Naposledy jsem ho potkala na vzpomínkové akci u pomníku zbožného pistolníka Václava Morávka. Měl na sobě vojenskou uniformu - už několik let patří k aktivním zálohám Armády České republiky. Vystudoval teologii, ale nikdy nebyl farářem. Do armády šel z touhy vyvážit úřednickou práci, ale umí vysvětlit, proč je dobré umět bránit svou zemi. I když jeho rodinu válka negativně poznamenala, nevěří, že jde míru dosáhnout vždy bez boje. Jak se studovala teologie krátce po revoluci a jak probíhá vojenský výcvik třicet let po ní, ale také o svém pohledu na současné vojenské konflikty vypráví Robert Zika.

Začněme od začátku. Vyrůstal jsi v křesťanské rodině? Tuším, že jsi během mládí církevní příslušnost měnil.

To je složité. Matka byla pokřtěna, ale vyrůstala v dětském domově, takže tradice v rodině byly zpřetrhané. Proč se to stalo? Babička byla z Podkarpatské Rusi, za války byla poslána na práci do Reichu. Zažila tam bombardování Hannoveru, při němž zemřela většina jejích kamarádek. Po válce bylo Zakarpatí Sověty anektováno. Rozhodla se zůstat zde spolu se svými dvěma bratry, kteří bojovali na Dukle a osvobozovali Československo. Byla ale bez peněz, bez rodiny, nevdala se a k tomu všemu ve třiceti letech otěhotněla. To se podepsalo na její psychice. Dceru dala pokřtít podle své víry v řeckokatolické katedrále sv. Klimenta v Praze, ale vychovávat ji nemohla. Navíc řeckokatolickou církev komunisté zrušili. Maminka si babičku, když byla stará, vzala k sobě domů, a ta pak bydlela až do své smrti s námi v bytě. Můj otec s námi nebydlel, byl ale v římskokatolické církvi i biřmován.

Jedno přátelství z dětství bylo ale pro moji cestu víry důležité. Byl jsem pokřtěn v římskokatolickém kostele sv. Petra a Pavla v Libkově Vodě na Pelhřimovsku, kde měla mamka kamarádky z dob, kdy bydlela na internátu. Ve třech letech jsem tam na ozdravném pobytu na venkově onemocněl a z vděčnosti za uzdravení mě rodiče jedné maminčiny kamarádky nechali pokřtít. O Bohu jsme se ale v dětství nebavili a křesťanství v mém životě nehrálo žádnou roli. Chodil jsem do pionýra, do Kruhu přátel pražské zoo a později jsem v Troji hrál rugby za Slavii. Ve škole jsem ale měl kamarádku, dceru baptistického kazatele. Na prvním stupni jsme spolu seděli v lavici, hráli jsme si s plyšovými medvědy, chodili do zoo a tak. Jednou, asi v devíti letech, jsem se s ní pomodlil, ale druhý den jsem to odvolal, protože mi doma řekli, že kdyby existoval všemohoucí Bůh, tak by přece nedopustil války. Kamarádka byla smutná, že bude zase se svou vírou v celé škole sama. Pak se odstěhovala do jedné vesnice v Jeseníkách, kde její táta farářoval, a vrátila se do Prahy až na gymnázium. Potkali jsme se znovu, když nám bylo šestnáct, chtěl jsem ji pozvat „na rande“ do zoologické zahrady, ale neměla čas, protože byla pořád na akcích s vinohradskou baptistickou mládeží. Tak mě pozvala místo toho na mládež. Tam mě zaujal netradiční způsob bohoslužeb - kytara, Bible, osobní svědectví a také rozhovory o nejrůznějších tématech i společné výlety a prázdniny. Prý je možné se s Kristem osobně setkat. Tak jsem to zkusil a už jsem u toho zůstal. Katolickou tradici jsem ale nikdy nezavrhl, našel jsem si k ní později cestu a občas zajdu na mši. Mimochodem, má současná přítelkyně je katolička, která byla pro změnu v dětství pokřtěna jako evangelička. Nemám s tím problém, věřím v jednu církev a celý život jsem byl aktivní v ekuméně. 

Takže ve zkratce: Jsi pokřtěný katolík, který uvěřil u baptistů a vstoupil do Českobratrské církve evangelické? Jak ses dostal k evangelíkům?

