška?

Hodně jsem zvažovala studium arteterapie. Ale zatím nemám pocit, že by to pro směr, kterým teď kráčím, bylo nutné. Současně mám pocit, že už jsem se nastudovala příliš a že teď je čas dát prostor nějaké intuici a vnímat to, co má člověk v sobě jako dar. Poznat ho a rozvíjet. Nicméně příští rok se plánuji účastnit kurzu duchovního doprovázení  na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Ráda bych kreativní složku zařadila i do programu vícedenních exercicií a vnímám, že tento kurz by pro mne mohl dávat smysl. 

Ty máš i docela velkou rodinu, že?

Máme s manželem tři děti. Právě to období, kdy jsem byla s dětmi doma, mi umožnilo se kreativně rozvíjet. V jednom bolestném a dramatickém období našeho rodinného  života mne ta kreativita pomáhala udržet se nad vodou. Je úsměvné slyšet děti, když někomu vypráví o tom, že jejich maminka je malířka. Dcera se mne nedávno ptala, zda jsem jako “právkyně” dostávala nějaké peníze a syn doma opakuje větu, kterou ho naučilo Duolingo : “Your wife is a lawyer, good luck”. 

To je zajímavé, jak to má každý jinak - mě v mateřství kreativita a schopnost meditace naprosto opustila a jen doufám, že až přestanu být krizový manažer nezletilců, že se mi zase vrátí. Znáš motivaci lidí, kteří přicházejí na tvé kurzy? Hledají ztišení, chtějí se naučit novou výtvarnou techniku, být v ženském kolektivu? A chodí tam vlastně jen ženy, nebo se teď projevily mé předsudky a se sušenými květy pracují klidně i muži?

Já nepracuji jen s přírodními pigmenty a sušenými květy. Kurzy na Fortně měly různá témata a tomu byly přizpůsobené výtvarné techniky. V týdnu před slavností seslání Ducha svatého jsme například vyráběli z odlitku ze sádry pečetidlo a vyrobili si pečeť, která symbolizovala naše označení pečetí Ducha svatého. Nebo v době postní jsme pracovali s přírodním uhlem jakožto symbolem naší pomíjivosti. Lidé přicházejí z různých důvodů. Já po nich nepátrám, pracujeme v tichu. Pouze na začátku a na konci máme krátké sdílení. Myslím, že lidé oceňují, že ta tvorba není samoúčelná. Že nabírá vyšší smysl. Že se nějak mohou i zhmotnit jejich duchovní představy nebo že mají prostě jen vyhrazený prostor pobýt v klidu a tichu s nějakým tématem. Práce rukama je ideální prostředek k zpřítomnění se a vnímání toho, co vzniká. Chodí převážně ženy, ale několikrát přišel i nějaký muž, například když kurz věnoval své ženě jako dárek. Spousta lidí se k tvorbě doma nedokáže odhodlat - buď nemají potřebné pomůcky, nebo potřebují k tvorbě povzbuzení, nějaký podnět. Často též přicházejí s pocitem, že neumějí malovat, ale přesto je výtvarná realizace láká. V těchto duchovně-kreativních kurzech nejde o výkon, nesnažíme se vyrobit si obrázek, který si pověsíme doma v obýváku. Jde o prožitek. 

Naposledy jsi mluvila o možnosti uspořádat v příštím roce víkendový kurz. Jeden už teď nedávno proběhl v Holostřevech. V čem se lišil od večerních setkání na Fortně? Ta jsou taková ucelená, jedno téma, jedna výtvarná technika, mohlo by se k tomu možná přidat nějaké sdílení, možná víc času na trénink dané techniky, ale jinak na tom není moc co vylepšovat. Během víkendu jste se věnovali více technikám? 

V Holostřevech šlo vyloženě o kontemplativní duchovní cvičení s kreativní složkou, které jsme vedli společně s jáhnem Elvou Frouzem. Začínali jsme už ve čtvrtek večer. Rozdíl oproti mým kurzům na Fortně byl v tom, že nešlo o setkání nad konkrétním tématem. Bloky kontemplace, tzv. sezení, byly proloženy procházkami v přírodě a tvorbou. Při tvorbě jsme používali přírodní barvy - některé jsem měla přichystané předem, pár jsme si jich vyrobili z přírodnin sesbíraných na procházce. Každý den jsme tvořený obraz posunuli někam dál. Ale co se přesně tvořilo nemůžu prozradit, protože se to chystáme zopakovat, tak abych pro budoucí účastníky neprozradila pointu.

