Potkali jsme se na semináři Ekumenické lesní školy. Ten se roky konal v Praze v Salesiánském divadle, ale loni se přesunul ke karmelitánům na Fortnu. Útulné prostředí nevelkého kláštera je k navázání rozhovorů přívětivé. Mladý kněz ve skautské mikině - to si o oslovení samozřejmě říkalo. P. Josefa Biernáta možná mnozí znáte z Archy Rajnochovice nebo ze skautských akcí. Já se ho zeptala, jak se dostal ke kněžství a co by doporučil ostatním, kteří chtějí lidem - třeba ve skautském oddíle - otevřít cestu k víře.


Potkat mladého kněze, tím spíš ve skautském prostředí, je radost. Jak ses dostal ke skautingu a jak ke kněžství?

To je krásná otázka. Skauting a kněžství u mě dost souvisí. Na podzim roku 1999 mi bylo deset a u nás v Suché Lozi založilo pár skvělých mladých lidí “pokusnou” skautskou družinu. Skauting byl pro mě láska na první pohled. Od první schůzky jsem věděl, že tohle chci žít. I když jsem až postupně poznával (a zdaleka ještě nejsem u konce), co to znamená.

S kněžstvím to bylo jiné. Měl jsem nakročeno na kariéru v businessu, ale jednu květnovou středu roku 2011 kolem 18:45 udělal Pán průlom do mého života, když se mi při mši svaté dal poznat. Poznat, že tam skutečně je. A že mě volá, abych byl i já pro něho jako jeho kněz. Nečekal jsem to a vlastně jsem o to ani nestál. Ale Bůh to nevzdal a ukazoval mi, jak dokáže naplnit život, když mu budu věřit. Hodně mi při tom pomohl skautský slib. Když to zkrátím, po čtyřech letech jsem podal přihlášku do kněžského semináře. A nelituju. Kdo by chtěl vědět víc, ať se zeptá někdy osobně.

Chápu to ale dobře, že věřící jsi byl odjakživa díky rodině, ale ke kněžství jsi dostal povolávák až později? Kolik ti tehdy bylo?

Vyrostl jsem v obyčejné, ale milující rodině. U nás na východním Slovácku do kostela chodila v té době většina lidí. Má to své výhody - je povzbuzující být v plném kostele, i nevýhody - riziko redukce duchovního života na tradiční chození do kostela.

Rodiče se mi víru snažili předat, jak nejlíp dovedli. Ne, že by uměli všechno vysvětlit, ale byla u nás atmosféra důvěry a taky jsem vídával taťku i mamku, jak se modlí.

Tu milost, že se mi Pán dal poznat a že mě zavolal, jsem dostal v jednadvaceti letech. Ale pak jsem postupně odkrýval, že ve mně ta touha byla od malička. Akorát byla překrytá jinými touhami. Mezi nimi nastal boj. A to byly ty čtyři roky, o kterých jsem mluvil.

Co ti pomohlo v rozhodování? Nedávno jsme vydali rozhovor o pastoraci povolání, ale tyhle věci se rozjíždějí pomalu v posledních letech, tehdy, byť to také není tak dávno, ještě asi žádná profesionální pomoc, kterou by sis mohl najít na internetu, nebyla, ne? Jak tvé rozlišování probíhalo?

Nejvíc mi pomohli lidé, kteří i dnes patří mezi mé nejbližší přátele. Tátové od rodin (co u nás zakládali skauting), kněz, co byl u nás dlouho farářem, a nejlepší kamarádka z VŠ, která pak zkoušela život v klášteře. Všichni mě dobře znali a já viděl na každém z nich, že žije naplněný život. Ne proto, že má rodinu nebo je v celibátu, ale protože žije upřímně s Bohem. Web hledampovolani.cz už existoval, občas jsem tam tajně nakouknul. ;-) Taky jsem se díky němu přihlásil na salesiánský kurz Come in, ten mi taky pomohl.

Ten neznám - můžeš nám o něm říct víc, prosím?

Bylo to několik víkendových setkání na salesiánské faře v Sebranicích u Litomyšle. Společenství, modlitba, možnost probrat s kněžími různé věci. Pokud si to pamatuji správně, hodně se to točilo kolem rozvoje osobnosti a rozlišování povolání, resp. toho, co od života vlastně chci. S některými kluky už jsem se pak nikdy neviděl, s jedním jsem se potkal v kněžském semináři. Jsem rád, že jsem do toho tehdy šel.