Po střední škole jsem chtěl studovat práva, dvakrát jsem zkoušel přijímací zkoušky. Potom přišla listopadová revoluce a rozhodl jsem se pro Evangelickou teologickou fakultu UK. Chodil jsem stále k baptistům na Vinohradech a chtěl jsem v této církvi i kázat. Zamiloval jsem se ale do jiné dcery baptistického kazatele, která byla z Anglie a začala studovat češtinu na Cambridgské univerzitě. Odjel jsem tedy na rok, i kvůli ní, studovat teologii na Oxfordskou univerzitu, na „baptistickou“ Regent´s Park College. Byla to cenná zkušenost, na kterou rád vzpomínám, třebaže to nebylo vždy jednoduché; tamní profesoři byli nesmírně přátelští a inspirativní. Oxfordská univerzita vás okouzlí, je starobylá, krásná, slavná, neustále se tam něco děje, ožívají tam různé tradice církevní, sportovní, kulturní. Přečetl jsem si tam knihy potřebné pro diplomovou práci za Starého zákona, které jsme v pražských knihovnách neměli. Po návratu jsem se ale s baptisty rozešel. Jsem kriticky uvažující teolog a začal mi lézt na nervy biblický fundamentalismus, který byl v našich evangelikálních církvích mainstreamem. Jim zase vadilo mé kouření. Potřeboval jsem víc racionální ukotvení víry, proto jsem vstoupil do ČCE, kde bylo liberálnější prostředí a kde jsem našel spoustu skvělých přátel. V branickém kostele tenkrát farářoval Luděk Rejchrt, který byl neuvěřitelně kreativní a který také do ČCE z podobných důvodů přestoupil; on z Církve bratrské. 

Jak vzpomínáš na studia na ETF? 

ETF na začátku 90. let byla na prahu velkých změn. Fakulta vstupovala spolu s dvěma dalšími teologickými fakultami do Univerzity Karlovy. Do prvního ročníku nastoupilo neuvěřitelné množství studentů, asi šedesát na jednooborovou teologii. Na fakultě působili světově uznávaní biblisté Petr Pokorný a Jan Heller, historička Noemi Rejchrtová a jiní, kteří nás učili o věcech kriticky uvažovat. Přišla i spousta nových profesorů, kteří do té doby byli v disentu a nesměli přednášet a publikovat - Jakub Trojan na katedře sociální teologie, resp. etiky, Ladislav Hejdánek na katedře filosofie, religionista Milan Balabán a mladí docenti, kteří vedou katedry dnes. V euforické době rodící se demokracie zde vzniklo inspirativní prostředí. Na fakultu přijížděli renomovaní teologové ze zahraničních univerzit. Jako zástupce studentů jsem byl také ve vědecké radě a byl u přijímacích pohovorů, takže jsem viděl, jak tato instituce fungovala. Knih tenkrát bylo na trhu stále málo, nakladatelství OIKOYMENH se teprve rodilo a vše jsme četli v angličtině nebo němčině. Mimo to jsme podnikali fakultní výlety, večírky, občas zašli na koncert, do hospody, ale nejvíce do kaváren, kterých je okolo fakulty spousta. Zažívali jsme vášnivé diskursy. Rozvíjeli jsme také ekumenickou diskusi - každoročně jsme pořádali setkání studentů všech teologických fakult z Česka a Slovenska, nebo jsme pomáhali při zasedání Konference evropských církvi (KEK) v Praze a viděli, jak se rodí konsensus. Jako by toho nebylo dost, začali jsme se účastnit retreatů Oikúmené - Akademické YMCA, jejíž činnost naši disidentští profesoři obnovovali a kam jezdili další legendární postavy jako Jan Sokol, Jan Šimsa a Jiřina Šiklová. Na retreatech jsme se zamýšleli nad nejrůznějšími tématy, ale nešlo nám ani tak o aktuální českou politiku, jako spíš o ideje, které společnost utvářejí, o demokratický proces a roli církví, které se emancipovaly a po čtyřiceti letech totality hledaly své místo ve veřejném prostoru. Několik let jsem tomuto sdružení i předsedal. Snažil jsem se ho zapojit ho do Světové studentské křesťanské federace (WSCF) a udělat z něj zase studentské hnutí, což se do jisté míry podařilo. Vedle toho jsem si zamiloval hebrejštinu, chodil jsem na kurzy současné hebrejštiny a plánoval jsem další studium v Jeruzalémě. No a po sedmi letech jsem dopsal diplomku na téma Požehnání a prokletí v mudroslovných knihách Starého zákona, která samozřejmě není nijak výjimečná, ale jsem na ni hrdý, protože jsem se s ní lopotil tři roky. Primitivní textové editory koncem devadesátek už ale uměly hebrejsky a řecky, což byla velká úleva. Poté jsem nastoupil na rok a půl na civilní službu v Motolské nemocnici.

