Všichni jsme otřeseni tím, co se ve čtvrtek stalo na Filosofické fakultě v Praze. Hlavou se nám honí nejrůznější věci. V médiích a na sociálních sítích se opakují pokyny, aby se lidé v případě potřeby obrátili na odborníky. Někdo potřebuje individuální pomoc, někomu možná pomohou i obecné informace. Poprosili jsme psychoterapeutku Hanku Čížkovou, aby nám pomohla se v situaci zorientovat a odnést si z ní nejen pokažené svátky, ale i něco smysluplného do budoucna.

Zdroj: https://www.facebook.com/UniverzitaKarlova

Lidé v současné chvíli nereagují všichni stejně. Někdo má potřebu nonstop sledovat zprávy a shromažďovat co nejvíc informací. Někdo mluví s kamarády po telefonu pořád dokola o tom samém. Jiný ruší domluvené akce a modlí se. Další se naopak snaží dělat všechno tak, jak měl naplánované, a na tragickou událost pokud možno nemyslet. A někdo jiný reaguje úplně jinak. Je nějaká reakce (i jiná než mnou jmenovaná) víc vhodná než jiná? Měla by nás některá zneklidnit, měli bychom se snažit reagovat jinak?

Hezky jsi vystihla to, že jsme každý jiný a s tím se pojí i variabilita toho, co v těchto chvílích prožíváme, na co myslíme a co reálně děláme. Možná se ani nepotřebujeme zorientovat v situaci - ta je jasná. Odehrála se velká tragédie, která změnila život mnoha lidem, útočník je známý a je po smrti. Pravděpodobně nehrozí to, že by tento konkrétní útok nějak dál pokračoval. To, v čem se potřebujeme vyznat, jsme my samotní. Může pomoci, když se na chvíli zastavíme a podíváme se na sebe jakoby s odstupem. Můžeme sledovat své emoce, myšlenky, reakce těla a také k jaké činnosti nás tyto vnitřní impulzy vedou. Otázka “vhodnosti” je dost složitá, protože ne všechno můžeme v situaci, kdy je naše psychika destabilizovaná, ovlivnit. Zejména ne naše emoce, tj. to, co prožíváme. Ať už cítíme smutek, strach, vztek, lítost nebo cokoliv jiného, zneklidňovat by nás to nemělo. Emoce si nevybíráme a přicházejí na základě toho, čemu jsme v danou chvíli vystaveni.  Ale měli bychom je brát vážně, snažit se jim porozumět a nějak je opečovat. A právě rozum a následná aktivita je to, co může rozjitřeným emocím pomoci. Například pokud prožívám strach, můžu rozumem zkoumat, co tento strach znamená. Možná jsem se hodně zblízka dotkla toho, že můžu kdykoliv zemřít. Možná rozpoznám i strach spojený s nejistotou, jak se teď dál chovat, jak o celé situaci mluvit s blízkými, strach, jak teď prožít Vánoce, které mám jinak spojené s radostí. Čím lépe se ve svých emocích vyznám, tím lépe je pak můžu ošetřit. Pokud tedy vím, že na strach mi pomáhá promluvit si kamarádkou, uklidit byt, pomodlit se - měla bych to udělat. Zde už jsme v oblasti, kterou ovlivnit lze, můžu se snažit sobě porozumět a dělat to, co mi uleví. U každého funguje něco jiného a jako nevhodné se snad dá označit jen to, co může mně nebo mým blízkým ubližovat, například přemíra alkoholu, vylévání si frustrace na druhém člověku apod.  

I když jedeme autobusem nebo škrabeme brambory, předají nás nejrůznější myšlenky. Jsou nějaké, které znamenají, že nejsme v pořádku? Máme si vyčítat, pokud se utíkáme do fantazií typu „Kdybych já tam byl, tak bych udělal to a ono a zneškodnil ho“ nebo si říkáme „Kdybych tam byl, měl bych zážitek na celý život“? A má nás vyděsit, když přemýšlíme, jaký je to asi pocit, zabíjet druhé?  

Myšlenky - to je po emocích další oblast, kterou nemáme v první chvíli zcela pod kontrolou. A opět platí, že vyčítat si myšlenku, která se znenadání objeví, nemá smysl. Naštěstí máme svobodnou vůli a rozum. Můžu tedy zkusit rozlišit, jestli je to myšlenka, která mi nedělá dobře a obtěžuje mě, nebo jestli je to myšlenka, které chci dát prostor. Pokud obtížnou myšlenku nechci, nebudu si ji vyčítat, jen jí zaznamenám a pokusím se převést pozornost na něco jiného. Třeba na to, co přesně budu dělat, až přijdu domů. A když se myšlenka objeví znovu, opět ji  jen zaznamenám a převedu pozornost na něco jiného.  Pokud ale usoudím, že přicházející myšlenky pro mě mají nějaký význam, můžu se jim věnovat. Například si chci představit, co bych dělal na místě studentů ve škole, protože bych chtěl být připravený pro případ, že by se mi to také někdy stalo. 

Ve chvíli, kdy někdo začne shromažďovat zbraně, je už asi pozdě na nějakou přátelskou pomoc, ale je okamžik, kdy může okolí poznat, že je s člověkem něco v nepořádku, a mohlo by zasáhnout? Jsou varovné signály, že je dobré člověka nenechávat o samotě nebo v určitých představách? Jak poznat potenciálního hromadného vraha (nebo sebevraha) od normálně protivného člověka, který potřebujete vybít agresivitu nebo chce být sám?

