Mám ráda knihy rozhovorů. Je možné je číst od kterékoli kapitoly, a vlastně od kterékoliv otázky. Nebo odpovědi. Platí to i o knižním rozhovoru s Petrem Glogarem, mnichem a terapeutem, nazvaném Tvořit nové věci. „Mám za to, že Bůh promlouvá v tichu. Možná, že to ticho je Bůh sám,“ říká na konci jedné z prvních kapitol, aby v jedné z dalších provokativně poznamenal, že Bůh se člověku ukazuje takovým, jak si ho člověk představuje – jako spravedlivý těm, kdo volají po spravedlivém Soudci, a milosrdný těm, kdo touží po Bohu velkorysém a milosrdném. Na konci poslední kapitoly pak shrnuje své zkušenosti z cest do velehor, „kde člověk dýchá Boží přítomnost“. Boží blízkost zkrátka podle tohoto bosého karmelitána můžeme vnímat všude, ale někde přece jen nějak intenzivněji a možná pohodlněji.

Petr Glogar vyrostl v rodině mezi několika bratry, kteří se všichni rozhodli pro kněžskou dráhu. Petr z nich byl možná největší rebel, nezávislák, kluk, který musel jít vždycky svou cestou. Vlastně ani nechtěl být přímo knězem, farářem, který se stará o nějakou farnost. Jeho vizí byl pokoj, kde okolo stolu sedí pár lidí. Možná už tehdy měl matnou vizi, že by chtěl lidem pomáhat jako terapeut, možná tušil, že doprovázet druhé znamená být s nimi, nestačí je poučit, případně pokárat a trochu povzbudit (nebo naopak :-)).

Jeden ze silných a velmi osobních momentů knížky je právě odpověď na otázku, proč studoval teologii a zvolil si celibát, když mohl vystudovat psychoterapii a tečka. Petr Glogar odpovídá, že teologii a kněžství potřeboval právě proto, aby se cítil sám něco platný, aby psychoterapeutickou pomoc měl v sobě nějak hlouběji zakotvenou. Kněžství pro něj nebylo cílem, ale prostředkem jak být nablízku lidem, jak být oporou, pomocí těm, kdo ji potřebují.

Možná právě proto je Glogarův život plný nečekaných zvratů, nesnadných rozhodnutí i okamžiků, kdy je prostě dítětem štěstěny. Třeba když postaví nový oltář navzdory všem potřebným razítkům a povolením, církevním i státním. Nebo když mu dojdou léky na nebezpečně vysoký krevní tlak a poté, co se konečně dostane k doktorovi, se ukáže, že se mu vrátil do normálu. Anebo když se mu podaří vybudovat zcela nový otevřený klášter. Prostor, kde je ve vzduchu něco jedinečného, jak říkají všichni, kdo Fortnu na Hradčanském náměstí v Praze navštívili. Klášter, kde se může zastavit každý a kde se možná setká s takovým přijetím, jež ho přinutí přemýšlet o životě jinak. (Mimochodem ve zdejším kostele mají křeslo a stolek s Biblí, čas od času od stropu do prostoru visí citáty, v rohu jsou dlažební kostky či herní plán Člověče, nezlob se.)

Petr Glogar se zjevně rád pohybuje na pomezí psychologie a teologie, terapie a duchovního doprovázení, mnišského života a vedení četných skupin lidí, kterým jednoduše o něco jde a nevzdali to, i když svět kolem ani oni sami nejsou dokonalí. Mám na mysli manželská setkání, chlapská společenství a podobně.

Tuhle knížku, ač se čte jedním dechem, je lepší číst po kouskách, nechat v sobě vyznít naplno ty nenápadné narážky a nejrůznější postřehy. Třeba když Glogar celkem bez emocí říká, že církev, tak jak ji známe, se možná rozpadne, (nezmění-li se současná institucionální podoba církve, skončí v důsledku klerikalismu, zneužívání moci a sexuálního zneužívání). Protože to podstatné, dodává Glogar vzápětí, na čem Kristova církev stojí, je přece Ježíš z Nazareta. Ten, který už dávno prohlásil: Zbořte tento chrám a ve třech dnech ho postavím…

Recenzi knižního rozhovoru Josefa Beránka s Petrem Glogarem „Tvořit nové věci“ (Vyšehrad 2023) napsala Anna Regálová, studentka VŠE. Fotografie pochází z archivu Petra Glogara.