Tři veteráni: Alexandr, Marie a Michal Popovičovi

Tehdy už nebyla povinná dvouletá základní vojenská služba, ale dalo se vybrat mezi rokem vojny nebo rokem a půl civilní služby, že? Nejčastěji kluci pracovali v nemocnicích, ale i jinde v sociálních službách. Na začátku bylo nutné říct, že člověku svědomí neumožňuje nosit zbraň. Někteří spolužáci tehdy poctivě přiznali, že jejich svědomí se k nošení zbraní nevyjadřuje, a na vojnu nastoupili. Vraceli se pak víc nebo míň poznamenaní ne zcela funkčním systémem a spoustou „buzerace“. Tys ještě něco takového prohlašovat musel, nebo to byla prostě věc volby?

Byl jsem odveden do armády ještě za komunistů, v osmnácti letech, ale nejen armáda, i samotný odvod byl jeden velký bizár. Na vojenské správě jsem nebyl před komisí, ale vzali si mě tam stranou dva pánové a vyslýchali mě. Nějak se dozvěděli, že chodím do kostela. Seděl jsem tam skoro nahý a byl jsem z toho trochu vyděšený. Strašně je zajímalo, jestli nemám problém se zbraněmi, a hlavně proč jsem nenapsal do dotazníku, že jsem věřící. Tvrdili, že tam musím rukou dopsat, že já a má sestra jsme se nechali u baptistů pokřtít. 

Divné bylo, že vůbec nevěděli, že jsem vyrůstal mezi samými veterány 2. světové války a že muži z naší rodiny osvobozovali Československo a že to celou rodinu postihlo, včetně mé matky, která kvůli tomu armádu a válku nesnášela. 

Válka není nic romantického, lidé si z ní odnášejí doživotní traumata. Česká společnost navíc tehdy nechovala dostatečnou úctu ke svým válečným veteránům. Nevím proč, přitom za 2. světové války padlo cca dvacet tisíc československých vojáků. To není málo. V českých městech jsou sice ulice pojmenované po dukelských hrdinech, ale konkrétní lidi, jako byli naši strejdové Michal a Alexandr Popovičovi, nikoho moc nezajímali. Jednou si na Alexandra vzpomněli v šedesátých letech, kdy dostal pamětní medaili, ale v papírech měl, že je málo občansky angažovaný. Michal, který byl zdravotníkem na východní frontě, trpěl duševní poruchou, stejně jako má babička v důsledku bombardování. Nepamatuju si, že by si na ně někdo vzpomněl, třebaže si následky nesli celý život. Navíc Československo, za které bojovali, proti anexi Podkarpatské Rusi neudělalo vůbec nic, pravděpodobně s tím prezident Beneš souhlasil. A obyčejní lidé nemohli dělat už vůbec nic, protože zde po válce NKVD zatýkala každého, kdo s postupem Sovětů nesouhlasil, a buď je rovnou popravovala, nebo odvážela do gulagů. Válka je jedna velká hrůza. I v dnešní době nejsou lidé z východní fronty, narozdíl třeba od západních letců nebo Američanů v Plzni, moc oslavováni. Měli bychom být spravedlivější, protože vojáci na východní frontě přinesli stejnou oběť, a navíc se následně stali obětí propagandy totalitního režimu, který z nich udělal bojovníky za komunismus. Jsem rád, že po revoluci se začal stát o veterány starat, začaly vznikat vojenské fondy solidarity, které se snaží těmto lidem pomáhat, slaví se Den válečných veteránů a historické bádání je už také svobodné, bez ideologického balastu.

Po promoci jsem měl možnost nastoupit do armády buď jako řadový vojín, nebo zkusit právě zakládanou duchovenskou službu. Vůbec mě to ale nelákalo. Neměl jsem problém se zbraněmi, v dětství jsem si hrával na vojáky jako každý kluk. Stále jsem měl v sobě vzpomínky na odvod a image Československé lidové armády, kde byla vojna buď mazácká nebo gumácká. Říkal jsem si, že tam určitě budou pořád stejní pitomci, a na to, abych zažil nějakou podobnou pakárnu, jsem si v sedmadvaceti letech připadal už starý. Měl jsem možnost místo toho na civilní službě učit děti a maminky angličtinu v YMCA, což mi přišlo smysluplnější a zábavnější. To mi ale na vojenské správě nedovolili, protože potřebovali sanitáře do Motola. Nastoupil jsem tedy do skladu nemocnice a zásoboval jednotlivá oddělení zdravotnickým materiálem.