To budí zvědavost. :-) Holostřevy jsou pro mnoho lidí daleko. Patříš do farnosti v Kobylisích. Plánuješ rozjet nějaké aktivity i tam?

V Kobylisích jsme od Nového roku společně s dalšími rodinami nastartovali dětské katecheze při nedělních mších. Máme z toho radost, že se děti v neděli víc těší do kostela. A je to obohacující i pro nás, kdo programy chystáme. V příštím školním roce bychom u Terezičky s manželem a dalšími farníky rádi založili skupinku kontemplativní modlitby.

A budou mít nějakou možnost lidé, kteří se o večerech na Fortně dozvěděli až teď a rádi by se jich zúčastnili? Budou tam kurzy pokračovat? 

V rámci festivalu Take care budeme mít s Míšou Šedovou na Fortně 8. září odpoledne jeden kurz s názvem Kouzlo pomalosti, kde budeme tvořit přírodními pigmenty a meditovat. Další plánované setkání bude v adventu a na první pololetí 2025 jsme předběžně domluveni na několik večerních setkání na Fortně. Vše vždy oznamujeme na stránkách Fortny a mých fb stránkách @Krásohledem. Na jaře 2025 také plánujeme s Elvou Frouzem jeden kontemplativně-kreativní víkend na Fortně.

A pokud by někdo měl prostory a zájemce, jsi ochotná přijet někam do farnosti a večer pro ně připravit? Co je pro to potřeba udělat? I když pracuješ hlavně s přírodninami, je za tím spousta práce a vždycky máš připraveno hodně nakoupených pomůcek.

Pokud by byl zájem, je možné se na mne s konkrétní nabídkou obrátit. Dovedu si představit, že by takovéto workshopy mohly být dobrým programem na duchovní obnovy, ale je vždy nutno zvážit počet účastníků a prostor vhodný k tvorbě. 

S tvojí tvorbou se lidé mohou seznámit na tvých internetových stránkách s adresou krasohledem.cz. Ono je to Krásohledem, ale ta krátká podoba v adrese mě vždycky vede k představě papírové trubičky s barevnými sklíčky, s kterou jsem si jako malá hrála - což možná není představa nijak hluboká a duchovní, ale mě pokaždé dojme. Na stránkách uvedený podtitul význam názvu vysvětluje: “Pohledem vnímajícím krásu kolem sebe”. Co je pro jiného biodpad, to je pro tebe materiálem k vzniku překrásných děl. Co je pro někoho nápoj určený k okamžité spotřebě, z toho ty vytvoříš krásné obrazy. 

Díky, vždycky mne potěší, když v tom tu krásu vidí i ostatní. A s tím názvem je fakt, že hodně lidí o tom mluví jako o krasohledu, což mne nakonec vůbec neuráží, protože i v tom vnímám symboliku sklíček, které vytváří nějakou mozaiku. Sklíček, skrz které se dívám do světla. Mám taky několik mozaikových obrazů s biblickými tématy, tedy ne úplně pravých mozaik, ale motivů tisknutých bramborovými tiskátky na papír. To je taky docela meditativní práce. Ale jinak ano, motiv vnímání krásy je pro mne zásadní - snažím se ji nacházet i tam, kde není na první pohled viditelná. Taky ráda fotím a snažím se zachytit krásu detailů. Moc se mi líbí myšlenka sv. Augustina, že v přirozené kráse světa kolem nás vidíme Boží tvář. A že touha po kráse nás povznáší k Bohu. Ve svém životě to tak vnímám. Třeba vždycky, když vidím nádherně zbarvenou oblohu od zapadajícího slunce, napadne mne, že nebesa vypravují o Boží slávě.

Občas se mi zasteskne po době, kdy jsem byla malá ve všech významech toho slova - ty velké starosti za mě řešil někdo jiný a já byla blíž zemi, nedívala jsem se na zem z výšky sto šedesáti tří centimetrů, ale třeba jen jednoho metru. Měla jsem víc času sedět v trávě, popojít k zajímavé květině, sledovat tok vody u prasklého potrubí. Ty sis tenhle pohled zachovala. Je to velký dar a je krásné nejen to, na co se díváš, ale i to, že tak učíš se dívat i nás ostatní.

Něco jsem si možná zachovala, ale aby to nepůsobilo, že se jen obklopuju krásou a medituju. V našem domácím nepořádku, který s mojí kreativitou neustále narůstá, si manžel občas zoufá, kde má v tom binci hledat onu zmiňovanou krásu. No, občas je potřeba trochu přivřít oči.

Bude muset přijít na některý večer na Fortně! 


Fotografie pocházejí z archivu Markéty Krčálové.