Byl to tedy kurz určený jen pro muže? Měl jsi pocit, že cílem bylo najít vhodné adepty kněžství, nebo bylo rozlišování “objektivní” a doprovázející přikládali stejnou váhu všem cestám?

Tento kurz byl určen mužům. Když se na to dívám zpětně, myslím, že šlo o pomoc v rozlišování povolání, nebyla to nějaká agitka budoucích kněží.

Vidíš jako přínosné, že jste tam byli jen muži? V čem by to bylo jiné, kdyby na kurzu byly i dívky?

Zažil jsem různé skautské, farní, aršácké (viz T. S. Archa Rajnochovice) a jiné tábory, kurzy, akce… Většinu z nich asi smíšených a jsem tomu rád, protože muži a ženy se navzájem skvěle doplňují. Přesto jsou určitě chvíle, kdy člověku pomůže společnost stejného pohlaví. Mám takovou zkušenost, že při rozhovoru o některých tématech se dostaneme hlouběji v homogenní skupině a jiným tématům zase svědčí skupina smíšená.

Nejen při rozhovorech - sama jsem vděčná, že jsem chodila do čistě dívčího skautského oddílu a na měsíc v létě mohla kluky úplně vypustit z hlavy. Smíšené oddíly jsou určitě v něčem fajn, ale mně to vyhovovalo takhle. Když už jsme u skautingu, ten má své kořeny křesťanské. V Čechách to nikdy nebylo moc horké, ale dneska už většina členů o těch kořenech ani neví, nebo si myslí, že do dnešní doby nemají co říct. Váš oddíl je stále křesťanský?

V názvu jsme to neměli nikdy, ale s farností jsme spolupracovali vždy, kam moje paměť sahá. 

Zejména díky Ekumenické lesní škole jsem se mohl setkat se skauty a skautkami, které nezlomila ani totalita. Třeba Merkur - Miloš Blažek, nebo Hroznýš - Eduard Marek. Stačí si ta jména vygooglit a člověk vidí, co to znamená žít skautský slib. Životy lidí, jako byli tito, mě utvrzují v tom, že skauting bez duchovního principu už není skauting. Tím neříkám, že nekřesťan nemůže být plnohodnotným skautem. Ale rezignovat na duchovní princip ve skautingu, potažmo v životě vůbec, to mi nedává smysl. A podle toho, co jsem s Ježíšem Kristem zažil, nemůžu nesvědčit o tom, že když člověk žije s ním, rozvíjí naplno potenciál svého lidství. 

Ano, také jsem přesvědčená, že skautští hrdinové, které si bereme za vzory, by bez křesťanství asi zdaleka nebyli ochotni tolik riskovat a tolik by kvůli svým hodnotám nevydrželi. Proto se bojím, že dnešní podoba skautingu jako volnočasové aktivity s důrazem na ekologii a slušné chování hrdiny tvořit nemůže. Nebo myslíš, že to vidím moc skepticky?

Já kolem sebe vidím spoustu hrdinů. Lidí, kteří jsou ochotní udělat něco navíc. Myslím, že hrdinství má hodně společné s postojem služby. Ta vychází z vědomí zodpovědnosti za širší okolí než jen za vlastní život. Spoustu z těchto hrdinů formoval skauting. Věřím, že kdyby šlo vážně do tuhého, mnozí lidé nás ještě překvapí.

Dobře, zkusím být optimističtější. :-) Ještě na jednu věc se ale chci zeptat. Specifikem českého skautingu je, že když už, mluví se o duchovnu, nejvyšší pravdě a lásce - prostě slovům jako Bůh a církev se vyhýbáme. Považuješ to za dobrou cestu? 

Ve většině případů spíše ne. Když se o něčem nemluví, tak vznikají nebo přežívají různé předsudky a odsudky, které brání na cestě k pravdě i Pravdě.

Co ty sám ve skautingu děláš? Předpokládám, že jezdíš na tábory sloužit mše, protože málokterý skaut - kněz se tomu vyhne. :-) A kromě toho? 

Mé skautování má teď tři ohniska: Aspoň trochu se snažím udržovat kontakt se svým mateřským střediskem. Pak vypomáhám na akcích Ekumenické lesní školy. A snažím se být blízko skautkám a skautům ve Zlíně, kde nyní působím jako kaplan. 

