Kryl není jen anděl s polámanými křídly

Nevelký muž s kytarou stanul před stovkami lidí v zemi, která se čerstvě učila dýchat svobodu. Jako první zazpíval píseň, kterou si o dekádu později přivlastnil Daniel Landa a která dodnes zní okolo táboráků stejně jako za doby našich rodičů. Přestože v tu chvíli byli všichni plní nadějí v lepší zítřky, on sám se velmi rychle dostal do role kritika a roztrpčený polistopadovým vývojem přežil nenáviděný režim jen o pět let. Jeho geniální texty se ale ukázaly jako nesmrtelné, a ještě dnes si do zpěvníků pečlivým písmem píšeme jeho jméno: Karel Kryl.

Karel se narodil v posledním roce války v Kroměříži, Moravských Athénách, do tiskařské rodiny. Jejich původně novojičínská tiskárna (před vznikem protektorátu Kryl a Scotti) se zabývala především bibliofilskými výtisky, a přestože to byla vždy malá, spíše rodinná firma, byli v tomto oboru velice uznávaní. Kryl tak vyrůstal v prostředí, které bylo tiskařinou hodně ovlivněné, jako malý se mezi stroji často pohyboval a celé dětství ho provázela hořkost jeho rodiny – po převratu pochopitelně o podnik s dlouholetou tradicí přišli, pověření dělníci v roce 1950 přímo před jejich očima všechny stroje rozbili a odvezli do šrotu.

Je jasné, že tato událost ho v dalším životě hodně ovlivnila – mimo jiné si nesl kádrový škraloup. Na „vysněnou“ školu se mu ale přece jen podařilo dostat; chtěl být hrnčíř jako pradědeček a opravdu vystudoval střední keramickou školu v Bechyni. Záhy ale začal pracovat s jiným materiálem než s hlínou – se slovy. Jeho první „oficiální“ píseň vyšla v roce 1968 a byla to Nevidomá dívka. Kryl ji údajně napsal přímo pro Hanu Ulrychovou, která ji také nazpívala (a byla do něj prý dalších pár let tak trochu zamilovaná).

Díky Krylově spolupráci s redaktorem Ostravského rozhlasu Milošem Zapletalem se některé jeho písně (Salome, Pieta) hrály tak trochu neoficiálně v rádiu už od roku 1966. Opravdu ho ale proslavil až Jiří Černý s manželkou Miroslavou a jejich pořad Čtrnáct na houpačce; díky nim vyšlo půl roku po invazi Krylovo jediné „československé“ LP. Hádáte správně, je to právě Bratříčku, zavírej vrátka. Titulní píseň ale velmi rychle zakázali a s ní i celou Houpačku.

V září 1969 mohl Kryl vycestovat do Západního Německa na hudební festival a rozhodl se tam zůstat. Přestože „na kapitalistickém západě“ prožil dvacet let, nikdy o německé občanství nepožádal, protože nechtěl přijít o to československé. Po emigraci nastoupil do rádia Svobodná Evropa jako sportovní a kulturní redaktor, což k jeho popularitě jen přispělo. Zatímco jiní „zakázaní“ písničkáři jako například Hutka museli ke svým posluchačům zkrátka dojet, Kryla hrála právě zmíněná Svobodná Evropa i Hlas Ameriky.

Měl dva sourozence – mladšího bratra Jana a starší sestru Marii. Jan se také stal hudebníkem, byl ale slavnějším Karlem naprosto zastíněn. Jeho emigraci celkem těžce snášel – syn „vykořisťovatele“, bratr „kopečkáře“, celý život si nesl škraloup, a přestože maminka si se starším synem pravidelně dopisovala, on sám neměl bratrovi co říct. Podle Janovývh vlastních slov nemůže být každý hrdina a jít hlavou proti zdi. I po revoluci, když se Kryl vracel, spolu měli vztah spíše problematický. Celý trochu hořký rozhovor s ním si můžete poslechnout zde.

V Německu se Kryl oženil dvakrát. První sňatek s Evou Sedlářovou mu vydržel jen dva roky, Marlene Bronsert s ním ale zůstala od roku 1974 až do jeho smrti, ač se vzali teprve v roce 1991.

Se svou maminkou se už nikdy nepotkal – zemřela 24. listopadu 1989 a Kryl se vrátil do Československa právě na její pohřeb. 3. prosince pak vystoupil na Koncertu pro všechny slušný lidi, čímž se dostáváme k úvodu článku.

Jeho koncerty byly jiné než u ostatních folkařů – na rozdíl od nich (většinou) vynechával dlouhé proslovy, vlastně jakékoliv proslovy, a rovnou šel, jak se říká, na věc. Pro diváky na zmiňovaném porevolučním koncertě bylo jistě překvapením, když se na pódiu objevil sotva sto šedesáti centimetrový bard a bez všech vytáček pálil jeden hit za druhým. Ostatně soudě podle jeho na chvíli zadrhnutého hlasu během Morituri te salutant můžeme soudit, že Kryl nečekal takovou diváckou odezvu – že s ním bude zpívat celý sál.

4. prosince 1989 společně s Karlem Gottem zpíval hymnu z balkonu Melantrichova paláce. Kryl ale ze svého spoluzpěváka příliš nadšen nebyl – koneckonců Gottovi hodně lidí vyčítalo jeho roli normalizační popové hvězdy a KK později tohoto vystoupení litoval. Jiří Černý na tento okamžik ale vzpomíná trochu jinak – Kryl si s Gottem vystoupení domluvil sám dřív, než ho o to požádal na prosbu členů OF. Pan Černý se domnívá, že Kryl svůj pohled změnil až po kritice svého okolí. Jak to bylo doopravdy už dneska přesně nezjistíme, jisté ale je, že z toho vznikl unikátní okamžik.