Na tohle moje profesní kompetence nestačí a neumím na to odpovědět. Ke mně do psychoterapeutické praxe přicházejí lidé, kteří již chtějí  ve svém životě něco změnit a přejí si sami sobě porozumět.  Ale myslím, že už jsem zaznamenala nějaké rozhovory, které se tomuto tématu věnují a nebude problém si je dohledat. 

Obecně asi lze říct, že je dobré být všímaví a udržovat dobré vztahy nejen v rámci rodin, ale i v komunitách, ve kterých se pohybujeme a kde bydlíme. A nejde jen o prevenci událostí  tohoto rozsahu; zde si myslím, že by včasné odhalení potenciálního pachatele bylo spíš dílem náhody. Pokud je budoucí útočník inteligentní, dokáže velmi dobře předstírat a pro širší okolí je téměř nemožné poznat, že daný člověk (někdy i roky) plánuje něco tak hrozného. Ale pokud se někdo v mém okolí začne chovat jinak, změní své zvyky, přestane se objevovat na veřejnosti, možná můj aktivní zájem o něj může pomoci zajistit mu včasnou pomoc. To nejhorší, co se mi může stát, je to, že mě odmítne. 

Velké téma jsou i sociální sítě: V rámci psychohygieny si z přátel mažeme lidi, kteří píší nepříjemné a agresivní komentáře. Nestane se pak ale, že někdo zůstane sám a jen si potvrdí, že ho nikdo nemá rád a má důvod být agresivní? Existuje nějaká rada, jak i na sítích nemyslet jen na svůj prospěch, ale snažit se zbytečně nezranit a poskytnout podporu i těm, kdo si o ní neříkají, ale potřebují ji?

Myslím, že tady bych zůstala nohama na zemi. Je úplně v pořádku vytvářet si nejen v běžném životě, ale i na sítích prostor pro komunikaci a vztahy, který má nějaké rozumné hranice. Něco jiného je vydržet v diskusi s někým, kdo má jiné názory než já, a něco jiného je zůstávat s někým, kdo je agresivní a o rozumnou diskusi mu nejde. Nehrála bych si na zbytečného záchranáře a nepřebírala zodpovědnost tam, kde není příliš reálné být skutečnou oporou. 

A pokud my sami máme nebezpečné tendence, ale zatím je krotíme, protože nás vychovali k určitým hodnotám a zásadám – jak k nim můžeme zodpovědně přistupovat? Když se mluví o sexuálním zneužívání, opakovaně zaznívá, že je možné být pedofil, a přitom se nikdy nedopustit závadného jednání, že lze při vlastní zodpovědnosti, odhodlání něco obětovat a odborné pomoci naopak tento svůj defekt obrátit v něco dobrého. Je to možné i u lidí s tendencemi zabíjet? Podle čeho je možné poznat, že mě jen nestrhla atmosféra počítačových her a že je moje nadšení ze střelných zbraní nebo krve už za hranicí normálního? Kam se mohu obrátit, aniž by mi hrozila ztráta dobré pověsti a třeba možnost výběru zaměstnání, protože to budu mít navždy „v papírech“?

Pokud si kladu otázku, zda se mnou něco není psychicky v pořádku, tak bych se určitě vydala za odborníkem. Je totiž možné, že se jedná jen o moji úzkost, která mě straší tím, že mám nějaké nezdravé tendence. Ale i kdyby se ukázalo, že mám nějakou lidmi méně přijímanou psychickou nemoc, není to rozhodně konec světa. Odborníci umí pracovat se vším, co lidská psychika přináší, a nemá smysl se trápit přehnanými obavami. Ale obávám se, že tito osamělí střelci si vůbec nepřipouštějí, že s nimi něco není v pořádku, a odbornou pomoc nevyhledají. 

A zpátky k Vánocům a našim úplně všedním životům: máš pro nás nějakou radu, jak si nepřipadat povrchní, až budeme zítra řešit bramborový salát a nepovedené cukroví, a přitom víme, co se děje na Ukrajině, v Izraeli, v Náhorním Karabachu a v dalších zemích, a co se stalo na vysoké škole v našem hlavním městě? Jak můžeme získat klid, že situaci prožíváme správně?

Jak už jsem psala výše, naše prožívání nemá smysl hodnotit a posuzovat jako správné nebo nevhodné. Prostě reaguje na to, co se děje kolem nás nebo uvnitř nás. Ať už je tedy jakékoliv, nevyčítejme si ho.   Prožíváme negativní emoce spojené s událostmi na filozofické fakultě a zároveň snad i pozitivní emoce spojené s blížícími se svátky. Kéž by se povedlo nekomplikovat si to ještě vinou, že ty pozitivní emoce cítíme. Je zcela normální a v pořádku radovat se ze všeho hezkého, co vánoční svátky přináší, i když zároveň víme, že někdo jiný se trápí.  To se ostatně děje v každém okamžiku našeho života, jen teď jsme to zažili víc nablízko.  

Přála bych nám všem, abychom dokázali vnímat život takový, jaký v danou chvíli je. Být vděční za chvíle, kdy můžeme být v klidu, pokoji a prožívat radost. A okamžiky, které jsou těžké, přijímat jako součást života, nezanedbávat je a věnovat jim takovou pozornost, kterou potřebují. 

Pokud se naše prožívání výrazně dlouhodobě odchýlí na stranu nepříjemných emocí, je na místě vyhledat odborníka.