I když se sebevíc snažíme být samostatní, je mnoho chvil, kdy si sami tak úplně nevystačíme. Potřebujeme vysvětlit něco ze školní látky, půjčit vybavení na skautskou výpravu, přestěhovat se do většího bytu, dostat tip na novou práci, opravit auto, uhasit hořící střechu a sehnat peníze na nový dům, pokud hasiči přijeli pozdě. Možná jsme hrdí a dělá nám problém říct si o pomoc. Dříve či později ale nejspíš přijde chvíle, kdy se to musíme naučit. Sami už na své problémy nestačíme.

Zdroj: | Člověk a Víra (clovekavira.cz), | Člověk a Víra (clovekavira.cz)

Nejčastěji si říkáme o pomoc, když máme my nebo někdo z našich blízkých zdravotní potíže. Co pomůže na rýmu nebo kašel, to víme, ale stačí, aby dítě tři dny zvracelo, a už se na své vlastní síly nechceme spoléhat. Ptáme se na facebooku, hledáme v knihách, běžíme k lékaři. Většinou v tomto pořadí. Na fyzickém zdraví nám záleží. Však také, když se někomu přeje všechno nejlepší, končí se větou „Hlavně to zdravíčko.“ V otázkách zdraví nám není zatěžko prosit o pomoc. A to jak o tu praktickou, tak třeba i o finanční podporu, pokud náklady na potřebnou zdravotní péči přesahují naše možnosti, a také o podporu modlitební. Když se chystáme na operaci my nebo někdo z našich blízkých, potěší nás, pokud se někdo k našim prosbám o zdárný průběh lékařského zásahu přidá.

Lpět na své fyzické kondici není nic bezbožného. Vždyť dlouhý život je předmětem mnoha Hospodinových zaslíbení a Ježíš věnoval značnou část svého aktivního působení právě uzdravování lidí nemocných či sužovaných nějakým postižením. Věděl, že radost a vděčnost z uzdravení otevírá srdce. Ti, které uzdravil, často hned vyznali, že v něm vidí Mesiáše. Pro ně rozhodně byl spasitelem. Nemusel vyhnat Římany, nemusel vyhrát disputace s farizeji, stačilo, že dotyčný opět viděl nebo chodil. Zdraví je to nejcennější, co máme, a kdo nám ho vrátí, je pro nás král.

Když strádá psychika, prosit o pomoc se ostýcháme. Nechce se nám přiznávat, že nás trápí úzkosti ani že má naše dcera anorexii nebo dokonce uvažuje o sebevraždě. Pokud v takovém případě poprosíme o modlitbu, tak jen pár svých nejbližších. Některé záležitosti sice postupně přestávají být tabu, ale na ulici se raději bavíme o svém žlučníku než o svých psychických stavech. A tak málokoho slyšíme děkovat Bohu, že jeho dítě už zase normálně jí či se opět věnuje svým koníčkům, kdežto „Zaplať Pánbůh, zahojilo se to dobře,“ řekne i každý ateista.

Zatímco jsme tedy dobře informováni o encefalitidách a žlučníkových kamenech svých známých a známých našich známých, z našich farních společenství pomalu mizí lidé, ale málokdo se stará proč. Neumřeli ani nejsou těžce nemocní. Postupně se vytráceli. Z rodiny, která chodila každou neděli do kostela, zbyla jen jedna žena. Manžel je prý unavený a děti, však to znáte. Známe. Nechceme to vyslovit. Neumíme to vyslovit. A když to neumíme vyslovit, jak bychom mohli v této věci prosit o pomoc? Jak si říct o přímluvnou modlitbu tam, kde nám chybí slova?

Kdo kdy slyšel někoho, aby řekl „Moje dcera ztrácí víru, prosím, modli se za ni?“ Kdyby si zlomila na lyžích nohu, to ano, to bychom pár známých obvolali, situaci dopodrobna vylíčili, na závěr o modlitbu poprosili. Jen ať to dobře sroste a může za rok zase lyžovat, už takhle je smutné, jak jí to pokazilo sezónu. Trápí nás, že se náš potomek nedostane kvůli zranění či nemoci pár týdnů či měsíců na hory, na fotbal, na plavání. Že kvůli nezájmu přišel o dvacet bohoslužeb? Komu jsme volali a líčili, jak se to stalo, co bylo na počátku a jak to probíhalo, koho jsme poprosili, ať ho svěří v modlitbách Bohu? Kdysi bývala taková společenství a ještě dřív taková byla všechna. Dneska ctíme svobodnou vůli. Kupodivu ale neřekneme „On sám se rozhodl jet v dešti rychle na motorce, to zranění je jen důsledkem jeho svobodné vůle, nestarejte se o jeho soukromé záležitosti.“ Na zdraví těla nám záleží. Když se ale někdo rozhodne v neděli sedět u počítačových her a po čase usoudí, že vlastně neví, proč by do kostela chodil, a jakékoli hovory na toto téma odmítá, jeho svobodné rozhodnutí respektujeme. Možná nás tato situace bolí, ale o přímluvu si nikoho poprosit netroufneme. Mluvit o žlučníku není trapné, ale mluvit o něčí duši?

Jen pár lidí vidělo prázdný Ježíšův hrob. Jen pár se jich setkalo se vzkříšeným Kristem. Ti uvěřili, že je Ježíš Mesiáš, neboť se stali svědky Boží moci. Všichni ostatní uvěřili, protože se jim dostalo svědectví. Uvěřili, protože si nějací lidé přáli, aby uvěřili, a věnovali tomu své životy – nejenom svůj čas a energii, ale často se zřekli i svého zdraví a byli ochotni zemřít, aby dokázali, že to, co zvěstují, má větší cenu než jejich život. Obětovali svůj život, aby umožnili jiným uvěřit, že Ježíš je Mesiáš.

Naši blízcí, naše děti uslyší jen to, co jim někdo řekne, uvidí jen to, co se kolem nich bude dít. My můžeme ovlivnit, co to bude. Věnujeme víc pozornosti fyzickému zdraví než duchovnímu? O čem jim svým životem svědčíme? Ježíš se nechal přibít na kříž s vírou, že je tato oběť nutná. Nechal se všemi opustit. Nechal si plivat do obličeje a svléct si šaty. Nám přijde trapné prosit o modlitbu, když naše dítě ztrácí víru.

Kristus byl vzkříšen. Kolik lidí se z toho bude radovat, to dal Bůh do rukou nám.

 

 

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

1. ČTENÍ Sk 10, 34a. 37-43
Jedli a pili jsme s ním po jeho zmrtvýchvstání.

Čtení ze Skutků apoštolů.
    Petr se ujal slova a promluvil: "Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.
    A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.
    On nám přikázal, abychom to hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří."

Žl 118 (117), 1-2. 16ab+17. 22-23 Odp.: 24
Odp.: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
nebo: Aleluja, aleluja, aleluja.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech.
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Odp.

2. ČTENI Kol 3, 1-4
Usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.
Bratři!
   Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.

EVANGELIUM Jan 20, 1-9
Ježíš musel vstát z mrtvých.

Slova svatého evangelia podle Jana.
    Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel.
    Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.