Máš s dlouholetým odstupem pocit, že ti tahle práce něco dala? 

Civilka? Nevím. Pracoval jsem v nemocnici skoro zadarmo rok a půl, tedy déle, než trvala vojna. Ze služného jsme povinně museli odebírat stravu, takže mi nezbylo ani na tramvajenku. Učil jsem jednou týdně večer kamarády anglicky a ti mi za to něco přispěli, tak se to dalo nějak přežít. Rozvoz materiálu je v nemocnici automatizovaný, takže vlastně vše vyřizujete po telefonu a skoro nikoho, kromě skladnic a dalších sanitářů, jsme nepotkávali. Jednou k nám přeřadili kluka, který se začal z práce na onkologii hroutit; pořád vozil mrtvoly do márnice. Tak jsem si s ním povídal. Když jste ve výtahu potkávali bezvlasé děti, měli jste pak celý den o čem přemýšlet. Náš branický farář za nimi chodil a povídal si s jejich rodiči. Byl z toho pak vyřízenej. Na to bych asi neměl. Měl jsem ale volné víkendy a večery, kdy jsem vyrážel ven s kamarády, to bylo cenné. V té době jsem se také seznámil se svou budoucí manželkou, se kterou mám dvě děti, kterým je dnes jednadvacet a osmnáct let.

Mluvil jsi se spolužáky z fakulty, kteří šli na vojnu? Srovnávali jste? Litoval jsi ty nebo oni, že jste nevybrali jinak?

Mluvil, ale v tu dobu mě vůbec nepřitahovalo být někde rok zavřený, někde se zašívat a doufat, že dostanu opušťák, abych mohl vidět lidi, které mám rád. Neměl jsem pocit, že kamarádi byli z povinné základní vojenské služby nadšení. Mně se armáda začala líbit, až když se profesionalizovala. Někteří teologové se poté rozhodli pro kaplanskou službu v armádě a jejich vyprávění mě přesvědčilo, že je to jiná instituce a že tohle by mohlo mít smysl.

Dneska už ti armáda očividně smysl dává, protože tě potkávám v uniformě a vídám fotky z cvičení. Přeskočím něco zásadního, když se tě zeptám, jak ses dostal k aktivním zálohám?

Uběhlo dalších dvacet let, kdy se stala spousta zásadních věcí. Oženil jsem se, chvíli jsem učil na jazykovce, poté jsem zkoušel vikariát v evangelické církvi, ale to nedopadlo. 

Promiň, vstoupím ti do toho. Chtěl jsi být baptistickým kazatelem, pak evangelickým farářem (pro katolíky uveďme, že vikariát je v ČCE roční příprava před farářskými zkouškami) - proč to nedopadlo? 

Proč to nedopadlo přesně nevím. Možná proto, že jsem byl předtím v jiné církvi, že nejsem „z dobré“ rodiny, nebo že jsem si vzal nevěřící holku, která sice se mnou uvěřila, ale tehdy ještě nebyla pokřtěná. Možná jsem nežil úplně příkladný život podle něčích představ, možná všechno dohromady. Necítil jsem podporu ani v rodině, která nikdy nebyla z církve nadšená, ale ani v církvi. Navíc ten vikářský plat byl mizerný, neměli jsme s ženou na nájem. No, nějakou dobu jsem se z té deziluze vzpamatovával. Nejsem ale ideální typ člověka na faráře a tradiční věřící bych mohl pobuřovat. Bývám někdy provokativní, občas nekonformní, v něčem i výstřední a to by mohlo působit ve farnosti problémy. 

Našel jsem si jinou práci. Pár měsíců jsem prodával v knihkupectví, učil jsem na gymnáziu, na základní škole. Potom se mi narodila dcera. Načež jsem více než dvanáct let pracoval v Kanceláři Akademie věd ČR jako tajemník Rady pro zahraniční styky. To bylo krásné období, měl jsem nádhernou novorenesanční kancelář na Národní třídě, zažil jsem spoustu zajímavých konferencí a symposií, komunikoval jsem pořád anglicky nebo rusky a občas publikoval články o vědecké spolupráci v Akademickém bulletinu. A narodil se mi v té době i syn.