„Já si myslím, že moje písničky platí dosud, jako výstraha, jako varování. Moc si nepískejme, protože veškeré tyhle věci se můžou opakovat. Dokonce i v demokracii,“ řekl v prosinci 1989 během tolikrát zmiňovaného koncertu. Tehdy se tento výrok nesetkal úplně s pochopením, jak ale zmiňuje další z jeho spolupracovníků ze Svobodné Evropy, Radko Kubičko, a jak ostatně můžeme vidět i sami, měl svým způsobem pravdu. Jeho skepticismus byl rozhodně ovlivněn dvaceti lety v demokratické zemi, dokázal se na věci dívat bez růžových brýlí čerstvě nabyté svobody. Ostatně v devadesátých letech publikoval i řadu kritických textů, které vyšly v roce 2012 v knize Země lhostejnost, a je nutno podotknout, že v řadě svých myšlenek opravdu pravdu měl, jen bylo příliš brzy, aby je lidé neodsuzovali jako zbytečnou kritiku za každou cenu. Je ale faktem, že po revoluci, v poměrně hektické době zanikajících a znovu vznikajících pořádků, se Kryl, který měl založenou většinu textů právě na kritice politiky, trošku ztrácel.

Přestože se do Československa vracel až do své smrti, nijak se netajil kritikou polistopadového vývoje. Otevřeně se ohrazoval i proti rozpadu Československa. Kromě zmiňované Země lhostejnost vyšla i řada dalších knih – nejznámější je Kníška Karla Kryla a pochopitelně Půlkacíř, velice otevřená zpověď z počátku devadesátek, kterou vedl novinář Miloš Čermák.

Když mluvíme o Krylovi, nejde nezmínit jeho víru. Na Hané je křesťanství dodnes zakotveno velmi pevně a není divu, že i jeho víra se častokrát promítala do jeho textů. V exilu se navíc stal jeho jakýmsi duchovním otcem a hlavně přítelem Anastáz Opasek, opat břevnovského kláštera a velmi výrazná disidentská osobnost. Kryl měl s Bohem zvláštní vztah, říkal mu „velký šéf“ – to aby nezapomínal, že stále vede jeho kroky a vidí, jaká cesta je pro něj nejlepší.

Právě „opat chuligán“, jak se Opaskovi říkalo, byl tím, kdo ho doprovázel na poslední cestě. Karel Kryl náhle zemřel na srdeční příhodu 3. března 1994 v Mnichově. Z Opaskovy promluvy na pohřbu mimochodem není pochyb o tom, že byli opravdu přátelé (vyloženě jen záznam tohoto se mi nedaří dohledat, kdybyste někdo by úspěšnější, budu ráda, když dáte vědět). Posledního rozloučení se z politiků v podstatě nikdo nezúčastnil a minimálně Václav Havel si za to vysloužil kritiku. Velmi pravděpodobně tomu tak bylo kvůli kritice, kterou po revoluci Kryl opravdu nešetřil. Zádušní mše proběhla v pražském kostele svaté Markéty a Kryl je pohřben na břevnovském hřbitově.

Má za sebou řadu desek, básnických sbírek, souborů fejetonů či vzpomínek, grafiky, linoryty, kresby i karikatury. Na čem se bezpochyby shodnou i Krylovi kritici, jedno se mu upřít nedá – jeho absolutní básnická genialita. Martin Schulz to shrnul celkem výstižně: dokázal zrýmovat kámen s cihlou. Tvořil neustále, stále své verše cizeloval. Například na konci tohoto článku najdeme původní text Jeřabin z března 1968. Verze po invazi sovětských vojsk se neliší příliš v slovech, ale rozhodně dost ve významu.

A nesmí samozřejmě chybět i pár „dokumentárních“ tipů. K sedmdesáti letům od jeho narození natočila ČT24 hodinový speciál, ve kterém mimo jiné mluví i Jiří Černý, právě ten, který ho v roce 1968 nejvíce proslavil, nebo už citovaný Martin Schulz, se kterým spolupracoval v rádiu Svobodná Evropa. Český rozhlas pak vydal pětidílný seriál Fenomén Kryl. Na Youtube lze vidět například vystoupení v Norsku z roku 1969.

Jak zmínil Krylův kolega ze Svobodné Evropy Martin Schulz, každý si vytvořil svou vlastní verzi Kryla. Pro jedny byl ironickým, rýpavým, kritickým, pro další vlídným, obětavým a pokorným člověkem. Každému byl takovým Krylem, jakého zrovna potřeboval.

Přemýšlela jsem, jak tenhle článek zakončit. Už zanedlouho budeme sedat kolem ohně, lámat křídla andělovi, zpívat nevidomé dívce, uklidňovat sourozence, číst nápisy na latrínách (jen pokud nejste matrona) či šlapat po uprášené štěrkové cestě a já si asi neodpustím vám sem dát moji v současnosti nejoblíbenější „krylovku“. Protože uzavřít povídání o zpívajícím básníkovi čímkoliv jiným, než jeho textem, by mi přišlo jako promrhaná příležitost. Obzvlášť, když je to písnička napsaná snad včera.

P. S. A jakou krylovku máte nejradši vy?