Dohromady je to někdy náročné, ale taky úžasně obohacující. Vždycky mám velkou radost, když prostřednictvím lidí můžu ta tři ohniska propojit.

Na seminář ELŠ přijedou ti skauti, kteří křesťanství považují za důležité. Máš zkušenost, jak o tom, že křesťanství není přežitek, přesvědčit malé kluky a holky, kteří nepocházejí z křesťanských rodin? U nás v oddíle se chodilo v neděli do kostela, nevěřící občas šli také, trochu se o křesťanství mluvilo, myslím, že pár lidí díky oddílu našlo cestu do církve. Jak to funguje v oddílech, s kterými spolupracuješ?

Křesťanství je v první řadě o vztahu s Ježíšem. To by na nás, křesťanech, mělo být poznat. (Tím nechci říct, že musíme být bezchybní - vždyť to ani svatí lidé nebyli). Ale nejprve by na mém životě mělo být poznat, že žiju s Bohem. Pak třeba můžu někomu o Bohu něco i říct nebo vysvětlit. Líbí se mi údajný citát sv. Františka z Assisi, který svým bratrům měl říct: “Jděte a hlásejte evangelium. A pokud to bude třeba, použijte i slova.”

Tenhle výrok  je krásný, také ho mám ráda. :-) Ale co tedy konkrétně děláte? Co bys poradil patnáctileté skautce, která chystá program pro svou družinu, nebo vedoucím, kteří plánují tábor? Co se vám osvědčilo v těch úplně praktických záležitostech?

Ne všechno sedne do každého oddílu, ale můžu nabídnout takovou směsku praktických tipů:

Pozvat kněze nejen na mši svatou, ale třeba i na přespání, ke slavnostnímu ohni, na hru, povídání/vyrábění/sport, kterému rozumí atd.

Plánovat etapovou hru s přesahem. (Porazili jsme jen záporáky ve velké závěrečné bitvě, nebo jim třeba pak i hlavní hrdina dokázal odpustit?)

Krátká, dobrovolná modlitba pro vedoucí na začátku/konci dne.

Chvíle večerního ztišení s pomocnými otázkami (Co se mi dnes podařilo a co ne? Komu bych mohl dnes poděkovat? V čem budu zítra lepší?...)

Věnovat čas a prostor kráse (výzdoba jídelny, zpěv při mši sv.). Krása nás vede k dobru.

Modlit se za tábor, třeba i za konkrétní dny a účastníky.

Vzdělávat se v oblasti duchovního života (kurzy, akce, knížky, youtube…)

Při přípravě tábora si definovat, v čem mají účastníci z tábora odjíždět jiní, než na něj přijeli. A nemyslím tím potřebu sprchy a postele. ;-)

To je dobrý, díky! U vás se ve farnosti sešlo víc mladých kněží najednou, že? A navíc máte ve Zlíně salesiány. Jaké to je, když může spolupracovat několik kněží, kteří mají blízko k mladým lidem? 

Mladí duchem jsme snad všichni, a v tomto směru je mi vzorem náš sedmdesáti osmiletý otec Ivan. Když jsem byl ve farnosti nový, nesl jsem si do sakristie cedulku se svým jménem ze zpovědnice. On se mě před nastoupenými ministranty zeptal: "Prosím Tě, ty potřebuješ mít napsané, jak se jmenuješ, abys to nezapomněl?" A já na to: "Až ti bude tolik, kolik mě, taky si to budeš psát." :-) 

Kněžské společenství je pro mě zdrojem inspirace, předávání zkušeností, pomoci a samozřejmě i vzájemného obrušování, když máme na něco různé názory nebo když třeba něco přeženu. Stejně tak jsem vděčný i za salesiány, kteří tu dělají vynikající službu.

Na jakou aktivitu, kterou ve Zlíně děláte, jsi hrdý?

Třeba společný ples naší a salesiánské farnosti. Letos byl poprvé, vyprodali jsme nádherné kongresové centrum pro téměř šest set lidí a určitě to nebylo naposled! Pak mě fascinuje ta pestrost spiritualit různých společenství, které tu jako poměrně velká farnost máme.

Přeju ti, ať ti tvé současné nadšení vydrží, a těším se za rok na setkání na semináři ELŠ!

Díky za Tvoji službu a žehnám Tobě i čtenářům.