Potom přišla krize. Rozváděl jsem se, odešel z akademie a chvíli hledal novou práci. S čistě humanitním vzděláním a praxí to ale nebylo jednoduché. Měl jsem ale maturitu z elektroniky, tak jsem vzal práci v technickém dispečinku jednoho obřího hotelu a poté v televizi Prima. Tam jsme vždy týden vysílali a týden měli volno. Přemýšlel jsem, co dělat s dvěma volnými týdny v měsíci. Nechtěl jsem ale sedět někde u kompu, potřeboval jsem se trochu hýbat. Jsem sportovně založený člověk. S jedním kamarádem, evangelickým farářem, jsme přemýšleli, že bychom zkusili vstoupit do Aktivní zálohy Armády ČR. To mě lákalo, být někde v terénu. Navíc jsem se pořád staral o děti a potřeboval jsem z toho stereotypu vypadnout mezi jiné lidi, mezi chlapy. Sedl jsem tedy na kolo, zajel jsem přes Vltavu do Dejvic ke Generálnímu štábu, kde je i rekrutační středisko, že se přeptám. “Tak nám to tady vyplňte, podepište, zajděte si k doktorovi pro potvrzení, že jste zdravý…” a než jsem se nadál, jel jsem do Vyškova na šestitýdenní intenzivní výcvik. V tu dobu jsem byl zrovna přijat na Ministerstvo průmyslu a obchodu, kde dodnes pracuji. V televizi byl šéf vytočený, když jsem mu předával výpověď a hned poté povolávací rozkaz, ale na ministerstvu na mě počkali, než výcvik dokončím. Doma byli překvapení, ale dětem to imponovalo.

Na Vojenské akademii ve Vyškově jsem byl v naší četě nejstarší chlap, starší byla už jen kamarádka, řidička trolejbusu ze Zlína. Výcvik byl náročný, od šesti ráno do deseti večer bez cigarety, bez kafe, někdy bez odpočinku. Měli jsme si sáhnout fyzicky a psychicky na dno, a taky cca deset až patnáct procent lidí při tomto výcviku odpadne. Nikdo vás ale nechce zničit. Nebyl jsem ale nejhorší, i v čtyřiceti sedmi letech můžete držet tempo s dvacetiletými kluky, to mi trochu zvedalo sebevědomí. Věk nikdo neřešil. Profíci s námi jednali férově, šikana tam v podstatě neexistuje. Samozřejmě se ale očekává, že budete plnit rozkazy. Některé věci se pedantsky dodržují, což je nutné, zvláště u manipulace se zbraněmi. Důležitá byla práce v týmu, sportovní duch a také smysl pro humor. V armádě jsem najednou získal spoustu nových přátel. Na závěr výcviku musíte udělat zkoušku asi ze čtrnácti teoretických a praktických předmětů, abyste dostali osvědčení a mohli nastoupit k útvaru. Po výcviku si můžete sami vybrat, kde chcete sloužit. Na doporučení jednoho kamaráda, armádního kaplana, jsem se rozhodl pro dělostřelce. 13. dělostřelecký pluk má navíc kasíno v krásném kraji - na Brdech. Nevědomky jsem navázal na rodinnou tradici, protože babiččin bratr Alexandr byl spojařem u 3. dělostřeleckého pluku Československého armádního sboru na Dukle a můj praděda byl rovněž dělostřelec. Paradoxně první cvičení, na které jsem byl povolán, byla vojenská přehlídka ke stému výročí založení Československé republiky. Velice často tam padaly hlášky z pohádky S čerty nejsou žerty: Jo armáda - to jsou samé parády, přehlídky a hlavně - peníze…

Fakt jsi se dal k aktivním zálohám jen kvůli potřebě pohybu a mužského kolektivu (když jsi tam měl navíc kamarádku, tedy ženu), nebo za tím bylo něco víc?

