Právě dnes bude na Vyšehradě pohřben Petr Kolář (1941–2023), jezuita, který byl mnoha lidem oporou svojí vnitřní pravdivostí, evropským nadhledem i schopností formulovat podstatné.
Nenápadný muž, který se uměl pohybovat na ambasádách, mezi univerzitními profesory i politiky. Výborný rozhlasák a komentátor. Obětavý druh, který dlouhé roky o sobotách navštěvoval opuštěné stárnoucí exulanty v zapadlých koutech Francie. I později, po návratu do Prahy, si pravidelně našel čas na emigranty, kteří se na stará kolena vrátili do Čech, či na stárnoucí spolubratry nebo rebely, jako byl Bonaventura Bouše.
Petr Kolář se také uměl pořádně rozčílit. Dráždila ho falešná, pohodlná poslušnost, nedostatek přemýšlení a zkoumání toho, co je za povrchem událostí. Často kritizoval tzv. barokní katolicismus, kteří někteří oprašují dodnes. Na účet katolické církve a vůbec autoritativních představitelů říkával, že odpovědný otrok neexistuje. Pro Petra, chlapa z Ostravska, byla důležitá svoboda, nebo lépe odpovědnost za vlastní svobodu, navzdory nepřízni osudu – jeho první vzpomínky z dětství se vážou k válce, poválečné chudobě, odstraňování křížů ze škol. Když v roce 2006 dostal vysoké francouzské vyznamenání, vzdal hold francouzským jezuitům za to, že mu umožnili vzdělání a spolu s ním rozlet, o jakém se mu ani nesnilo.
Doma v médiích
Petr Kolář pocházel z chudého prostředí a v životě se protloukal všelijak. Když ve třetím ročníku střední školy projevil přání jít do semináře, málem vůbec neodmaturoval. Povinně pak musel nastoupit do elektromechanické dílny elektrárny v Třebovicích. Studium teologie nepřicházelo v úvahu a ani na večerní studium na Báňské univerzitě ho opakovaně nevzali. Až na počtvrté se dostal na vysokou. V té době už pracoval v investičním odboru Ostravsko-Karvinských elektráren. Vpád sovětských vojsk do Československa Petra Koláře zastihl na horolezecké výpravě v tehdejší Jugoslávii. Když pak cestou zpátky vlak přesměrovali namísto přes Budapešť přes Vídeň, rozhodl se zůstat v exilu a zaklepat na dveře jezuitského domu.
Čekalo ho pak jezuitské studium prokládané konkrétní prací. Pracoval mj. v České katolické misii, kaplanoval v Paříži, pomáhal uprchlíkům z Východní Evropy, organizoval pašování knih do staré vlasti. Vedl ovšem také misii mezi Indiány na zamrzlém Yukonu. Právě kombinace studia teologie a filozofie a praktické činnosti je tradičním receptem k prohloubení jezuitského životního stylu. Petr často opakoval, že jezuité se soustředí na podporu lidí na okraji a na intelektuální apoštolát. Tím měl na mysli školství a především média.
Po absolvování kompletního jezuitského studia pracoval ve Vatikánském rozhlasu. Po dvou letech se ale vrátil do Francie, do pařížského jezuitského intelektuálního centra Centre Sevres. Pracoval dál v České misii a staral se, jako technický ředitel, o provoz Centre Sevres, kde žily čtyři desítky jezuitů a studovaly přibližně dva tisíce studentů. Na roky strávené mezi pamětníky koncilu, mezi výraznými biblisty a teology a mezi mladými jezuity rád vzpomínal, a jak se dnes ukazuje, i tamní studenti na svého „magistra“ dodnes s respektem vzpomínají.
V roce 1990, v padesáti letech, se vrátil do Československa. Zapojil se do právě vznikající redakce náboženského vysílání Českého rozhlasu, a také do různých mediálních rad a komisí. Působil v Institutu komunikace a v produkční společnosti Imago. V závěru své profesní kariéry byl radním vlivné Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a vedle toho pravidelně přispíval do revue Universum.
Víra je vykročení do svobody
Na otázku, co je to povolání, prý jezuité říkají: „To, co vám napíšou na náhrobní kámen.“ V životopisném rozhovoru (Hovory s Petrem Kolářem, Cesta 2001) řekl, že by si na hrob nechal napsat: Ničeho nelituju. Podle známého šansonu Edit Piaf.
Kolář připouštěl, že důvody, proč chtěl být původně knězem a proč se jím nakonec po letech formace stal, se zásadně proměnily. Možná to zní divně, prý ho za ta slova dokonce mnozí kritizovali. Jenže není problém mnohých z nás, kterým to zní nepatřičně, právě v tom, že si nepřipustíme otázky, jež Koláře od dětství přitahovaly, jako např. jak mohli evangelisté vědět, jaká pokušení zažíval Ježíš na poušti? Jak mohl být Ježíš po otci Josefovi z rodu Davidova, když jeho matka Maria byla Panna?
Kolářova vnitřní pravdivost, odvaha připustit si složitost světa a víra, že právě tato odvaha nás disponuje pro setkání s Ježíšem Kristem, byla na něm tak sympatická a inspirující. Říkával, že víra je vlastně pokračující řada desiluzí. A že tím posledním důvodem k víře je příklad těch, kdo opravdu věří. Měl na mysli Matku Terezu, navzdory jejím trýznivým pochybnostem. Pro mnohé z nás je takovým příkladem i Petr Kolář, jeho kritická, přemýšlivá a přece živá víra.
Autorem textu i fotografie je Josef Beránek.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.