Ta prvotní motivace byla skutečně takhle primitivní. Potřeboval jsem prostě změnu. Po pěti letech výchovy dětí ve střídavé péči jsem prostě potřeboval změnu. Samozřejmě mám i nějaké vlastenecké cítění, ale já si na tenhle patos moc nepotrpím. Dnes se na službu v zálohách díváme prizmatem války na Ukrajině a naše národní cítění je tím zjitřené a spousta lidí jde do záloh z tohoto důvodu. Já bych šel bránit naši zemi a spojence, kdyby šlo do tuhého, ale díky Bohu, žijeme stále v míru. Žen v armádě máme více a vůbec mi to nevadí, naopak. Jednu skvělou kamarádku mám i v družstvu. Být mužem je celoživotní úkol, který nesouvisí s nějakým pocitem nadřazenosti, s absencí žen, ani kvůli tomu člověk nemusí vstupovat do armády. Musíte prostě na sobě trochu pracovat. Nežijeme už v 19. století, kdy kluk zdědil hospodářství nebo řemeslo po otci, v šestnácti byl hotový chlap a měl to do konce života „ložené“. Každý máme svou vlastní cestu, vnímáme své bytostné určení, jak by řekli psychologové. Já našel tuhle cestu a jsem rád, že se to povedlo a svým způsobem jsem se s armádou usmířil. Nenosím v sobě staré křivdy a mindráky, věřím v odpuštění a ve smíření. S kamarádem farářem každé cvičení pořádáme pro vojáky bohoslužby, které jsou hojně navštěvované, a také nejrůznější setkání během roku, občas zajdeme do hospody. Před Vánoci jezdíme na mši do Kutné Hory, kde horníci postavili sv. Barboře, která je také patronkou dělostřelců, nádherný chrám. Mimochodem, v místní středověké hospůdce U Dačických pečou výbornou kachnu.

Mám zkušenost, že když někde řeknu, že mám vystudovanou teologii, často se rychle najde nějaký člověk z necírkevního prostředí, který se chopí příležitosti „vylít si srdce“. Je to tak i v armádě? Funguješ jako „farář na volné noze“?

Na Vyškově mi začali říkat padre, když zjistili, že jsem vystudoval teologii, v Jincích má tuto přezdívku kamarád, který se farářem skutečně stal. U útvaru máme i místního husitského profi kaplana a funguje tam i psycholog, takže míst, kde si lze vylít srdce, je celkem dost. Nikdo za mnou nechodí z titulu nějaké funkce, ale proto, že jsme kamarádi nebo mi důvěřuje, a když můžu pomoct nebo poradit, tak pomůžu. Jsem „z nevěřící“ rodiny a mezi nevěřícími se vlastně cítím jako doma, někdy asi i líp než v církvi. Když se mi něco nelíbí, tak zásadně nikoho neumravňuju, ale radši z něčeho udělám legraci, což funguje víc a zlepší to atmosféru. Nesmí to být ale legrace zlá nebo zraňující. Jsou ale i lidé, kterým nejsem sympatický já, něco jim na mně vadí. To potřebuju poradit zase já, jak to vyřešit. Přes držku si samozřejmě můžeme taky dát kdykoli, ale tak daleko to ještě nikdy nedošlo. Musím říct, že u útvaru máme skvělé vztahy, lidi tam nejsou nasraní, že musí jet na cvičení. Jsou tam dobrovolně, protože je to baví, jsou za to placeni. Většina záložáků jsou už vyzrálé, zajímavé osobnosti se spoustou zkušeností. Každý jsme jiný, a přesto jsme celkem dobrá parta. Cvičení jsou naplánovaná do detailu a někdy máme co dělat, abychom to všechno stihli. I tak je dost prostoru na to si pokecat před výstrojákem, před zbrojákem, při večeři, na pokoji.  Pít se ale při cvičení nesmí, protože máme u sebe nafasované zbraně a byl by z toho průšvih. Je to tedy jinak než v dobách, kdy nastoupili mladý ucha ze stejného ročníku, kteří se dva roky ukrutně nudili v kasínu, ožrali se a vymýšleli při tom nejrůznější voloviny, o kterých si pak celý život vyprávěli.

Spousta lidí si myslí, že křesťané by měli být z principu proti válce tím způsobem, že se nedotknou zbraně a nepodpoří nic, co se zbraněmi a násilím souvisí. Jak to vidíš ty se svým starozákonním studiem? A týká se Ježíšovo nastavování druhé tváře i národů?

Já se vždycky na oplátku kluků na vojně ptám, proč česká armáda hraje při všech slavnostních nástupech chorál Kdož sú boží bojovníci? Proč si ho občas nezazpívají? Války a jiné konflikty provází lidstvo od prvopočátků, máme je i v Bibli, i tam se setkáváme s těmi nejhoršími podobami konfliktů, jako je třeba genocida, ať už Židů v egyptském otroctví nebo v neméně fatálním babylónském zajetí, které severoizraelské kmeny nepřežily vůbec, resp. jejich zbytky splynuly s okolními národy.  Nejstarší částí Starého zákona kupodivu není příběh o stvoření, ale podle literárně historických bádání je to pravděpodobně Debóřina píseň v knize Soudců, v níž se opěvuje vítězství této izraelské soudkyně nad kenaanským vladařem Síserou. Jedná se o vítězství v malé kmenové válce doby bronzové, v době, kdy Židé ještě neměli krále a centralizovanou moc. Hospodin je oslavován jako dárce vítězství v době, kdy se bojovalo o holé živobytí – napajedla, pastviny, obranu vlastního domova. Tenkrát neexistovalo mezinárodní ani válečné právo. Mezinárodní smlouvy a hraniční kameny se pečetily kletbami se jmény bohů, protože jedině ti představovali vyšší moc a garanty práva. Kletby jsou proto nejstarší formou vymahatelnosti práva. Na světě je násilí, resp. lidé a společnosti, kteří porušují právo druhých, kteří sahají po zbrani, zabíjejí, kradou, znásilňují a ničí. Každá lidská životaschopná společnost uznávala právo se proti tomu bránit. V Novém zákoně Kristus odmítá násilí jako formu šíření Božího království. Toto království není z tohoto světa a šíří se vnitřní proměnou člověka. Boží království v nás sice skrytě přítomno je, ale naše společnost je stále nedokonalá, nevykoupená, abych použil teologický pojem. 

Dvojpřikázání lásky je naplněním zákona, ale neruší desatero nebo právní řád společnosti ani mezinárodní právo. A mezinárodní právo jasně definuje, kdy lze zbraň použít. Nastavování druhé tváře bych ponechal v oblasti osobní etiky. Aplikovat ho do mezinárodních vztahů by bylo fatální. Sami dobře víme, jak dopadla česká společnost po mnichovském diktátu, který bychom mohli interpretovat tak, že náš český národ holubičí povahy nastavil druhou tvář a mravně tak zvítězil nad fašistickým agresorem. Dnes i Britové a Francouzi uznávají, že přijetí tohoto „míru“ byla chyba. Němci vyzbrojení československými zbraněmi a podpoření naším průmyslem se stali mnohem silnějším nepřítelem, který následně dobyl téměř celou Evropu a severní Afriku a známe všechny další strašidelné následky této okupace, a jak těžké bylo Německo nakonec porazit. V mezinárodních vztazích tedy, prosím, tvář nenastavovat a neotvírat se pochybným kompromisům. To uznával i sv. Augustin ve svém díle O obci boží i sv. Tomáš Akvinský, který v Summě stanovil tři kritéria vedení války, která v následujících staletích rozvíjel tomismus. Na protestantské straně, pomineme-li mezinárodní projekty Jiřího z Poděbrad nebo Všenápravu Komenského, se tímto problémem zabýval třeba Immanuel Kant ve svém překvapivě čtivém pojednání K věčnému míru. Praví, že i během války musí být nejen dodržována určitá pravidla, ale dokonce i důvěra vůči nepříteli, aby mohla být válka někdy ukončena. Jinak by se totiž válka změnila ve válku totální, v čiré zlo. Takhle by tedy mohla vypadat forma lásky k nepříteli v mezinárodních vztazích.

A osobně: Umíš si představit, že půjdeš do války? Umíš si představit, že by byl nasazen tvůj syn? Co by ti v takové chvíli dodávalo sílu?

Možná jste se dočetli v médiích, že naši vojáci už nelétají do Afghánistánu, ale jezdí na mise do Pobaltí. A má to svůj důvod. V Evropě zuří největší válka od roku 1945 a my to denně sledujeme v přímém přenosu, vidíme tu apokalyptickou krajinu ukrajinských měst podobnou spíš filmovým fikcím, strašidelnému Mordoru. Nikdo by před pár lety neuvěřil, že by byli Rusové takového jednání schopni, ale spíš jsme si to nechtěli připustit, protože neméně brutální byli třeba v Čečensku a v Sýrii. Na civilisty opět neberou ohled, třebaže na východě Ukrajiny mluví lidé stejnou řečí. Vypadá to, jako by Rusové jinou válku než zcela pustošivou neuměli vést. Jaké normy vlastně respektují? Nacionalistické úvahy prof. Dugina, kterého prý z Lomonosovovy univerzity vyhodili? Ideu ruské duše a její mesianismus? Právo silnějšího? Naší nadějí je, že konvenční válka se do prostoru zemí NATO nikdy nepřenese a my si uchováme evropské hodnoty. 

Konvenční válku by Rusko se Severoatlantickou aliancí bezpochyby prohrálo; do té by museli narukovat všichni bojeschopní čeští muži. Pokud by vypukla jaderná válka, nastal byl v podstatě bleskový zánik naší civilizace a na žádnou frontu bychom nikdo odjet ani nestihli. To by bylo čiré zlo. Jadernými zbraněmi se ale nebojuje, pouze hrozí. Jejich existence měla v době studené války paradoxně i pozitivní roli, protože bránila rozsáhlejším konvenčním konfliktům. Doufejme, že tomu tak zůstane a neobjeví se někde nějaký psychopat. Rusové už ztratili přes tři sta tisíc vojáků, což je více než ve všech válkách, které vedli od 2. světové. Frontové linie se přes rok skoro nemění, a proto mobilizují další mladé kluky do toho šíleného mlýnku na maso. Ztráty Ukrajiny budou podobně vysoké. Jejich vzdor je heroický. Příkopy mezi oběma národy jsou ale tak hluboké, že po nějaké slovanské vzájemnosti po generace ani pes neštěkne. My máme na Ukrajině příbuzné z babiččiny strany, víme o jejich strastech, jsme připraveni jim pomáhat a všichni se modlíme, aby to už skončilo. Vedle toho probíhá v informačních systémech a v médiích také hybridní válka, jejímž vedlejším efektem je bohužel i naše desinformační scéna. Masivně se při tom zneužívají výsledky historického, sociologického, a dokonce i zdravotnického výzkumu, které se stávají municí propagandy. I zde se přece musí naše společnost nějak bránit. 

Neméně tragický konflikt v tuto dobu probíhá na Blízkém východě. Jako každý jsem byl šokován brutalitou, jakou Palestinci z Hamásu vraždili, mučili a znásilňovali nevinné mladé lidi na hudebním festivalu Nova luna 7. října 2023. Neméně ohavná byla radost z tohoto teroristického útoku, jakou muslimové projevovali v ulicích evropských měst. Takoví lidé získali občanství v evropských zemích? Přece není normální mít z tohoto radost a schvalovat takovou zrůdnost. To je mimo veškeré vojenské konvence, mimo jakékoli etické normy.  Bylo jasné, že odpověď Izraele bude razantní, ale že zcela zpustoší pásmo Gazy a zemře při tom přes třicet tisíc lidí, jsem opravdu nečekal. To je další katastrofa a podle mě to není adekvátní. Myslel jsem, že zásah proti Hamásu bude veden inteligentnější formou, která bude šetrnější k civilnímu obyvatelstvu, ale po pravdě sám nevím, jak vést boj proti organizaci, která jako rakovina prorostla celou společnost, vybudovala rozsáhlou síť tunelů a je ukrytá ve všech částech této aglomerace. Nicméně to opět nahrává ideologii teroristů, která z takových strategických přehmatů a následných krutostí žije. Celá generace Palestinců se z toho bude vzpamatovávat, hydře Hamásu narostou další stovky hlav, jemenští muslimové podporovaní Íránem se kvůli tomu budou snažit zablokovat obchod v Suezském průplavu a evropští muslimové se tím také ještě více zradikalizují. To logicky vyvolá reakci evropské krajní pravice, která bude požadovat přísnější imigrační politiku a ve společnosti ještě více vzrostou protimuslimské nálady a xenofobie. Naše bezpečnost tím bude bezprostředně ohrožena, třebaže se tento konflikt odehrává mimo Evropu. Nevinní unesení Izraelci jsou při tom stále v zajetí. Tohle nevymyslíš. To nechceš zažít. Zavírat oči ale při tom nesmíme a musíme mít armádu, která umí na nové hrozby reagovat.

Ze své rodiny dobře vím, jak válečné utrpení člověka fatálně poznamená, proto bych to nikdy nikomu nepřál, natož aby to zažily mé děti, o které se bojím pořád, třeba když syn jede na nějaký fesťák, nebo když dcera horolezí. Za své děti bych především položil svůj život. Takto to určitě prožívá každý rodič, který své děti miluje. Já jsem složil vojenskou přísahu a do války bych jet musel, ale doufám, že k tomu nikdy nedojde. 

Fotografie pocházejí z archivu Roberta Ziky.